Tag Archives: sebezápor
Nedostatek kněží v Katolické církvi je důsledkem sebepoškozování
Anthony Esolen
Řekněme, že máte dvouhlavňovku a namíříte ji na vlastní nohu. Stisknete spoušť a z poloviny vašich prstů jsou krvavé cáry. Potom se pomodlíte: „Uzdrav mě, Pane, vždyť jsem chromý!“ Chvilku pajdáte po světě, stěžujete si, že existují kopce, a těšíte se na dobu, až je Pán srovná a vyplní údolí, abyste se nemusel tolik opírat o berli. Přesto s sebou pořád vláčíte pušku a každý rok zopakujete stejný experiment v nové a vylepšené verzi. Na jedné noze už vám z kotníku zbyla jen tříšť a z druhé nohy je rozdrcená kaše. Vy se ale stále modlíte: „Uzdrav mě, Pane, pomoz mi, abych zase chodil zpříma!“
Po mnoha letech belhání nakonec dojdete k přesvědčení, že Pán nezpůsobí, aby vám nohy opět dorostly, a začnete si říkat, že kulhat je dobré: umožňuje nám to zažít dobrodiní invalidního křesla, vyhrazených parkovacích míst, nebezpečí gangrény a předčasné smrti. Neznamená to však, že se změnilo všechno, čemu věříte. Stále ještě jste nadšený tou puškou. K líci zbraň, zamířit, pal.
Katolická církev zoufale potřebuje kněze. Před vypuknutím nesprávných liturgických praktik, které neschválila konstituce Sacrosanctum Concilium 2. vatikánského koncilu, jich měla spoustu. Matematik a programátor David Sonnier nakreslil graf prudkého poklesu povolání po koncilu v podobě asymptotické křivky, kterou se sžíravou ironií nazývá „funkce úpadku nového jara“. Došel k závěru, že nám chybí 300 tisíc kněží, kteří by dnes byli mohli sloužit Božímu lidu. Svým studentům ukazuje data, říká jim, že jde o údaje o studentech přihlášených na jistou vysokou školu, a vyzve je, aby odhadli, co se stalo. Tak nebo onak odpovídají, že dotyčná škola musela v roce 1965 udělat nějaké strašlivě špatné rozhodnutí.
Podivuhodné zákruty „protipostní logiky“
Sv. Karel Boromejský při půstu
Pod články o postech se čas od času odněkud vynoří jedinci, kteří cítí potřebu vyjasnit, jak je půst od jídla povrchní, zbytečný a nedostatečný. A že má být nahrazen něčím jiným, upřímějším a užitečnějším.
Logika, s níž tito kritici postu operují, je ovšem často prapodivná. Podívejme se spolu na dva příklady argumentace, které se objevují nejčastěji…
Děti poslušné nebo ukázněné? (Společně k Bohu IX)
Povídala tuhle jedna babička: „Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.“ – A slyšela odpověď: „Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.“
Ukázněnost – sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: „Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!“ – A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš.
Těžký stín
Někdy bývá bolestné zjištění, že naše vnitřní touhy nejsou uskutečnitelné, aniž by se jejich realizace dotkla přání milujícího Boha. Velmi dobře rozumem poznáváme, že bychom se jich měli vzdát, protože bychom kvůli nim obětovali mnohem vyšší dobro a pravdu. Jelikož Bůh dává sílu zvítězit nad následky dědičného hříchu, které naši vůli táhnou k věcem, jež neprospívají, uchýlení se do samoty a rozjímání nakonec nabídne úžasnou náhradu za všechny obětované marné věci tohoto světa. Básně napsali Jan Zahradníček a Nea Marie Brkičová.
O askezi
Tento týden začalo Popeleční středou čtyřicetidenní postní období. Využijme této příhodné doby k malému zamyšlení nad askezí. V dnešní době i věřící chodící pravidelně do kostela zapomínají na předepsané posty a často ani nemají ponětí o tom, jaký mají smysl, takže to nebude marná věc.
