Tag Archives: samota
Mnich
Když jdeš podzimním listím, můžeš si představit, že jsi kýmkoli. Brodíš se záplavou zlatých lipových, bronzových bukových a trochou té zažloutlé nádhery javorů. Jsi potulný žebravý mnich? Kutnu záplatovanou, sotva na tobě drží. Veškerý majetek si neseš v mošně. Omnia mea mecum porto – vše své si nosím s sebou. Odřený brevíř, misku na jídlo, malý nožík, u pasu šnůru růžence a v ruce poutnickou hůl ohlazenou stovkami mil, které jsi už stačil projít. Lidem se vyhýbáš, pokud je to jen trochu možné. Lesy jsou tiché a přece jejich obyvatelé pějí chválu Panovníkovi. Žádné ohrady, žádní dřevorubci se řvoucími čadícími nesmysly v rukách. Občas narazíš na uhlíře, kteří si na svůj vezdejší chléb vydělají dřinou uprostřed mýtin, poustevníka, jehož přítomnost prozradí jen prázdná chýše. Ten se lidí straní ještě víc, než ty. Zřídka některý z nich sebere odvahu a požádá o svatou zpověď, mši svatou v kapličce před obrázkem Rodičky a svatého patrona všech „lesních mužů“ – Ivana.
Dokud tě ještě trápil bolavý zub, musel jsi zamířit k nejbližší kovárně. Kdepak, holenku, máme třinácté století, žádná anestesie. Maximálně odvar z makovic a kovář už se chápe kleští. Chvilka bolesti za tu svobodu od vyžírků v bílých pláštích a palácích postavených z tvých vydřených peněz – z „pojištění“, rozhodně stojí.
První sníh
V první adventní neděli Vám opět přinášíme básně manželů Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové, ve kterých znovu pozorujeme tematickou spřízněnost jejich tvorby a výjimečný cit pro zachycení kouzla krajiny a ročních období. Je zajímavé sledovat kontrast v atmosféře obou básní, zvláště při vědomí, že to byla Suzanne, kdo si na ostré zimy v Čechách špatně zvykal a snášel je s melancholií a zármutkem. Naopak Bohuslav Reynek byl na drsné přírodní podmínky zimní Vysočiny zvyklý a nepředstavovaly pro něj žádnou mimořádnou změnu.
Host
Básně vedoucí k zamyšlení nad předmětem našeho usilování a touhy napsali Josef Hora a Zdeněk Rotrekl.
Procházky
Někdy nás Boží láska uchvátí natolik, že se ocitneme zcela bezmocni a bezvládni v úžasu nad takovou velikostí, silou a mocí. Jelikož pýcha a chlouba světa jsou v opozici k moci a slávě Boží, tato setkání bývají nenápadná a očím okolí ukryta. Jako se Spasitel neváhal narodit v chlévě, tak se ani nám neváhá, spolu se svou Matkou, sdílet v situacích prostých a neokázalých. Básně napsal Jiří Orten.
Tichá místa
Místa nenápadná, skromná a vzdálená od hluku lidí a všelijakého světského provozu mívají mnohdy neobyčejný půvab. Na osamělém hřbitově nebo v opuštěném domě můžeme najít útěchu a slyšet Boží oslovení, které by jinde přes různé překážky a přehlušování nemuselo dospět k našim uším. Básně napsal Rainer Maria Rilke (4. prosince 1875, Praha – 29. prosinec 1926, sanatorium Valmont u Montreux ve Švýcarsku).
