Tag Archives: Povinná školní docházka

Rozhovor s Lucií Cekotovou (2): O VORPu

Zde je pokračování rozhovoru s Lucií Cekotovou. První část, která se točí okolo tzv. „knihy pěti kardinálů“ naleznete ZDE.

Nyní bych přešel k druhému tématu tohoto rozhovoru – Vy, krom toho, že jste překladatelkou a hájíte manželství a rodinu překladem této knihy, jste také členkou Výboru na obranu rodičovských práv, dokonce snad členkou jeho vedení, pokud se nemýlím, což je zase jiná forma obrany rodiny. Jak jste se k VORPu a práci v něm dostala?

Jsem jeho spoluzakladatelkou a od ledna tohoto roku opět i členkou předsednictva. Výbor na obranu rodičovských práv vznikl v dávných dobách, na sklonku roku 1995, nebo na úplném začátku roku 1996, kdy se v České republice poprvé objevila snaha o zavedení jednotné, shora naoktrojované sexuální výchovy povinné pro všechny žáky základních škol a k našemu nesmírnému překvapení a zděšení byl jedním z jejích spoluautorů MUDr. Antonín Brzek, který tehdy byl tuším místopředsedou české zemské organizace KDU-ČSL. Byl to tedy úder, který přišel ze strany, odkud bychom ho nečekali. Sešla se nás tehdy skupina katolických rodičů, která cítila potřebu snažit se to nějak zvrátit, a proto založila Výbor na obranu rodičovských práv. Bylo to v době krátce porevoluční a název měl evokovat Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který se zabýval obhajobou stíhaných disidentů v konečné fázi totalitního režimu. Začali jsme se cílevědomě snažit, aby Brzkova koncepce neprošla, což se podařilo.

Pokud si vzpomínám, tak kdysi jsem četl vyjádření některého z předních členů VORPu, nevím už kterého, že Josef Lux nejdříve tu Brzkovu koncepci sexuální výchovy podporoval, ale později od toho ustoupil a tvrdil, že to bylo tím, že původně nevěděl, co v ní přesně je, že kdyby to věděl od počátku, nepodporoval by ji nikdy. Viděli jste to taky tak, totiž že to lidovci podporovali z nevědomosti, nebo byli mezi nimi kromě Brzka i jiní, co tu koncepci skutečně podporovali z ideových důvodů?

Nevím, jestli to Josef Lux nevěděl, to si netroufnu tvrdit. Je možné, že o věci jako takové nic nevěděl a nechal si od lidí, kteří ji podporovali, vysvětlit, že to je dobrá věc. Následně, když se seznámil s postojem lidí z opačné strany názorového spektra, prostě změnil názor.

V KDU-ČSL byla celá řada lidí, kteří to prosazovali z ideových důvodů. Mezi lidovci je i dnes skupina lidí, kteří chtějí mít tzv. prst na tepu doby, a proto hledají takováto témata, která se potom snaží prosazovat, protože mají dojem, že lid si to žádá, že křesťanství jako takové už není „in“ a jako volební program jim nestačí. Jsou přesvědčeni, že když se budou ke křesťanským hodnotám hlásit příliš principiálně, ztratí voliče. Proto se čas od času vyskytne někdo, kdo v nějaké takové oblasti, ať už jde o potraty, sexuální výchovu nebo jiné podobné záležitosti, začne prosazovat něco, o čem se domnívá, že to přinese nové voliče. Brzek určitě nebyl sám, ale řekla bych, že byla řada lidovců (i ve vedení), kteří o tom nevěděli, nebo jim to bylo vysvětleno tak, že to prostě bez detailní znalosti věci vzali za své. Domnívám se, že postoj KDU-ČSL v této věci zdaleka nebyl jednoznačný…

Boj o právo na domácí vzdělávání aneb Proč děti nepatří státu

Romeike vs. Německo

Romeikovi

Uwe a Hannelore Romeike jsou manželé pocházející ze spolkové země Bádensko-Württembersko. Oba jsou vysokoškolsky vzdělaní a hluboce věřící evangelikální křesťané. V době, kdy se začal jejich boj proti státnímu monopolu na vzdělávání, byli rodiči čtyř dětí (dnes jich mají šest) ve věku 3-11 let.

Své tři školou povinné děti odhlásili ze základní školy v Bietingheim-Bissingenu v roce 2006 a Hannelore coby žena v domácnosti začala své děti sama vyučovat.

Romeikovým se nelíbilo, jakým způsobem stát jejich děti vzdělává. Zkrátka, že německé školy již nevyznávají křesťanské hodnoty, na nichž oni zakládají výchovu svých dětí; nejstarší syn Daniel se učil z učebnice, jež obsahovala explicitní až vulgární popisy sexu, jiné učebnice vedly dle názoru Romeikových děti k neúctě vůči autoritám v rodině, nebo obsahovaly okultní praktiky.

Nelíbila se jim ale ani úroveň výuky, její způsob a vedení. Uwe Romeike, povoláním učitel hudby, uvedl: „Situace ve veřejném školství se od doby, kdy jsem sám navštěvoval základní školu, velmi změnila. Stát věří, že děti musí být socializovány, vyrůstat a jednat stejným způsobem, jinak by nezapadly do společnosti.”

Škola za školou aneb Půvaby domácího vzdělávání II

V první části tohoto dvoudílného článku o domácí škole jsem se zaměřil na politicko-právní aspekty domácího vzdělávání v České republice. Dnes se chci věnovat podstatnější otázce – proč je dobré zodpovědně zvážit, zda nemáme učit svoje děti svépomocí? Jaké jsou přednosti domácího vzdělávání oproti klasické školní docházce? A jsou s domácí školou spojena také některá rizika?

Škola za školou aneb Půvaby domácího vzdělávání

Povinná školní docházka… Tento novověký prostředek demokratizace v přístupu ke vzdělání má svůj rub i líc. Nelze rozumně popírat dobro širokého rozšíření gramotnosti ve společnosti, vždyť snadná dostupnost vzdělání má bezprostřední vliv na kvalitu života nejen jednotlivců, ale společnosti jako celku. Také však nelze přehlédnout, že školy se pod kuratelou moderního státu stávaly a do velké míry dosud zůstávají převodovou pákou novodobých a s křesťanstvím neslučitelných ideologií. V případě komunismu to je zcela zřejmé, ale stejnou měrou to platí o školství, spoutaném duchem liberalismu.