Tag Archives: přijímání na ruku

Koncilová konstituce o liturgii: reforma, nebo revoluce?

Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/

Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]

Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.

Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé.

Padesát let postupné ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, aneb Cesta k poznámce pod čarou č. 351

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. (1) Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopáván pocit posvátné úcty a velebnosti Nejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. (2)

Biskup v USA vyzývá ke svatému přijímání do úst a vkleče

MADISON, Wisconsin, 13. dubna 2017 (LifeSiteNews) — Biskup Robert Morlino z diecéze Madison v americkém státě Wisconsin vyzval celou diecézi od letošního podzimu k přijímání Eucharistie vkleče do úst v zájmu zvýšení úcty k reálné přítomnosti Krista v Nejsvětější svátosti. Biskup tento požadavek vyslovil 11. dubna v kázání při misse christmatis, při níž se světí oleje užívané k udělování svátostí ve farnostech v celé diecézi. „Chci vás požádat, abychom společně směřovali k větší úctě při přijímání Eucharistie. Chci vás požádat, abyste povzbuzovali věřící ke svatému přijímání do úst a vkleče,“ prohlásil ke konci své promluvy. „Přijímání do úst je bezesporu uctivější. Uvolněné chování se k tomu nehodí. Vyzývám vás k tomu, aby se od podzimu školní děti učily přijímat do úst.“

Až do 60. let 20. století katolíci všude na světě přijímali Eucharistii vkleče a do úst. Praxe podávání svatého přijímání na ruku vznikla z neposlušnosti původně v Holandsku. Kvůli rozšíření nedovoleného přijímání na ruku papež Pavel VI. k této praxi udělil indult listem Posvátné kongregace pro bohoslužbu z roku 1969.

Tiskový mluvčí madisonské diecéze Brent King řekl portálu LifeSiteNews, že přijímání Eucharistie tradičním způsobem, tedy vkleče a do úst, přispívá k větší úctě „vnějším postojem“ tělesného sklonění, jež je výrazem „vnitřní dispozice“ pokořit se před Bohem. Svatý Pavel v listě Filipanům napsal, že „při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno.“ 

Proti kardinálu Sarahovi: hořké a jedovaté plody ideologie

Žijeme v pozoruhodné době, kdy je možné veřejně odporovat kardinálovi Římskokatolické církve a ponižovat ho. Neznám kardinála Saraha osobně, ale z jeho spisů mám dojem, že dát se ponižovat považuje za užitečný prostředek duchovního života. Musím však žasnout nad absencí jakéhokoli smyslu pro otcovský zájem a milosrdenství v Roce milosrdenství.

Zdá se, že nesmysly, které P. Lombardi chrlí ve snaze obhajovat neobhajitelné, jsou bez hranic.1 Doufejme, že až se tohoto břemene zbaví, což bude už brzy, bude se moci vrátit k duchovně prospěšnějším činnostem. Z jeho objasnění jasně zaznívá ideologie, která je základem odmítnutí výzvy kardinála Saraha, aby se kněží při celebraci Mše sv. vrátili k tradičnímu postoji. Jde o ideologii, která už dlouhá léta brání Církvi v návratu k liturgickému životu nezbytnému k tomu, aby mohla plnit své poslání ve světě, ideologii, která nemá žádnou oporu v Tradici a de facto je rozchodem s ní. Každý, kdo dosud věří, že Mše Pavla VI. představuje kontinuitu s římským ritem katolické Tradice, by se měl rychle probrat.

Nedostatek kněží v Katolické církvi je důsledkem sebepoškozování

Anthony Esolen

Řekněme, že máte dvouhlavňovku a namíříte ji na vlastní nohu. Stisknete spoušť a z poloviny vašich prstů jsou krvavé cáry. Potom se pomodlíte: „Uzdrav mě, Pane, vždyť jsem chromý!“ Chvilku pajdáte po světě, stěžujete si, že existují kopce, a těšíte se na dobu, až je Pán srovná a vyplní údolí, abyste se nemusel tolik opírat o berli. Přesto s sebou pořád vláčíte pušku a každý rok zopakujete stejný experiment v nové a vylepšené verzi. Na jedné noze už vám z kotníku zbyla jen tříšť a z druhé nohy je rozdrcená kaše. Vy se ale stále modlíte: „Uzdrav mě, Pane, pomoz mi, abych zase chodil zpříma!“

Po mnoha letech belhání nakonec dojdete k přesvědčení, že Pán nezpůsobí, aby vám nohy opět dorostly, a začnete si říkat, že kulhat je dobré: umožňuje nám to zažít dobrodiní invalidního křesla, vyhrazených parkovacích míst, nebezpečí gangrény a předčasné smrti. Neznamená to však, že se změnilo všechno, čemu věříte. Stále ještě jste nadšený tou puškou. K líci zbraň, zamířit, pal.

Katolická církev zoufale potřebuje kněze. Před vypuknutím nesprávných liturgických praktik, které neschválila konstituce Sacrosanctum Concilium 2. vatikánského koncilu, jich měla spoustu. Matematik a programátor David Sonnier nakreslil graf prudkého poklesu povolání po koncilu v podobě asymptotické křivky, kterou se sžíravou ironií nazývá „funkce úpadku nového jara“. Došel k závěru, že nám chybí 300 tisíc kněží, kteří by dnes byli mohli sloužit Božímu lidu. Svým studentům ukazuje data, říká jim, že jde o údaje o studentech přihlášených na jistou vysokou školu, a vyzve je, aby odhadli, co se stalo. Tak nebo onak odpovídají, že dotyčná škola musela v roce 1965 udělat nějaké strašlivě špatné rozhodnutí.

Vnější znaky úcty jsou důležité

Z mnoha argumentů, které padají ohledně otázky přijímání na ruku, mne fascinuje jeden, který jsem v posledních týdnech zaznamenal několikrát. Ten argument tvrdí, že vnější znaky úcty nejsou důležité, protože Bůh vidí do našich srdcí. Přiznám se, že jen málokdy má člověk příležitost setkat se s tak ryzí pitomostí. Nebo nestoudností?

Sv. František a Nejsvětější svátost

Papež Benedikt XVI. na počátku listopadu tohoto roku oslovil svým dopisem Italskou biskupskou konferenci. Učinil tak v souvislosti s připravovaným novým italským překladem misálu. V dopise se věnuje stále tolik palčivé otázce liturgické reformy. Píše zde mimo jiné o průběhu liturgické reformy po IV. lateránském koncilu (rok 1215) a o tom, jakou v této reformě sehráli roli sv. František a jeho bratři. Svatý otec cituje z některých Františkových děl a ukazuje na jeho hluboku víru a eucharistickou úctu.

Přijímání na ruku

Podobně jako v mnoha jiných krajinách, také v Argentině požádala místní biskupská konference Apoštolský stolec o dovolení podávat věřícím sv. přijímání na ruku. Rozhodnutí padlo na zasedání argentinské biskupské konference 26. dubna 1996. Poté byl neprodleně zaslán do Říma dopis s žádostí o dovolení a 19. června téhož roku přišla z Říma pozitivní odpověď. Nicméně další vývoj již nebyl zcela identický s jinými krajinami. Jeden z argentinských biskupů, Juan Rodolfo Laise, biskup ze San Luís, se rozhodl, že ve své diecézi dovolení dané Kongregací pro bohoslužbu a svátosti nebude aplikovat.

Několik poznámek po návštěvě Benedikta XVI.

Při návštěvě Svatého Otce u nás jsem byl odkázán jen na televizi, přesto i na mě a věřím, že na všechny katolíky i lidi dobré vůle, návštěva papeže Benedikta XVI. zapůsobila velmi povzbudivě.