Tag Archives: poslušnost

„Zákon Parlamentu, přímo odporující zákonům Božím a jeho svaté Církve…“

Navzdory tomu, že ho porota shledala vinným a lord kancléř [v tomto případě hlavní soudce] začal pronášet rozsudek, sir Thomas More mu řekl: „Můj pane, když jsem býval ještě právníkem, bylo v takovém případě zvykem zeptat se před vyhlášením rozsudku vězně, proč by neměl být odsouzen.“

Nato lord kancléř přerušil rozsudek, s nímž již započal, a zeptal se ho, co může říci proti tomu. Takto zněla jeho mírná odpověď: „Vzhledem k tomu, můj pane, že tato obžaloba se zakládá na zákonu parlamentu, přímo odporujícím zákonům Božím a jeho svaté Církve, jejíž nejvyšší vládu ani žádnou její část si nemůže žádným zákonem osobovat žádný časný princ, protože právem náleží římskému stolci osobně přítomnému na zemi, svatému Petrovi a jeho nástupcům, biskupům téhož stolce, jemuž se tohoto předního postavení dostalo zvláštním privilegiem z úst samotného Spasitele, je tedy podle práva mezi křesťany nedostatečná k tomu, aby byl podle ní souzen kterýkoli křesťan…“

Nedostatek kněží v Katolické církvi je důsledkem sebepoškozování

Anthony Esolen

Řekněme, že máte dvouhlavňovku a namíříte ji na vlastní nohu. Stisknete spoušť a z poloviny vašich prstů jsou krvavé cáry. Potom se pomodlíte: „Uzdrav mě, Pane, vždyť jsem chromý!“ Chvilku pajdáte po světě, stěžujete si, že existují kopce, a těšíte se na dobu, až je Pán srovná a vyplní údolí, abyste se nemusel tolik opírat o berli. Přesto s sebou pořád vláčíte pušku a každý rok zopakujete stejný experiment v nové a vylepšené verzi. Na jedné noze už vám z kotníku zbyla jen tříšť a z druhé nohy je rozdrcená kaše. Vy se ale stále modlíte: „Uzdrav mě, Pane, pomoz mi, abych zase chodil zpříma!“

Po mnoha letech belhání nakonec dojdete k přesvědčení, že Pán nezpůsobí, aby vám nohy opět dorostly, a začnete si říkat, že kulhat je dobré: umožňuje nám to zažít dobrodiní invalidního křesla, vyhrazených parkovacích míst, nebezpečí gangrény a předčasné smrti. Neznamená to však, že se změnilo všechno, čemu věříte. Stále ještě jste nadšený tou puškou. K líci zbraň, zamířit, pal.

Katolická církev zoufale potřebuje kněze. Před vypuknutím nesprávných liturgických praktik, které neschválila konstituce Sacrosanctum Concilium 2. vatikánského koncilu, jich měla spoustu. Matematik a programátor David Sonnier nakreslil graf prudkého poklesu povolání po koncilu v podobě asymptotické křivky, kterou se sžíravou ironií nazývá „funkce úpadku nového jara“. Došel k závěru, že nám chybí 300 tisíc kněží, kteří by dnes byli mohli sloužit Božímu lidu. Svým studentům ukazuje data, říká jim, že jde o údaje o studentech přihlášených na jistou vysokou školu, a vyzve je, aby odhadli, co se stalo. Tak nebo onak odpovídají, že dotyčná škola musela v roce 1965 udělat nějaké strašlivě špatné rozhodnutí.

Co se děje v hlavě katolíka (odpověď panu Šimečkovi)

Papež František I.

Pan Martin M. Šimečka se ve svém podivuhodném opusu Co se děje v hlavě evropského katolíka, který odmlouvá papeži? zamýšlí nad tím, proč katolíci neposlouchají svého skvělého papeže, který se tolik zasazuje o uprchlíky, a proč je za to papež neexkomunikuje (nebo alespoň politiky jako jsou Viktor Orbán a Jarosław Kaczyński)…

Považuji za překvapující, že zkušený redaktor je schopen zplodit takovou slátaninu, nádherně demonstrující jeho absolutní bezvědomí o tom, co píše. Článek má jistě perfektní potenciál býti skvělý příkladem a argumentem ve věci naprosté bídy české žurnalistiky, nebo alespoň české světské žurnalistiky ve chvíli, kdy se pokouší psát o víře a katolících. Nicméně článek propaguje a šíří spoustu nesmyslných myšlenek a údajů a klade zajímavou otázku, proto bych rád na něj zareagoval, i když si to kvalitou snad ani nezaslouží.

Omylnost papežů (1.)

Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?”  Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.

Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují.

Ignác z Loyoly – pápežský svätec

Sv. Ignác z Loyoly

O svätom Ignácovi z Loyoly sa toho popísalo už veľa, takže je veľmi ťažké nájsť nejaké neznáme, respektíve menej známe skutočnosti z jeho života. A predsa možno odhaliť aj takéto momenty v biografii veľkého svätca. Hneď s jeho pôvodom súvisia niektoré prekvapivé skutočnosti. Je zaujímavé, že baskickí predkovia budúceho svätca neboli vždy lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. Niekoľko desaťročí pred Ignácovým narodením sa Loyolovci pridali na stranu odbojnej baskickej šľachty a povstali proti španielskej korune. V tomto boji však boli Baskovia porazení a loyolovský „zámok bol v roku 1457 zrovnaný so zemou. Kráľ dosadil do Azpeitie corregidora, ale táto kontrola nebola potrebná, pretože hidalgos boli odvtedy verní kráľovi…“

Aj Loyolovci sa po porážke baskickej šľachty stali vernými a lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. V tomto ovzduší na narodil budúci svätec. Odboj Baskov proti španielskej korune, ktorý má v súčasnej dobe také tragické vyústenie v činnosti baskickej teroristickej organizácie ETA, teda nie nového dáta, ale má stáročné korene, siahajúce hlboko do stredoveku.

„Ignác z Loyoly, Boží generál“, uzrel svetlo sveta zhruba rok pred legendárnou Kolumbovou plavbou do Ameriky, teda v roku 1491. Narodil sa na zámku Loyola v severnom Španielsku, neďaleko mestečka Azpeitia v baskickej provincii Guipúzcoa. Pochádzal z poprednej baskickej šľachtickej rodiny. Baskického pôvodu bolo aj meno Iñigo López, ktoré dostal pri krste. V niektorých životopisných údajoch zakladateľa jezuitského rádu sa rôzni autori rozchádzajú. Napríklad podľa jedných užíval mladý Bask meno Iñigo López de Regalde, podľa iných Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola Sánchez, ďalší mu prisudzujú meno Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola a takto by sme mohli pokračovať ešte hodnú chvíľu. Seriózny znalec svätcovho života, nemecký jezuitský teológ Hugo Rahner používa meno Iñigo López de Loyola.

Navedení k životu zbožnému: IV. Že kdo se chce oddati zbožnosti a prospívati v ní, potřebuje duchovního vůdce.

Sv. František Saleský

Když starý Tobiáš posílal syna svého, mladého Tobiáše, do Rages, odpověděl mu syn: „Neznám cesty, kudy se tam chodí!“ „Jdi tedy,“ řekl mu otec, „a hledej sobě některého věrného muže, kterýž by s tebou šel.“ (Tob. 5.) Totéž pravím já tobě, Filotheo. Chceš se dáti s rozvahou na cestu zbožnosti? Hledej si nějakého člověka věrného, aby šel s tebou a vedl tě. Toto připomenutí jest nade všecka jiná důležitější. Kdybys hledala sebe více, dí zbožný Avila, nikdy nenajdeš vůli Boží tak jistě, jako na cestě té pokorné poslušnosti, kterou znalci pravé zbožnosti tak doporučují a které se sami přidržují.

Svatá Terezie, vidouc, že Kateřina Kordovská koná kající skutky velice přísné, zatoužila velmi následovati jí v tom, a to proti radě svého zpovědníka, který jí to zakazoval, i cítila veliké pokušení neposlechnouti ho v této věci. A Bůh jí řekl: „Dcero má, ty jsi na dobré a bezpečné cestě. Vidíš-li, jaké kající skutky Kateřina koná? Ale já ti pravím, že si více vážím tvé poslušnosti.“ Protosi zamilovala tuto ctnost tolik, že mimo poslušnost, kterou byla povinna svým představeným, učinila zvláštní slib, že bude poslušna kteréhosi výtečného muže, a zavázala se podřizovati se jeho vedení a řízení. V tom pak našla veliké potěšení jako mnoho jiných duší před ní a po ní, které, aby byly lépe poddány Bohu, podrobily vůli svou vůli jeho služebníků, kteroužto věc sv. Kateřina Sienská na výsost chválí ve své knize „Rozmluva“. Zbožná kněžna sv. Alžběta se podřizovala svému zpovědníku, Konrádovi Mariborskému, se svrchovanou poslušností, a král francouzský sv. Ludvík, chystaje se již na smrt, dal svému synu mimo jiné také tuto radu: „Zpovídej se často; vyvol si schopného zpovědníka, aby to byl muž moudrý a opatrný, který by tě dovedl bezpečně vyučovati věcem, jichž ti bude potřebí.“

Víra (3): Pojem víry

Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.

Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).

Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.

I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2).

Děti poslušné nebo ukázněné? (Společně k Bohu IX)

 Povídala tuhle jedna babička: „Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.“ – A slyšela odpověď: „Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.“

Ukázněnost – sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: „Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!“ – A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš.

Spása

Postní doba nás vede k  rozjímání, v koho a v co vkládáme svou  naději,  čemu nebo komu  věříme, komu bychom rádi věřili, ale dáváme přednost světu a jeho lákadlům, protože nás uspokojí rychle a povrchně. Je neštěstí nechat se ovlivnit  lidmi, kteří prohlašují svá přání za Boží vůli a matou služebníky Páně  tím, že je odvádějí od Otce. Jediným lékem na zatemněnou mysl a neschopnost rozlišovat je neochvějná důvěra a láska k jedinému bezpečnému přístavu – Pánu  Ježíši Kristu. Básně napsala Nea Marie Brkičová.