Tag Archives: pokání
Ambrož z Milána
„Císař má moc nad hradbami, ale nad svatyněmi právo nemá, to jsou domy Boží! Kdyby žádal, co je moje, dal bych mu vše, ačkoliv co mám, patří chudým. Jsem připraven podstoupit žalář i smrt, ale chrám Páně nevydám!“ – sv. Ambrož z Milána
Dnes, v den výročí jeho biskupského svěcení, si připomínáme sv. Ambrože z Milána († 397), biskupa a učitele Církve, jednoho z nejvlivnějších teologů 4. století a nejlepších biskupů, jaké kdy Církev měla. Je to opravdu mimořádná postava, která nám má dodnes co říci nejen o teologii, ale i o odvaze a povinnosti.
Začínal jako politik a jeho volba biskupem v císařské městě Miláně byla naprosto nečekaným šokem. Nově zvolený cca pětatřicetiletý biskup totiž nejenže nebyl duchovní, ale dokonce nebyl ani pokřtěn, teprve prodělával katechumenát. On sám si ožehavosti této situace byl velice dobře vědom a volbu nejprve odmítal, teprve později se nechal přesvědčit, možná i protože císař si přál, aby volbu přijal, a protože jeho odmítnutí mohlo znamenat krvavé nepokoje (místní obec byla rozštěpena na pravověrné katolíky a přívržence arianismu a nebyla schopna se na volbě shodnout, Ambrož byl zvolen jako „neutrální“ osoba).
Marek Vácha, symbol úpadku kněžství
V sobotu 19. 10. 2013 večer jsem, snad v záchvatu nějakého jinak se neprojevujícího masochismu, výjimečně zapnul svoji televizi, abych shlédnul pořad Hyde Park Civilizace, ve kterém měl coby host vystoupit kněz a lékař Marek „Orko“ Vácha (patřičný díl vizte ZDE).
Jelikož už mám s panem Váchou (říkám panem, protože podle jeho oděvu ani myšlenek by v něm katolického kněze nikdo nepoznal) jisté zkušenosti, nečekal jsem mnoho dobrého. Nicméně mé očekávání bylo tentokráte dalece překonáno. V tom negativním slova smyslu…
Už dávno jsem si zvykl na to, že pan Vácha naprosto ignoruje předpisy o odívání kněží. Koneckonců v jeho případě je to pozitivní, protože tak v člověku zůstává naděje, že diváci, co zapnuli televizi později, nepostřehnou, že před nimi vystupuje katolický kněz. Zvykl jsem si i na jeho vyhýbavé a s katolickou vírou i morálkou se rozcházející řeči na téma umělého oplodnění a potratů (je legrační, že v tomto pořadu mu je u potratu zkazil moderátor, který byl natolik dotěrný, že jej nakonec přinutil vyjádřit se jasněji a katoličtěji než obvykle). Ovšem naprosto jsem nebyl připraven na Váchovu exkurzi do oblasti svaté zpovědi (viz čas 19:35-21:45)…
Popolec. Memento homo, quod cinis es…
A keď sa dívam na myriady tvarov stvorenstva – na vrabce do tvarov ako hlinené píšťalky dávnych národov… A keď sa dívam na klasy zrna a pšenice podobné dlhým vrkočom dievčenských vlasov… A keď sa dívam sama na seba – na vlastné ruky, ktoré si stvoril. Ktoré si poznal ešte pred počatím a vložil do matkinho lona, ktoré si viedol k rastu, tvaroval im prsty a presne určil telu dokedy má rásť, odkedy starnúť a dávno ho už vidíš uložené v hlbinách zeme… Vtedy sa mi zdá byť až nemožné, že tento človek, prach, Ťa smie milovať.
Je popeleční středa
Je středa 13. února a letos na tento den připadá popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života.
Obnova III. řádu sv. Františka
Obdivovatelé a následovníci sv. Františka z Assisi a lidé spojení s františkánskými sekulárními řády, kteří jsou v ČR shromážděni okolo katolické tradice, připravují obnovu III. řádu sv. Františka a jeho působení v jeho tradiční formě, neponičené reformami hnanými tzv. „duchem druhého vatikánského koncilu“. Zde je jejich prohlášení:
Srdečně zveme všechny, kteří si uvědomují v jak hluboké duchovní i praktické krizi se nachází současné františkánství, na první setkání III. řádu sv. Františka v duchu katolické tradice. Toto setkání proběhne v sobotu 29. září 2012 v objektu FSSPX na Faměrově náměstí v Brně Černovicích.
O zadostiučinění
Přinášejte tedy plody hodné obrácení. (Lk 3,8)
Toto říká předchůdce Krista Pána zástupům lidí na poušti, kteří k němu přicházeli s otázkou, co mají dělat, aby dosáhli života věčného. Sv. Jan Křtitel jim nakázal nést ovoce hodné pokání. Kdokoliv z nás udělal hřích, i kdyby už získal odpuštění, musí dělat pokání, aby mu byl také odpuštěn trest věčný. Mezi svátostí křtu a svátostí pokání je ten rozdíl, že při křtu se objevuje samotné Boží milosrdenství, že Bůh nám všechno odpouští a nic od nás nevyžaduje; ve svátosti pokání nám odpouští hříchy, ale žádá od nás nápravu a pokání. Takto napravuje hříšníka, který pohrdl milostmi nadpřirozenými. Proto musíme ochotně splnit úkony pokání, spojovat je s utrpením Ježíše a pamatovat na to, že jen s ohledem na jeho zásluhy můžeme usmířit Boží majestát, který jsme urazili.
V dnešním poučení vám ukážu, že musíme činit pokání také za hříchy, které už byly odpuštěny. Za druhé vyjmenuji skutky a dobré činy, kterými můžeme zadostiučinit Boží spravedlnosti.
O pokání
Proto čiňte pokání a obraťte se,
aby byly smazány vaše hříchy. ( Sk 3,19)
Sv. apoštol Petr vyčítá Židům jejich nevděčnost vůči Ježíši Kristu. Ti, kteří u toho tehdy byli, začali plakat a řekli: „Co máme dělat, aby nám bylo odpuštěno?“ Apoštol je těšil a oznámil jim, že jejich jediná naděje a záchrana je v Ježíši Kristu, který umřel za hříchy všech lidí a vstal z mrtvých (Sk 3,19).
Mnoho křesťanů Krista rovněž zapřelo, protože ho těžce znevážili svými hříchy. Jaký jim tedy zbývá prostředek k řešení? Pokání a upřímné obrácení. Kdo žil pro svět a pro zlého ducha, ať začne žít život pro Boha a pro věčné štěstí. V dnešním kázání vám chci říci, jak nutné je dělat pokání za spáchané hříchy.
Pokání
V čase pokání a obrácení k Bohu přinášíme našim váženým čtenářům padesátý žalm v překladu (přebásnění) Václava Renče. Přejeme a vyprošujeme sobě i čtenářům plodné rozjímání o Utrpení Spasitele a hojnost upřímné lítosti nad vlastními urážkami Boha.
Katolická víra jako cesta Lásky
Následující zamyšlení se pokusí v několika jednoduchých postřezích ukázat, jak dokonale katolická víra odráží a zprostředkovává Lásku s velkým L – nikoli chabé a vrtkavé projevy lidské pomíjivé náklonnosti nebo prchavé emocionální uspokojení, ale skutečně ryzí a nezlomnou lásku – silnější než celý svět i peklo, plné Božích nepřátel s jejich úklady.