Tag Archives: pokora
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)
2. část: Mluvení o intimní sféře
To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?
1. Riziko vulgarizace posvátného
Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:
Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.
Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu.
Katolický filosof Dietrich von Hildebrand a moderní nadšenec Christopher West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (1)
Úvod
Chválit skvělou knihu nebo autora je radost, kritizovat špatné je smutná povinnost. Obzvlášť obtížné je však kritizovat někoho, kdo je velmi nadaný a jehož práce má pozitivní stránky, ale trpí i jistými chybami volajícími po uvedení na pravou míru. To je i případ Christophera Westa a jeho populárních prezentací „teologie těla“ Jana Pavla II.
Přestože je West velmi nadaný – a přestože si velice vážím všeho dobrého, co pro Církev udělal – je jeho práce v mnoha ohledech nedostatečná. Občas špatně chápe autentickou katolickou tradici, přehlíží nebo ignoruje její základní aspekty a podporuje novou formu náboženského „enthusiasmu“, který lze nejlépe popsat jako zdivočelý. Monsignor Ronald Knox, který tento přístup tak dobře kritizoval ve své knize Enthusiasm1, prorocky rozpoznal, že podobná vzplanutí se v dějinách Církve opakují a jsou charakteristická pro hnutí, která se snadno dostávají na scestí a před nimiž je třeba se vždy mít na pozoru.
Především se obávám Westova přesexualizovaného přístupu k „teologii těla“. Francouzi mají skvělé slovo vystihující neodhalování intimních pocitů člověka mimo vlastní význam slova „stud“ – pudeur, takříkajíc „svatá ostýchavost“. West, posedlý tím, co považuje za své poslání, totiž evangelizovat novou generaci touto teologií „moderními“ způsoby, jimž podle něj bude lépe rozumět, prakticky ignoruje důležitost pudeur a svou nerozvážností své vlastní poselství nakonec ničí.
Ve světle kontroverzí obklopujících Westovo dílo, jež prostřednictvím knih, DVD, videí a konferencí ovlivnilo miliony lidí, bych jeho názory ráda konfrontovala s názory svého zesnulého manžela Dietricha von Hildebranda, jehož práce týkající se katolické nauky o lidské sexualitě se vyvarovala nebezpečí a pastí, které se až příliš často vyskytují u Westa. Mým cílem je upozornit rodiče a vychovatele na obvyklé filosofické omyly, které mají v přednáškách a publikacích Christophera Westa vážné negativní důsledky.
Být jenom papežem
Od lidí, kteří zastávají nějaký významný úřad, slýcháváme různé řeči. Bývají buď upřímné, nebo ironické. Věta: „Jsem jenom papež…“ je sice vytržena z kontextu, ale to v tuto chvíli nevadí. Ve svých souvislostech má takový význam, jaký odpovídá použitým slovům. Její autor ji neřekl jako ironickou odpověď nesouhlasícím podřízeným. Mínil ji naprosto vážně. Uvědomoval si omezenost svých kompetencí. Ukázal, že přestože je papežem, není všemohoucí.
Autorem citované věty je světec, který žil od narození až do smrti chudě. Chudoba se už od nejranějšího dětství stala samozřejmou součástí jeho života. Proto také neměl potřebu o ní mluvit: on ji žil. Byla to chudoba skutečná, ne ta populistická, která, jak známo, finančně velmi zatěžuje ostatní zainteresované lidi.
Právě proto, že o sobě nesmýšlel víc, než je, zbylo v jeho mysli a srdci dost místa pro respektování božského. Díky tomu se mohl stát svatým. Pokora je opakem pýchy, pýcha plodí hřích, ten je překážkou svatosti. Tudíž pravá pokora ke svatosti vede. Ani se nepravdivě nevyvyšovat, ale ani se neponižovat. Stále by totiž byl člověk zaměřen na sebe. Ale pokora přece není o zaměření se na sebe… Místo vyvyšování/ponižování sebe raději vyjít ze sebe a vyvyšovat Boha nad sebou. Boha a jeho vůli projevující se jeho přikázáními. Proto pokorný člověk nejenže tolik nehřeší, ale s Božími přikázáními také souhlasí. Respektuje je, nepokouší se do nich vrtat: Vyvyšuje Boha nad sebou.
Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!
Otec František Kozár
„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“ Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.
Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.
O pokoře
Sv. Jan Maria Vianney
„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)
Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).
Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18).
Prostý život – prostá smrt
O tom, že krásná poezie si vystačí s obyčejnými motivy z prostého života pokorných lidí, nás v dnešním Koutku poesie přesvědčuje Jan Čarek.
Cesta
Dnešní básně o lidském prozření, nahlédnutí skutečnosti a úžasu z krásy pocházejí ze sbírek Jenom vzlyk temnot Františka Lazeckého a Elegie z Duina Rainera Marii Rilka.
Děti Marie
Krása modlitby k Panně Marii (a každého vroucího vztahu mezi Bohem a člověkem) spočívá mimojiné v tom, že je dostupná každému, bez ohledu na jeho věk, postavení, vzdělání a úspěch ve světě. Nejprostší katolická matka nebo babička může „prolomit“ nebesa mnohem účinněji a spolehlivěji, než vlažný kněz nebo příliš ctižádostivý učenec, který mariánskou úctou opovrhuje. Básně o důvěře k Nebeské matce napsali Francois Villon a Nea Marie Brkičová.
Léon Bloy: Hledání Absolutna
V návaznosti na některé básnické texty svatého Jana od Kříže, pojednávající o temnotě a náročnosti autentické duchovní cesty, zveřejňujeme vynikající esej Léona Bloye. Pro tohoto autora bylo téma utrpení při hledání Boha velkým tématem, které se opakuje také v jeho románech a dalších dílech. Bývá způsobeno především osamělostí, neboť upřímná a vytrvalá cesta za pravdou obvykle nesnese mnoho věrných společníků.
Matka
Matka je velmi důležitá osoba v životě každého z nás. Pán Bůh byl tak dobrotivý a plný pochopení pro naši slabost a bázlivost v tomto světě, že nám zanechal tu svoji, která bude vždycky přítomna a naslouchající, s otevřenou náručí pro všechny, kteří se utíkají pod Její ochranu. Jako jsou malé děti důvěřivé a zcela závislé na svých pozemských matkách, buďme i my plni důvěry v Matku nebeskou. Básně napsal Bohuslav Reynek a Nea Marie Brkičová.
