Tag Archives: proroctví
Voltairovsko-goebbelsovská lež
Svatováclavské kázání patera prof. Piťhy, i když od jeho pronesení uplynulo více než měsíc, stále hýbe jak českou politickou scénou, tak i Katolickou církví. Neomodernisté uvnitř mystického Těla Kristova, kteří tam pronikli za účelem její likvidace, se činí opravdu úžasně. Kdyby působili za bolševiků, dostali by nepochybně Leninův řád.
Jejich hlavní zbraní je lež. Už Voltaire v 18. století ji zdůrazňoval jako nejúčinnější arsenál v boji proti Církvi, její věrouce a mravním hodnotám. „Jen lžete,lžete, milí přátelé, ono nakonec pokaždé z toho něco zůstane…“ – to mnohokrát zdůrazňoval. „Kulhavý ďábel“ a reichspropagandminister Joseph Goebbels ve III. Německé říši to potom vyjádřil lapidárně: „Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou…“¹
1. listopadu vyšly hned dva články plné lží. Tomáš Halík v Lidových novinách polemizuje s kritikou Václava Klause na jeho adresu, v níž se exprezident staví na stranu prof. Piťhy. A na internetovém portálu christnet.eu téhož data jistá Hana Blažková zveřejnila článek pod titulem „Odkud se vzalo Piťhovo proroctví?“
Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb
Jakob žehná synům Josefovým
Kapitola 48 především popisuje požehnání, které udělil Jakob Josefovým synům. Když bylo pak Josefovi „oznámeno, že jest otec nemocen“ (48,1), vydal se za ním se svými syny. „Když bylo starci řečeno: ‚Hle, syn tvůj Josef přichází k tobě,‘ vzpřímil se a posadil se na lůžku“ (48,2). Vzpomenul příslib, který dostal od Boha v Luze (28,10-19), že Bůh jeho potomstvo rozmnoží a že požehnána budou v něm a v jeho potomstvu všecka pokolení země. Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, Efraim a Manasses budou v jeho „očích rovni Rubenovi a Simeonovi“ (48,5). Tak je adoptoval. Při dělení zaslíbené země pak oba představují samostatný kmen a dostává se jim podílu na dobyté zemi (Joz kap. 16 a 17). Pak Josef na jeho přání přivedl k němu své syny. Svého staršího Manasse postavil tak, aby mu jeho otec mohl žehnat pravicí. To proto, že pravice má význam něčeho správného, každopádně je přednější než levice. Otec ale překřížil ruce a pravicí požehnal Efraimovi. Josef „chopiv se otcovy ruky snažil se zvednouti ji s hlavy Efraimovy a přenésti na hlavu Manassovu“ (48,17). Otec mu však řekl, že ví, co dělá, že Josefův mladší syn bude větší než starší, i když i z něho vzejdou národy (48,19), což se pak prokázalo v dalších dějinách Izraele.
Celá návštěva Josefa a jeho synů u Jakoba končí pak jeho proroctvím: „Bůh bude s vámi a přivede vás zase do země vašich otců“ (48,21).
Otcova nemoc byla zřejmě vážná a tak Josef tuší, že se s ním setká naposled. Bere sebou i své syny, neboť tyto své vnuky ještě neviděl, jak plyne z jeho dotazu v 48,8. Nejde tu o nějakou zdvořilostní návštěvu ani ji nelze zcela vysvětlit synovskou úctou. Josef ví, že otec chce před smrtí uspořádat nejen své pozemské záležitosti, ale udělit jako hlava rodiny i zvláštní požehnání. Vždyť Jakob byl požehnán nejen od Isáka (kap. 27 a 28), ale i od anděla, který s ním zápasil (32,30). Josef své syny „vzal z klína otcova“ (48,12). Nejde tu o ritus přijetí za vlastní (jako v 30,3; 50,23), ale spíše o projev dědečkovy lásky k synům toho, jehož měl za ztraceného. Ostatně přijetí Josefových synů za své Jakob oznámil už předtím (48,5). Jakobovu radost z tohoto rodinného setkání vyjadřují jeho slova: „Není mi odepřeno spatřiti tebe; nad to ukázal mi Bůh tvé potomstvo“ (48,11). „Poklonil se až k zemi“ (48,12); on druhý nejvyšší muž zemi před svým otcem pastýřem. Snad tím také chtěl dát najevo, že zastáváním svého vysokého úřadu nezpychl.
K čemu jsou nám proroctví?
Lidé rádi naslouchají proroctvím. Nelze se jim divit, jsou zvědavi na budoucnost. Přiznejme si však, že doslova se vyplnilo příliš málo proroctví. Bůh před lidmi budoucnost skrývá a dobře tak činí.
