Tag Archives: sekularismus
Vari od našeho prahu, vari pryč!
Ve Francii dělají vše možné, aby navodili pravou předvánoční atmosféru. Přinejmenším ve městě Publier, kde v rámci stávajících zákonů musí z veřejného prostranství zmizet socha Matky Boží coby náboženský symbol. Evokuje to ony chvíle před 2 000 lety, kdy obyvatelé Betléma vypakovali Pannu Marii se sv. Josefem od svých dveří; před pár dny přišel soud s inovací této „vstřícné pohostinnosti“, když obyvatelům města Publieru přikázal vyhodit Marii do stáje kdesi na pomezí přímo ze svého středu. Na veřejném prostranství nemá podle pánů soudců co dělat, resp. nemá domácím chodit ani případným přespolním na oči. Citlivé povahy totiž její náboženská podstata pobuřuje…
Ale ona celá „nejstarší dcera Církve“ je už léta svému Ženichovi nevěrná s kdekým a prodává se za pár šupů tomu, kdo se zrovna nachomýtne. Stačilo pár let osvícení a rázem je tam tma. Buďme ale upřímní – není v tom sama, kdo už nemá na veřejnosti pro Bohorodičku místo. Je víc takových, nemusíme přitom chodit zase tak daleko… A není to poprvé, kdy Francie hanobí Pannu a na oltář klade prostitutku. Jen se už nejmenuje madam Maillardová, ale má těch jmen pro jistotu více, přičemž všechna končí na -ismus. Oproti řádění luzy z dob revoluce však postupuje „humánněji“ a sochy či kříže nekácí a neničí. „Jen“ je zruší zákonem.
Papež zasévá zmatek i mezi zbožnými…
John Henry Westen
Nedávno se v tisku objevil další kontroverzní rozhovor s papežem Františkem, tentokrát ve francouzském deníku La Croix. Papež František řekl, v rozporu s naukou předchozích papežů, např. Lva XIII. v encyklice Libertas a Pia XI. v Quas primas: „Státy musejí být sekulární. Konfesní státy končí špatně. To jde proti charakteru dějin.“ Ve stejném rozhovoru František srovnával křesťanství s příznivci islámu, kteří svou víru prosazují dobýváním. „Je pravda, že myšlenka dobývání je duši islámu vlastní,“ uvedl. „Úkol v Matoušově evangeliu, kde Ježíš posílá své učedníky ke všem národům, je však také možné interpretovat stejnou ideou dobyvačnosti.“
Šokující výroky mi připomněly úplně první otázku a odpověď, která Františkovi na počátku jeho pontifikátu unikla do médií. Na tento rozhovor se vzpomíná především proto, že v něm papež připustil, že ve Vatikánu existuje „homosexuální lobby“. Přestože taková výbušná zpráva by byla pro LifeSiteNews jako dělaná, tento první rozhovor tam v době, kdy byl zveřejněn, nenajdete. Nemohl jsem totiž uvěřit, že je autentický či přesný, ne kvůli zmínce o „homosexuální lobby“, ale protože se v něm papež vyjádřil pohrdavě o duchovní kytici růženců, kterou dostal ke svému zvolení. Citujeme:
Jde o mě. Když jsem byl zvolen, dostal jsem dopis od jedné z těchto skupin, v němž stálo: „Vaše Svatosti, chceme Vám věnovat tento duchovní poklad: 3525 růženců.“ Proč neřeknou „modlíme se za Vás, prosíme“? … ale tohle počítání… A tyto skupiny se vracejí k praktikám a metodám, které jsem zažil – vy ne, protože nejste dost staří – k metodám, k věcem, které tehdy existovaly, ale dnes, teď už neexistují…1
Pamatuji se, že jsem si pomyslel: „To není možné, že by papež kdy řekl něco, co znevažuje růženec.“ Tato stránka rozhovoru mě přiměla pochybovat o tom, že cokoli v něm je autentické. Proto jsem odolal tlaku na to, abych zveřejnil článek o papežových výrocích týkajících se „homosexuální lobby“ ve Vatikánu. Několik týdnů poté jsem navštívil Řím a konečně jsem měl možnost se na tento rozhovor zeptat někoho informovaného. Šokovalo mě, že jsem uslyšel: „Samozřejmě, je to pravda.“ Bylo mi řečeno, že to je první příklad nové komunikační metody, kterou uplatňuje papež využívající různých způsobů komunikace.
Západ nenávidí svoji kulturu a civilizaci
Prof. Roberto de Mattei
Západ dnes nenávidí sebe samého tou samou nenávistí, jakou živí vůči němu islámští teroristé. Islám kráčí cestou šílených vražd, Západ cestou nihilismu a sebevraždy. „Hvězdy nových mučedníků září na obloze Církve,“ píše Roberto de Mattei na stránkách Corrispondenza Romana. „Nelze litovat těch 148 mladých studentů, kteří padli za oběť na Květnou neděli islamistům v Keni, je třeba jim závidět, protože se jim dostalo mučednické palmy,“ pokračuje historik.
De Mattei vysvětluje, že tito lidé se stali mučedníky, protože zemřeli jako křesťané z rukou vojáků Mohameda. „Mučedníka nedělá krutá smrt sama o sobě, ale fakt, že byla důsledkem nenávisti ke křesťanské víře. To nikoli samotná smrt vytváří mučedníka, píše sv. Augustin, ale to, že jeho utrpení a smrt byly podřízeny pravdě. Ne všechny oběti pronásledování lze nazvat mučedníky, ale pouze ty, které potkala smrt z rukou vrahů nenávidících jejich víru,“ píše de Mattei.
Je Le Penová pro křesťany vůbec přijatelná?
Marine Le Pen
Nedávné komunální volby ve Francii skončily pro nacionalistickou Národní frontu velkým úspěchem. Není žádným tajemstvím, že toto euroskeptické a nacionalistické uskupení se těší výrazné podpoře mezi konzervativními a tradičními katolíky, z nichž mnozí jí dávají přednost před nespolehlivým politickým středem a otevřeně antikřesťanskou levicí. Možná se ale tito katolíci budou muset ptát, zda se zásadně nezmýlili.
Marine Le Pen totiž v povolební euforii vydala prohlášení, které by mělo každého katolíka varovat a přimět k zamyšlení, zda je Národní fronta vůbec volitelná (tedy rozumějme – ne zda je nejlepší možnost, ale zda je vůbec možno ji za možnost považovat). Oznámila totiž, že (mimo jiné) ve městech, kde Národní fronta zvítězila, nebudou už ve školních jídelnách připravována speciální jídla pro muslimy, židy a žáky nejedící vepřové maso.
O smyslu života
To nejhorší, co může křesťana v sekularizovaném světě potkat, a co ho bohužel velmi často potkává, je podlehnutí prázdnotě a dezorientaci sekulárního ducha, se kterým se neoddělitelně pojí ztráta povědomí o smyslu života. Sekularismus a agnosticismus (o ateismu nemluvě) neznají Boha a tudíž ani smysl života. Nahrazují jej proto různými požitkářskými náhražkami, touhou žít šťastně a kvalitně, případně (dnes už ne tak často) užitečně. Jenže… Co je to šťastný život? Co je to kvalitní život? Co je to užitečný život?
Rozum zvítězil: Slovensko odmítlo námitky EU proti mincím
Bankovná rada Národnej banky Slovenska rozhodla, že dvoueurové pamětní mince, které plánuje vydat k 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, budou vydány v podobě, kterou jim přisoudil původní návrh, tj. se svatozářemi kol hlav světců a kříži na Metodějově palliu. Rozhodla se tak nakonec ignorovat Evropskou komisí zprostředkované připomínky některých členů eurozóny, kteří požadovali odstranění těchto náboženských symbolů…
Snaha odstranit svatozáře a kříže z mincí rozzlobila nejen slovenské biskupy, ale též tisíce obyčejných Slováků a četné představitele slovenského státu, kteří považují takový požadavek za falšování historie a urážku Slovenska. Mnozí požadovali, aby Evropská unie odhalila totožnost zemí, které námitky vznesly. Ta tak sice oficiálně neučinila, nicméně je již veřejným tajemstvím, že šlo o Francii a Řecko (tato infomace s odvolávkou na „neoficiální zdroje“ či „slovenské europoslance“ běhala po slovenském internetu, zveřejnil ji kupř. zpravodajský web Aktuálne.sk či agentura SITA – dodatečně doplněno).
Náboženství, politika a povinnost
G. K. Chesterton
Šéfredaktor The Illustrated London mě onehdy výtečně usadil, když mi připomněl, že jsem obrátil trasu korunovačního průvodu. Mohu k tomu říct jen tolik, že jsem se přesně držel přesného popisu v jedněch novinách. Možná mě mělo napadnout, když už jsem sám novinář, že novinám nemám jen tak věřit. Zřejmě s tím nepůjde udělat nic jiného, než uspořádat korunovaci ještě jednou, aby se uvedla do souladu s tímto listem. Dává mi to ale také záminku, abych se zmínil o jedné z mnoha ozvěn této události.
V mnoha vlivných kruzích si všímám snah škrtnout ze státní hymny nejlepší verš. Je to příznačné pro mnohé z našich „reforem“, které vzcházejí z pocitu vytříbenosti a ne ze smyslu pro to, co je správné. Když říkám nejlepší verš, myslím který mate a kazí triky všech nepřátel státu. A za nejlepší jej označuji proto, že díle, které nikdo nijak zvlášť nechválí ani nechrání z důvodů literárních, je nejzvláštněji národní, nejjedinečnější, nejupřímnější a nejenergičtější a také zdaleka nejdemokratičtější. „God Save the King“ jako báseň nikdo nevynáší stejně vysoko jako „Mariners of England“ zrovna tak, jako obrázek Johna Bulla nikdo nevynáší jako něco podobně krásného a souměrného jako je třeba Donatellův Sv. Jiří. Je to vlastecká zvláštnost a nejzvláštnější a nejvlastenečtější je na ní právě ta část, kterou chtějí tihle lidé škrtnout. A eticky je ona část též výtečná.
Mladí Turci a jejich západní vzory
Mladí Turci jsou zábavní lidé. Neříkám to jen tak rýpavě, třebaže samo jméno „Mladí Turci“ jako by v sobě mělo něco trochu legračního a není to jen tím, že nám je v dětství dávaly naše chůvy. Ani si nemyslím, že by moje pocity bylo možné odvozovat od zkušenosti mého přítele, který byl, po ohromném diplomatickém rozruchu a všelijakém okolkování, představen jednomu Mladému Turkovi, jen aby zjistil, že je to jistý velmi starý Žid.
Ne, prvek fantastična, který Evropan vidí, a nemůže si pomoci, v takových východních experimentech, má filosofičtější kořeny. Pokud se smějeme, když východní národy napodobují západní instituce, smějeme se západním institucím a ne jen východním národům: křesťanstvo totiž nemá, ani ve svém úpadku, křesťanštější vlastnost a přednost, než je schopnost smát se sobě samému. Když si ušlechtilý divoch nasadí cylindr, smějeme se, ale smějeme se cylindru, ne divochovi. Divoch je v jistém smyslu úspěšný satirik. Dokazuje, jak se pokrývka hlavy naší nejvyšší společnosti nehodí na nahou a heroickou lidskou podobu. Právě tak můžeme mít dojem, že kopírování našich parlamentů je svým způsobem jejich karikaturou. Ovšem karikaturisté jsou Turci. My jsme karikaturou. Naše veselí, spíš na náš vlastní účet, než Orientálců, se vlastně mísí s jistým smutkem. Oni povstali ve starém lidském zoufalství a naději, bojovali se starou lidskou udatností a krutostí. A získali tu přehojnou odměnou, že i je nyní mohou pronásledovat volební agitátoři, mohou být zasypáni růžovými a modrými rosetami a být v autech cizích lidí odváženi k hlasování pro názory někoho jiného. Možná si jejich poslanci také píší za jména písmena M a P (arabsky je tu napsat nedokážu/písmena MP – anglicky Member of Parliament, poslanec – pozn. překl./) a i je možná honí whipové chodbami , kde pak jen divoce a slabě prosí vládu, aby „odložila biče (jako by byli psi) a přistupovala k věci nadstranicky“ (whip – doslova bič—je britský ekvivalent šéfa poslanecké frakce, který má na starosti prosazování kázně poslanců při hlasováních. V britském parlamentu poslanci hlasují tak, že projdou jednou či druhou chodbou u zasedací síně – pozn. překl.) Nikdo také nepřekoná jejich obdiv ke královskému lovčímu (který, jak ke své lítosti zjistí, opustil své místo /Master of Buckhounds politicky obsazovaná dvorská funkce zaniklá počátkem dvacátého století, buckhound je menší plemeno loveckých psů – pozn. překl. /), ale písek v přesýpacích hodinách propadal, poslední vyjednávání selhala, vůle lidu musí zvítězit, Ulster se bude bít a Ulster bude v pořádku, směmovnu lordů bude nutné napravit nebo zrušit, chtějí osm a nebudou čekat (slogan požadující stavbu velkých válečných lodí v reakci na německé zbrojení před první světovou válkou – pozn. překl.) a ve všeobecném radostném sboru sloganů a rozumu Westmister bude dál Westminsterem—a Lambeth Lambethem (Lambeth Palace je londýnské ústředí anglikánské církve – pozn. překl.). Mladí Turci se nesmí pohoršovat nad naším nedostatkem nadšení pro parlamentní oligarchie, ať už se totiž smějeme nebo pláčeme, aspoň se nesmějeme jim, ale pláčeme nad sebou a nad našimi dětmi.
Náboženský cíl vzdělávání
Náboženství můžeme ze vzdělávání vyloučit pouze jednoznačným a ještě k tomu záměrným zužováním myšlení. Nepopírám, že to v jistých případech může být nejmenší z mnoha zel, že to může být jakási loyalita k politickému kompromisu, že je to jistě lepší než politická nespravedlnost. Ovšem sekulární vzdělávání je omezení, i kdyby to mělo být sebeomezení. Je přirozené říct, co si myslíte o přírodě, a zejména co si myslíte, aby se tak řeklo, o přirozenosti přírody. První a nejzřejmější věc, o kterou se člověk zajímá, je to, v jakém druhu světa žije a proč v něm žije. Pokud to nevíte, tak to samozřejmě nemůžete říct, ale už sám fakt neschopnosti odpovědět na otázku, kterou někdo druhý nejzjevněji položí může, a nemusí být tím, co někteří lidé označují za vzdělání, ale rozhodně to není nijak brilatní ukázka poučenosti. Vaše motivace může být velkorysá, nebo jen mírná, ale rozhodně není sama o sobě vzdělávací.
