Tag Archives: pravověrnost
Jak dlouho ještě…?
PhDr. Radomír Malý
Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.
„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod
V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.
Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i].
František pokračuje v čistkách
Kardinál Burke
František I. pokračuje v čištění Kurie a potvrzuje trend, že pod jeho vládou je pravděpodobnost vyhazovu kardinála přímo úměrná jeho pravověrnosti a odvaze veřejně hájit katolickou víru.
Nyní má být na řadě definitivní vyhazov z Kurie pro kardinála Burkeho, který má být z postu Prefekta Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury (tj. šéfa nejvyššího církevního soudu) přesunut na vpodstatě jen ceremoniální roli kardinála – patrona maltézských rytířů, úřad natolik bezvýznamný, že dosud je používán jen jako funkce navíc či jako čestné místo pro kardinály-důchodce.
Pravověrnost není farizejství!
Homosexuální aktivista Martin Šístek napsal příspěvek Mravnost mezi hříchem a ideálem, v němž podpořil zde již mnou zmiňovaný článek Jeronýma Klimeše, který zpochybňuje samé základy katolické morálky. Není v něm nic moc překvapivého: pan Šístek Klimeše podporuje a užívá přitom otřepanou a primitivní argumentaci, která zneužívá a překrucuje Kristovu kritiku farizeů…
Kdo trochu zná Bibli, tomu je ihned jasné, že Šístkova analogie je naprosto mimo. Protože co Kristus kritizoval na farizejích? Ne, nebyla to přísnost jejich morálky (už protože morálka, kterou Kristus kázal, byla ještě přísnější, viz jeho učení o absolutní nerozlučitelnosti manželství či o hříchu v myšlenkách).
Budeme potřebovat novou inkvizici!
Sv. Pius X.
V posledních týdnech publikoval PhDr. Radomír Malý tři články[1], ve kterých se zabýval zkresleným až lživým líčením inkvizice v pořadech České televize. Myslím, že církevní inkvizici je třeba nejen hájit, byť s pravdivým uznáním chyb, ale dokonce ukázat její potřebnost. Mezi inkvizitory máme dokonce několik světců: Jan Kapistrán, Petr de Arbués, Pierre z Castelnau, Petr z Verony, Pius V, Turibius z Mongrovejo (stal se inkvizitorem ještě jako laik). Cílem této úvahy je ukázat, že do řešení současné církevní krize by bylo vhodné zapojit inkvizici, byť ve formě, která nebude úplně stejná, jako byla inkvizice v minulosti.
Nehodlám tu dokazovat skutečnost, že katolická církev je v posledních desetiletích v krizi projevující se mimo jiné tím, že mnoho jejích členů včetně kněží a biskupů se nevědomě či vědomě nedrží všeho toho, co jsou povinni věřit. Mám za to, že situace je horší v průměru mezi biskupy než mezi posledními papeži. Ti však byli a jsou značně váhaví, aby zasahovali proti heretikům. Kromě vnějších nepřátel církve máme tu nepřátele vnitřní, kteří se velmi často snaží budit dojem, že jsou v jednotě s papežem, a svůj faktický odpad popírají. Je velmi nepravděpodobné, že obroda církve přímo vzejde od části biskupů; spíše k tomu bude zapotřebí iniciativy pravověrného, rozhodného a nebojácného papeže, jenž bude podporován částí biskupů, kněží a laiků. Úsilí o očištění církve od liberálů a jiných heretiků povede nejen k nápravě pobloudilých, ale také ke zjevnému schismatu, čímž se situace (na rozdíl od latentního schismatu přítomného dnes v některých zemích) pročistí. Přesto však lze očekávat, že mnozí budou nadále usilovat o to, aby zůstali uvnitř církve, aby se mohli pokusit zvrátit takový obrodný proces. Dokud se papež, ať současný nebo budoucí, nerozhodne s tím, kromě všeobecných apelů, něco dělat a plně uplatnit svou moc, která mu v církvi přísluší, nelze očekávat větší zlepšení a nemá smysl usilovat o zřízení nové inkvizice. Nejprve tedy musí dojít k upevnění víry, ke zlepšení mravů a k obratu ke směrování vedení církve k tradici. Pak teprve lze uvažovat o dále nastíněných opatřeních ke zlomení odporu. Použití moci bude nutné, ale jen od něj zdaleka nelze očekávat nápravu.
