Tag Archives: psychologie umění
Poznání – postižení – umění. II.1.3 Rozum a vůle jako mohutnosti recipující krásu
Francisco Goya, Blázinec, 1812-14
Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis).
Poznání – postižení – umění. II.1.2 Vůle
H. Bosch, Sedm hlavních hříchů
Vůle je neorganická mohutnost, snaživost vycházející z rozumového poznání.[1] Formálním předmětem vůle je dobro, dobro jako takové, které není poznatelné smysly, ale rozumem. Vůle se nachází v rozumu jako ve svém subjektu.
Atributem vůle je svoboda, což je v nejširším slova smyslu indiferentnost, tj. negace určení. Indiferentnost se dělí na pasivní (indifferentia passiva), což je schopnost přijmout určité vymezení, a aktivní (indifferentia activa), což je schopnost být či nebýt činný či být či nebýt činný tak či onak. Aktivní indiferentnost je buď nepřítomnost vnější nutnosti, nebo nepřítomnost vnitřního nucení daného přirozeností. Právě tato poslední indiferentnost je svoboda ve vlastním slova smyslu (libertas arbitrii). Jde tedy o vnitřní aktivní nedeterminovanost, díky níž může vůle jednat či nejednat, jsou-li dány podmínky k jednání.
Poznání – postižení – umění. II.1.1 Rozum
William Hogarth, Blázinec, 1732-33
II.
V této části se budeme zabývat rozumovým poznáním, půjde nám o to ukázat, že rozumové poznání není totožné s poznáním smyslovým a že rozumová snaživost – vůle je svobodná. Na teze, které popírají odlišnost smyslového a rozumového poznání a svobodu vůle se pokusíme odpovědět.
Dále představíme umění jako habitus lidského rozumu ke specifické činnosti – k tvorbě. Stručně si přiblížíme aristotelsko-tomistické stanovisko ve filosofii a psychologii umění a budeme hájit následující dvě teze:
1. umění není médium, kterým hovoří nadpřirozené síly, ani jeden z projevů světa jako celku, ani svébytný sebeorganizující se systém, ale jde o vlastnost, schopnost náležící konkrétnímu jedinci,
2. jedincem, který má umění, může být v tomto hmotném světě pouze člověk, umění je tedy doména specificky lidská, a to z toho důvodu, že umění je rozumový habitus a jediným zatím známým živočichem rozumným je člověk.[1]
Dále ukážeme, jakým způsobem umožňuje rozumový habitus kompenzaci smyslového defektu.
Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.8. Smyslová žádostivost a literatura
Edgar Degas, Melancholie, 1874
Slunění v dešti (G. Lewisová)
Stalo se to, čeho jsem se nevíc bála: deprese mě rozložila na součástky a udělala ze mě invalidu. Bylo pokořující ztratit všechno, čeho jsem si na sobě tak cenila – svůj humor, svůj zvláštní pohled na svět, dokonce i svůj obvyklý pach….
V temnotě ve mně se cosi důležitého měnilo. Letargie není opakem energie, ale jejím předchůdcem. Cítila jsem se jako počítač, který se snaží srovnat krok sám se sebou – polyká nové informace a zároveň vyřazuje staré.
Lidé v nejhlubší fázi deprese jsou bytosti, které po určitou dobu musí žít bez příběhu a právě proto v nich vzniká pocit, že ztratili duši. Tohle období je ale taková temná komora, v níž se vyvíjí další kapitola vašeho života, předtím, než ji začnete žít. …
Poznání – postižení – umění. I.3.8 Smyslová žádostivost
Edvard Munch, Melancholie, 1892
Vnější činnost organismu je umožněna prostřednictvím smyslové snaživosti (appetitus), kterou tíhne k věci jí žádoucí.[1] Předmětem snaživosti je tedy dobro, protože právě ono je definováno jako to, co je žádoucí. Pokud je tíhnutí k dobru pouze na základě přirozenosti, hovoříme o snaživosti přirozené (appetitus naturalis), pokud je dobro poznané hovoříme o snaživosti vyvolané (appetitus elicticus)[2]. Živé bytosti mají kromě snaživosti přirozené také snaživost vyvolanou. Tato snaživost není totožná s jejich poznáním, ale je něčím, co k němu přistupuje. Samotné poznání ovšem disponuje přirozenou snaživostí, kterou nižší poznání tíhne k vyššímu – vnější smyslové poznání k vnitřnímu, vnitřní smyslové poznání k rozumovému. Přirozená snaživost je totožná se samotnou přirozeností.
Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.7. Poruchy vnitřních smyslů a literatura
Oldřich Kulhánek, Zrádné srdce
Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.
Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.
Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.“
„A co zde – chcete?“
„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.“
„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?“
„Do vašeho bytu, pane feldkurát“
„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?“
„Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.“
„A – jak – jsem – se sem dostal?“
Poznání – postižení – umění. I.3.7 Vnitřní smysly
Victor Brauner, Chimera, 1939
Vnitřním smyslem, prostřednictvím něhož se počitky vnějších smyslů mění na vjemy, tedy obrazy přítomných vnímaných předmětů, je jednotící smysl (sensus communis).[1] Jeho sídlo leží v mozku.
Fantazie je vnitřní smysl, jehož formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a společný smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětu.[2] Obraz věci ve fantazii se nazývá představa (phantasma). Sídlem fantazie je mozek. Každému druhu počitků odpovídá představa: existují představy barev, zvuků, svalových počitků, vůně i chuti.[3] Činnost fantazie je trojí podržuje, reprodukuje a konstruuje představy. Protože jsou spolu představy asociativně spojeny, vybavení jedné představy vyvolá vybavení přestav jiných.[4] Asociace představ se řídí dvěma základními zákony: zákonem spojitosti v prostoru a čase a zákonem podobnosti. U člověka mohou být představy pod kontrolou rozumu a vůle. Představivost je z představ vzniklých na základě vjemů schopna vytvářet nové spojitosti a konstruovat nové představy. To přispívá k umělecké tvořivosti.
Smyslová paměť (memoria) je vnitřní smysl, díky němuž poznáváme minulé jakožto minulé, jde tedy o takovou mohutnost, prostřednictvím níž poznáváme poznané jako již poznané.
Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.6. Tělesné postižení v Písmu svatém a literatuře
E. Delacroix, Jákob zápasí s andělem, 1857-61
Bible
Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“
Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“
Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) , neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“
A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“
Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam.
I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“
Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu. (Genesis 32, 26-33)
Poznání – postižení – umění. I.3.6 Tělový smysl (hmat) a motorika
Hella Guthová, Mrzák, 1932/33
Vlastním předmětem hmatu je tlak.[1] Moderní psychologie podobně jako Aristoteles obvykle rozděluje hmat do jakési soustavy smyslů,[2] které se dělí podle zprostředkovaných vjemů: tlak, dotyk, teplo, bolest, chlad, poloha a pohyb. Aristoteles píše:
Co se týče hmatného, jest tomu zrovna tak jako s hmatem. Neboť není-li hmat jedním smyslem, nýbrž obsahuje více smyslů, nutně je také více hmatných předmětů. […] Předmětem hmatu tedy jsou různé vlastnosti tělesa jako tělesa… […] Dále, jako se zrak vztahuje nějak k viditelnému a neviditelnému a stejně jako i ostatní smysly k příslušným protivám, tak se i hmat vztahuje k hmatnému a nehmatnému. Nehmatné pak jest to, co na hmatový smysl činí dojem příliš slabý, jako je například u vzduchu, jednak to, co jest pro hmat příliš silné, jako všechno to, co má na hmat škodlivý účinek.[3]
