Tag Archives: přirozenost
Přirozené plánování rodičovství lze užívat i sobecky
Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.
Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.
PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.
Přirozený zákon
Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].
Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí.
Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)
Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.
Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“.