Tag Archives: řádné magisterium
O poslušnosti v Církvi. Jsme vázáni poslušností papeži Františkovi?
Katolíci snažící se věrně zachovávat nauku Církve slyší ze všech stran: Jste neposlušní, papež je přece nejvyšší autorita, musíte se podřídit a poslechnout, jde přece o Magisterium Církve, o její Učitelský úřad.
Ano, jenže dogmatika jasně rozlišuje dvoji magisterium: mimořádné a řádné. Do toho prvního patří dogmatické výroky všech 20 koncilů Církve, které byly věroučné nebo mravoučné (21. sněm, tj. II. vatikánský, byl pouze pastorační, za takový ho prohlásil sám jeho svolavatel papež Jan XXIII.). Zároveň sem spadají též všechny výroky papežů „ex cathedra“, tj. takové, kdy náměstek Kristův vyhlašuje slavnostním, závazným a neodvolatelným způsobem nějaké dogma. Toto mimořádné magisterium je neomylné, jeho výroky není nikomu dovoleno upravovat či měnit, ani následným koncilům a papežům. Katolík je vázán toto přijmout jako pravdu zjevenou samotným Bohem. Kdo by se tomu tvrdošíjně vzpíral a odmítal jakékoliv poučení, dopustil by se těžkého hříchu bludařství. Mimořádné magisterium Církev nepoužívá příliš často, naposledy se tak stalo r. 1950, kdy papež Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie.
Co se tu chystá?
Papežský dokument Episcopalis communio, který fakticky rekonstituoval biskupskou synodu, doprovázelo nespokojené reptání. Vysocí preláti si stěžovali na „manipulaci“ a dosáhli toho, že sekretariát [synody] mírně ustoupil.
Co však komentátoři analyzují velice pomalu, je konečný cíl a záměr nedávno zavedených změn. Jednotlivosti jsou sice složité, ale cíl je prostý. Je jasné, že synoda se má stát nástrojem cudně skrývané revize katolické sexuální etiky.
Prozatím se ukázalo, že synodální cesta k liberálním reformám není až taková brnkačka. Amoris laetitia, papežský produkt poslední synody, jak známo vyústil v dubia, na něž František nutně musel reagovat tichým pohrdáním (jako každý absolutní monarcha). Nová synodní pravidla mají této eventualitě zabránit. Závěrečný dokument synody o mládeži – koncipovaný skupinou, v níž dominují lidé jmenovaní Františkem, vyhotovený dlouho dopředu a synodním otcům předložený jen k letmému nahlédnutí – dostane papežské imprimatur a tím se okamžitě stane součástí řádného magisteria.
Omylnost papežů (3.)
Omyly papežů
Protože Církev připouští, že katolíci za jistých okolností mohou legitimně nesouhlasit s výroky 3. kategorie, nemluvě o kategorii 4. a 5., vyplývá tedy z katolické nauky, že je možné, aby se papežové ve výrocích kterékoli z těchto kategorií mýlili. Dokonce je možné, aby se papež mýlil radikálněji, pokud mimo rámec svého mimořádného Magisteria učiní něco, co odporuje některému výroku 1. nebo 2. kategorie. Rovněž je možné, aby papež upadl v omyl jiným způsobem, například uskutečňováním nemoudré politiky nebo nemravností v osobním životě. S výjimkou toho, že by papež zavázal Církev k herezi, je skutečně možné i to, aby papež Církev vážně poškodil. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, když byl dotázán, zda Duch svatý hraje nějakou roli při volbě papeže:
Řekl bych ne v tom smyslu, že by Duch svatý papeže vybral, protože existuje až příliš mnoho opačných případů papežů, které by Duch svatý evidentně nevybral. Řekl bych, že Duch svatý nad touto věcí přesně vzato nepřebírá kontrolu, nýbrž nám jako dobrý vychovatel dává velký prostor, velkou míru svobody, aniž by nás zcela opustil. Roli Ducha je tedy třeba chápat v mnohem pružnějším smyslu, ne jako by nám diktoval kandidáta, pro kterého musí člověk hlasovat. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nabízí, je to, že nedojde k naprosté destrukci. (Citováno v: John Allen, Conclave: The Politics, Personalities, and Process of the Next Papal Election, NewYork: Image, 2013).
Zde je několik příkladů papežů, kteří se mýlili, v některých případech mimořádně závažně:
Omylnost papežů (1.)
Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?” Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.
Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují.
