Tag Archives: pravda
Lež, která nás zahubí?
Mohamedovi muslimové vyvražďují židovský kmen Banú Kurajzá
Ze všech hloupostí, které může člověk udělat, je lhát sám sobě, lhát svým, aby sebe i je upokojil. Je šílené tvářit se, že se nic neděje, když se něco děje, je neskutečně hloupé zavírat oči před smrtelným nebezpečím a popírat je, je sebevražedné tvrdit o zavilém a zlém nepříteli, že je to neškodný mírumilovný dobrák.
Mír nevytvoříme tím, že ve válce prostě zavřeme oči. Zavilý nepřítel zůstane nepřítelem, i když mu budeme říkat kámo, zvát si ho domů a točit se k němu zády. Jediné, čeho touto cestou dosáhneme, je rychlý konec. Náš konec. V osobním, komunitním i civilizačním záběru. Je to tak jednoduché, tak proč to tolik čelních politiků a duchovních odmítá pochopit?!
Je naprosto očekávatelné, že prostí lidé s nižším vzděláním, zaměstnaní živením svých rodin a splácením hypoték, nemohou mít úplnou představu o tom, co je to islám. Navzdory tomu si většina z nich paradoxně udržuje mnohem realističtější představu o islámu než špičkoví politici či duchovní, kteří mají v tomto směru mnohem lepší možnosti vzdělat se a být informováni.
Papež František: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické
František I.
Neuvěřitelný úvod k oficiální zprávě Vatikánského rozhlasu o ranní promluvě papeže Františka z 9. 6. uvádí: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické – poznamenal papež František v dnešní homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když mluvil o »zdravém realismu«, ke kterému Ježíš vedl svoje učedníky.“1
Celá tato pasáž promluvy zní:
„Toto je zdravý realismus katolické církve. Katolická církev nikdy neučí »buď to, anebo tamto«. To není katolické. Církev říká »to a také to«. Buď dokonalý, smiř se se svým bratrem. Neurážej ho. Měj ho rád. A jestliže se vyskytne nějaký problém, alespoň se dohodni, aby se nerozpoutala válka. To je zdravý realismus katolicismu. Není katolické žádat »buď to anebo nic«, to není katolické, to je heretické. Ježíš dovede putovat spolu s námi, podává nám ideál a doprovází k ideálu, vymaňuje nás z uvíznutí v rigidnosti zákona a říká nám: »dělejte, co můžete«. On nás dobře chápe. Je to náš Pán a tomu nás učí.“
Přesně interpretovat, co vlastně říká papež František, je vždy obtížné, avšak téma „rigidních“ katolíků, kteří se neochvějně drží ideálů, jež učí Kristus, a absolutně platných pravd, se v jeho výrocích objevuje opakovaně. „Fundamentalismus je nemoc, která se nachází ve všech náboženstvích,“ řekl papež v listopadu na palubě letadla při návratu z Afriky. „My katolíci máme několik – spíše mnoho – těch, kdo si myslí, že mají absolutní pravdu a jdou a hází špínu na druhé pomluvou, utrhačstvím, a ubližují jim… A je třeba proti tomu bojovat.“2
Manželství homosexuálů: co by na to řekl G. K. Chesterton?
Gilbert Keith Chesterton
V Chestertonově době byla jednou z palčivých otázek „kontrola porodnosti“. Chesterton měl nejen námitky proti této myšlence, ale proti samotnému termínu, neboť znamená pravý opak toho, co říká. Znamená žádný porod a žádnou kontrolu. Mohu si jen představovat, že proti „manželství gayů“ by měl stejnou námitku. Nejsou „gay“ a není to manželství.
Chesterton měl ve svých výrocích a proroctvích tak důsledně pravdu, protože chápal, že všechno, co ohrožuje rodinu, je špatné pro společnost. Proto se vyjadřoval proti eugenice a antikoncepci, proti rozvodu a „volné lásce“ (další označení, které se mu nelíbilo jakožto nepoctivé), ale také proti otroctví mezd a povinné, státem placené školní docházce i matkám, které platí jiné lidi za to, že dělají to, co mají matky dělat samy. Můžeme s jistotou říci, že Chesterton se stavěl proti každému trendu a módě, které nás sužují i dnes, a to proto, že všechny tyto trendy a módy podkopávají rodinu. Velká Vláda se snaží nahradit autoritu rodiny a Velký Byznys chce nahradit autonomii rodiny. Existuje trvalý komerční a kulturní nátlak na otce, matku i dítě. Jsou snižováni, marginalizováni a ano, i vysmíváni. Ale jak říká Chesterton, „tento trojúhelník trvalých pravd o otci, matce a dítěti nelze zničit; zničit se dají jen civilizace, které je ignorují.“ 1
Tento nejnovější útok na rodinu není ani poslední, ani nejhorší. Má pro ni ale šokující význam, navzdory procesu snižování citlivosti, kterému nás v posledních několika letech vystavuje informační a zábavní průmysl. Ti, kteří se snaží vystupovat proti normalizaci abnormality, se setkávají „buď s urážkami, nebo s mlčením,“ stejně jako Chesterton, když se pokoušel argumentovat proti módním filozofiím, které v jeho době podporovaly velké noviny. V roce 1926 varoval: „Další velkou herezí bude útok na morálku, obzvlášť na sexuální morálku“. Jeho varování zůstalo bez odezvy a sexuální mravnost progresivně upadala. Připomeňme si však, že to začalo kontrolou porodnosti, pokusem stvořit sex jen pro sex sám, změnit akt lásky v akt sobectví. Podpora a přijímání planého, sobeckého sexu bez života logicky postoupila k homosexualitě.
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
Počátek rozhovoru naleznete ZDE.
Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?
Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.
Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13).
To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou.
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (1)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
+ + +
Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?
Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.
Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.
V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí.
Kardinál Sarah a biskup Schneider reagují na papežovy výroky ke svatému přijímání nekatolíků…
Nejde o věc svědomí
Papež František v listopadu při návštěvě luteránského shromáždění v Římě rozvířil spory svými výroky ke svatému přijímání nekatolíků.
Na otázku neitalské luteránky, která vyjádřila lítost nad tím, že nemůže přistupovat ke svatému přijímání se svým katolickým manželem, papež odpověděl, že přestože by se nikdy neodvážil dovolit jí, aby přijímala Eucharistii, protože to není v jeho pravomoci, měla by, jak řekl, „mluvit s Pánem a potom postoupit dál“.
Vzhledem ke zmatku, který papežova slova vyvolala, jsme se zeptali kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a biskupa Athanasia Schneidera z kazašské Astany na jejich názor na tuto otázku.
Kardinál Sarah v úvodním vyjádření řekl: „Intercommunio mezi katolíky a nekatolíky není dovoleno. Je třeba vyznávat katolickou víru. Nekatolíkovi nelze podat svaté přijímání. To je velice, velice jasné. Nejde o věc svědomí.“
Jeho Eminence kardinál Sarah rovněž odpověděl na několik otázek:
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (4): Konfrontace: pastorační perspektivy (2)
Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným
V bodě 55 se vyskytuje v sekulárním světě používaný výraz „homosexuálně orientované osoby“, který je vadný, předstírá hodnotovou neutralitu a nezměnitelnost takové „orientace“[i]. Je třeba tu hovořit o homosexuálních sklonech některých lidí.
Je vhodné, že v tomto bodě je odkaz na dokument „Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami“[ii] vydaný Kongregací pro nauku víry. Bylo by však zapotřebí zdůraznit, že „respekt a ohleduplnost“ se týká těch, kdo bojují s pokušeními vůči hříchu proti přirozenosti, ne tedy všeobecně vůči sodomitům, a že existuje také spravedlivá diskriminace (tj. rozlišování) osob s takovými sklony.
V bodě 56 by bylo zapotřebí připomenout povinnost biskupů, kněží i laiků klást odpor vůči zákonům, které zavádějí svazky homosexuálů, ať již takové zákony byly schváleny nebo se teprve připravují, a klást odpor schvalování a deklarování těchto svazků ze strany mezinárodních organisací jakoby to bylo „lidské právo“. Vůči osobám, které schvalují takové svazky nebo jen příležitostný homosexuální pohlavní styk, je třeba aplikovat potřebné tresty dle CIC (can. 1364 a 1369), neboť se jedná o odpad od víry nebo její zapírání. Bylo by rovněž vhodné zopakovat učení církve, že sodomie je těžký hřích do nebe volající.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)
Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách
V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.
V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.
V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).
V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.
V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).
V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.
Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu.
I čeští židé vytáhli proti Melu Gibsonovi
Mel Gibson
České židovské organizace se připojily k dlouhodobému tažení proti Melu Gibsonovi, když ostře zkritizovaly Karlovarský festival za to, že pozval Gibsona jako letošní hlavní hvězdu a hodlá ocenit jeho dílo (více ZDE). Jednomu z nejlepších herců a nejuznávanějších filmových producentů přelomu 20. a 21. století nemohu zapomenout jeho vynikající film Umučení Krista (mimo jiné tři nominace na Oscara), v němž přenesl na filmové plátno pašiový příběh, smírnou oběť, kterou Ježíš Kristus přinesl Bohu za hříchy všeho lidstva.
Židům se film pochopitelně nelíbí a označili ho antisemitský, neboť v souladu s Evangelii a historickou realitou vykresluje jako hlavní osnovatele a viníky Kristova umučení židy, a nikoliv Římany, jak by si přáli. Proto Gibsona i herce, kteří ve filmu hráli (především pak Jima Caviezela), nyní pronásledují, jak jen mohou, a snaží se dosáhnout toho, aby byli navždy vyloučeni z vyšší (resp. „slušné“) společnosti. Čímž jen dokazují svoji nenávist k Evangeliu, ke Kristu a ke křesťanům, která je koneckonců pevně zakotvena v Talmudu a v židovských modlitbách.
Zběhlost posuzování
Michal Krestchmer
Některá média dělají záslužnou věc, když odhalují nepravdy zveřejňované v mainstreamových médiích a také to, co v nich ani není zveřejněno nebo jen někde na okraji zpravodajství. Přesto však myslím, že je třeba činit více.
Ne více takových článků či pořadů, ale učit jeho čtenáře odhalovat tyto věci samostatně. K úsudku o věcech, které nemají jednoduchou materii, je třeba dvojí: znát materii (reálie, fakta) a aplikovat správné zásady k jejich hodnocení, což zahrnuje jak logické uvažování, tak zásady filosofické etiky a filosofie všeobecně (popř. morální theologie či theologie všeobecně), případně vědy, do které spadá pojednávaná materie. Je to jako rozdíl mezi dát potřebnému dar a mezi dát mu práci. Jistě že ten dar musí být napřed a přijít rychle, ale práce mu do budoucna poskytne schopnost se starat sám o sebe. Dostane-li práci, dostává více než jen jednorázovou výpomoc, třebas i opakovanou. Seznamovat se s různými omyly je méně než být schopen je sám odhalovat. Takový úkol přísluší i vysokým školám vychovávajícím studenty v oborech politologie, filosofie, theologie, práva, sociologie, historie a dalších.
Mnozí sice do jisté míry znají zmíněné zásady, ale neumějí je aplikovat na konkrétní případ. Je to podobné, jako když se někdo naučí matematickou teorii, ale neumí řešit příklady, které vyžadují její znalost. Procvičováním řešení příkladů postupně získáme potřebou zběhlost, takže řešit další příklady nám pak půjde poměrně snadno. Kromě procvičování či zabývání se zvolenými tématy je třeba studovat příslušnou látku ze spolehlivých zdrojů a obeznámit se se zásadami logiky. Získáte-li schopnost dokazovat a argumentovat v jedné oblasti, budete ji míti i v jiné oblasti, když si v ní osvojíte potřebné znalosti. Na základě své zkušenosti mohu konstatovat, že teoretická matematika, která studenta vede k jasným definicím a vyžaduje dokazovat svá tvrzení, je výbornou průpravou pro filosofii, theologii i další vědy.
