Tag Archives: přijímání rozvedených

Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (http://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

Pokus pochopit papeže Františka

Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat. (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí. (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).

Závěrečná deklarace římské konference potvrdila katolickou nauku

Velmi očekávaná konference na téma „Kam kráčíš, Katolická církvi?“ se dne 7. dubna konala v Římě. Inspirací jí byl zesnulý kardinál Carlo Caffarra – jeden ze signatářů dubií – který vloni v září zemřel. Účastníci konference, duchovní osoby i laici, vydali na ukončení konference závěrečnou deklaraci, která potvrzuje neomylnou nauku Církve v mravních otázkách, jako je manželství a vnitřně špatné skutky, a tím dali odpověď na původních pět dubií. Ta byla před osmnácti měsíci předložena nejprve papeži Františkovi, jenž na ně však nikdy neodpověděl.

Význam závěrečné deklarace spočívá ve skutečnosti, že byla zveřejněna za přítomnosti a s podporou čtyř zbývajících předních prelátů, kteří pozvedli silný hlas katolického odporu proti zmatku a omylu, jež šíří papež František, to jest kardinála Waltera Brandmüllera, kardinála Raymonda Burkea, kardinála Josepha Zena a biskupa Athanasia Schneidera. Na konferenci se rovněž promítalo krátké videoposelství kardinála Carla Caffarry. V dalších dnech zveřejníme o celé události podrobnější zprávy. Prozatím čtenářům přinášíme text historické závěrečné deklarace nazvané Proto dosvědčujeme a vyznáváme, jež se vyznačuje výstižností a jasností.

Padesát let postupné ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, aneb Cesta k poznámce pod čarou č. 351

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. (1) Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopáván pocit posvátné úcty a velebnosti Nejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. (2)

Papež je papežem pouze tehdy, když hlásá o Kristu pravdu

Přetrvávající krize v Církvi s sebou přináší otázky katolíků ohledně neomylnosti nástupců sv. Petra. K tématu se vyjádřil i polský kněz z řádu paulánů o. Augustyn Pelanowski OSPPE.

 O. Augustyn Pelanowski se v jednom svém kázání zamýšlí nad pravým poznáním Boha. „Je mé poznání v souladu s Jeho učením, nebo jde čistě jen o můj subjektivní úsudek?“ ptá se a dodává, že před započetím kázání prosil Boha o to, aby se stal Jeho nástrojem a aby hlásal to, co je v souladu s Jeho vůlí. „Máme si Boha představovat, jak se nám zlíbí, anebo tak, jak On sám v nás touží přebývat?“ pokládá další řečnickou otázku.

Pán Ježíš hovoří v jednom podobenství o vlcích v rouších beránčích. Vlk je skutečnost, je to pravda o něm, kdežto roucho beránčí je představa, jakou o sobě vlk má. Může ovšem dojít k tomu, že zloděj převlečený za pastýře uvěří tomu, že pastýřem doopravdy je, nicméně opak je pravdou. Vzpomeňme jen na farizeje, na jejichž adresu už toho bylo řečeno tolik nepěkného. Jejich pověst je dosti špatná, ačkoli byli neobyčejně zbožnými lidmi, náboženstvím formovanými askety, kteří opravdu věřili. […] Tito farizejové však ve své náboženské praxi tak zakrněli, že komentáře k Písmu a jeho interpretace kladli nad Písmo samotné. Právní předpisy stály v jejich představách nad vnuknutími Ducha Svatého. Omezovali se pouze na prázdná slova a ztratili tak spojení s vůlí Ducha Svatého, s Jeho působením. Stavěli se nad samotného Boha, což jim Ježíš nesčetněkrát vytkl. Všichni se shodneme na tom, že je zavádějící klást lidské výroky nad učení Boží. Šlo by o modloslužbu prokazovanou osobě či instituci, kdyby si jakákoli autorita nárokovala právo k měnění Božího učení, kdyby někdo prohlásil: ,Já to vím lépe než Bůh‘ nebo ,Ono je to jinak‘,“ říká o. Pelanowski a poté přechází k objasnění otázky fungování papežské autority.

Připomíná Ježíšův rozhovor se sv. Petrem, v němž se Syn Boží tázal apoštolů, za koho Ho lidé pokládají: „Žijeme v době, kdy tento rozhovor probíhá přímo před našima očima. Ježíš položil otázku a apoštolové Mu dávali různé odpovědi. Jenom Petr vyřkl plnou pravdu, pravdu shodnou s Ježíšovým očekáváním. Pověděl, kým Ježíš doopravdy byl, ne to, co si mysleli lidé. Petr odpovídal v souladu se zjevením: ,Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha‘,“ říká paulán s dovětkem, že i Ježíš pověděl Petrovi plnou pravdu o něm – pravdu o skále, na které je vybudována Církev. Tím se započal Petrův primát, avšak, jak podotýká o. Pelanowski, „Petr je skálou jen a pouze tehdy, když hlásá pravdu o tom, kým je Ježíš, neboť v jiné scéně, když Kristus předpovídá svůj kříž, se Petr bouřil a chtěl provádět jakousi cenzuru a nehovořit o utrpení. V odpověď na svá slova uslyšel: ,Jdi mi z očí, satane‘!“

Athanasius Schneider pro Rorate caeli o „Vyznání neměnných pravd“

RORATE CAELI (RC): Vaše Excelence osobně je už mnoho let předním zastáncem obnovy tradiční liturgie. Nyní jste Vy, arcibiskup Peta a arcibiskup Lenga veřejně a důrazně vystoupili na obhajobu manželství v souvislosti s exhortací Amoris laetitia. Proč jste se rozhodli, že nyní nastal čas zareagovat?

BISKUP ATHANASIUS SCHNEIDER (BAS): Po zveřejnění exhortace Amoris laetitia začalo několik biskupských konferencí vydávat „pastorační“ normy ohledně takzvaných „rozvedených a znovu sezdaných“. Je nutné uvést, že pro katolíka rozvod neexistuje, protože platný svátostný svazek stvrzeného a konzumovaného manželství je absolutně nerozlučitelný, a nerozlučitelný je dokonce i svazek přirozeného manželství sám o sobě. Dále platí, že pro katolíka existuje pouze jedno platné manželství, dokud je jeho legitimní choť naživu. Proto v těchto případech nelze mluvit o „druhém manželství“.

Z prohlášení kazašských biskupů o svátosti manželství

„Z pastoračního úřadu biskupů vyplývá, že se musí věrně starat o katolickou víru přijatou od apoštolů (Missale Romanum). Jsme si vědomi této závažné zodpovědnosti a naší povinnosti vůči věřícím, kteří od nás očekávají veřejné a jednoznačné prohlášení co se týče pravdy a neměnné církevní praxe o nerozlučnosti manželství. Proto nemůžeme mlčet.

Tímto prohlašujeme v duchu sv. Jana Křtitele, sv. Jana Fishera, sv. Tomáše Mora, blahoslavené Laury Vicuni a mnohých vyznavačů a mučedníků známých i neznámých, o nerozlučnosti manželství toto:

Není přípustné omlouvat, schvalovat nebo dovolovat, ani přímo, ani nepřímo rozvod a trvající nemanželské sexuální vztahy a připouštět tzv. rozvedené a znovu sezdané k Svatému přijímání, neboť jde o praxi cizí celé tradici katolické a apoštolské víry.

Činíce toto veřejné prohlášení podle našeho svědomí a před Bohem, který nás bude soudit, jsme hluboce přesvědčeni, že jsme takto prokázali službu lásce k pravdě, Církvi naší doby i římskému papeži, Petrovu nástupci a zástupci Krista na zemi.“

31. prosince 2017, na Slavnost Svaté rodiny v roce 100. výročí Panny Marie Fatimské

+Tomas Peta, arcibiskup metropolita arcidiecéze Panny Marie v Astaně
+ Jan Pawel Lenga, arcibiskup – biskup Karagandy
+ Athanasius Schneider, pomocný biskup arcidiecéze Panny Marie v Astaně

Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)

Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí

Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.

Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:

„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“

Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)

V římském hotelu Columbus, pouhý blok od Vatikánu, se 22. dubna sešlo šest laických akademiků, aby „rok po vydání Amoris laetitia“, papežovy apoštolské exhortace o lásce a manželství, „udělali jasno“ (“fare chiarezza a un anno da AL”), zejména vzhledem k dovolení přistupovat ke svatému přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané, jakož i pro páry žijící v jiných neregulérních situací, které v ní je nepřímo uvedeno. Konferenci organizovala dvě katolická apologetická periodika, La Nuova Bussola Quotidiana a Il Timone.

Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.

Zdvižený prst Aleše Opatrného

Mons. Aleš Opatrný

Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?

Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme.