Tag Archives: pohřeb
Posoudil a odsoudil se sám
Jak zveřejnil server Aktuálně.cz v příspěvku z 3.10. (https://zpravy.aktualne.cz/domaci/tomas-halik-gott-pohreb-devalvace-hodnot-a-moralni-kyc/r~1a8cc9ace5c111e988f50cc47ab5f122/), tak „katolický kněz Tomáš Halík ostře kritizuje záměr státu podílet se na uspořádání pohřbu Karla Gotta. Hovoří o ‚naprosté devalvaci hodnot a morálním kýči‘…“
„Projevit úctu k uměleckému talentu zemřelého je jedna věc, šílený a nevkusný nápad s národním pohřbem v katedrále věc druhá,“ uvedl Halík v prohlášení, které má deník Aktuálně.cz k dispozici. V něm uvádí, že nejde opomenout Gottovu normalizační minulost.
„V tomto pokusu o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu,“ kritizuje Halík. Uspořádání státního pohřbu (pozn.: dnes už jen pohřbu se státní spoluúčastí) pro Karla Gotta by považoval za projev hrubé neúcty nejen vůči hrdinům disentu a „skutečným tvůrčím umělcům“, nýbrž i vůči ohromnému množství občanů, kteří se před komunistickou mocí nesklonili.
Na to je nutno reagovat. Církev nemá právo odepřít pohřeb žádnému katolicky pokřtěnému, pokud veřejně od víry neodpadl, neštval a nepodněcoval proti ní, nebyl členem spolků Církvi nepřátelských (např. svobodných zednářů) a nesetrval v tomto stavu až do své smrti. Tak jsem se učil v tajném studiu teologie za totality.
Pohoršení moderního katolického pohřbu
Před časem zemřel někdo, kdo byl v mém životě důležitý. Zúčastnil jsem se pohřbu. Byl to kanonizační rituál v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmcích, které ministrovaly v presbytáři. Všichni účastníci pohřbu byli oblečeni v černém, kromě kněze, který byl v bílé. Byl v tom do očí bijící, nevkusný rozpor. Kontrast mezi hluboce lidským nutkáním truchlit, který lze označit za pevně zakořeněnou součást sensus fidelium, a potrhlými liturgickými reformátory, kteří zavedli bílou jako barvu pro mše za zemřelé, nebyl nikdy tak evidentní. [1]
O den dříve jsem však s rodinou šel na tradiční rekviem, které celebroval jeden spřátelený kněz. Kontrast nebyl jen hluboký; byl šokující. Ze dne na den jsme citově uvízli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za mrtvé: jedna brala smrt smrtelně vážně, starala se o osud duše zemřelého a dovolila nám trpět. Druhá smrt odbyla frázemi a prázdnými sliby. Kontrast mezi černým ornátem, Dies irae a šeptanými modlitbami v pátek a bílým rouchem se štólou navrch a gejzírem sentimentu a všeobecné shovívavosti v sobotu přesně vystihoval propast, která dělí víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška. Přistihl jsem se při myšlence: největší zázrak naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu.
Jeden čtenář mi jednou napsal o své podobné zkušenosti a o jeho úvahy bych se s vámi rád podělil:
Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb
Jakob žehná synům Josefovým
Kapitola 48 především popisuje požehnání, které udělil Jakob Josefovým synům. Když bylo pak Josefovi „oznámeno, že jest otec nemocen“ (48,1), vydal se za ním se svými syny. „Když bylo starci řečeno: ‚Hle, syn tvůj Josef přichází k tobě,‘ vzpřímil se a posadil se na lůžku“ (48,2). Vzpomenul příslib, který dostal od Boha v Luze (28,10-19), že Bůh jeho potomstvo rozmnoží a že požehnána budou v něm a v jeho potomstvu všecka pokolení země. Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, Efraim a Manasses budou v jeho „očích rovni Rubenovi a Simeonovi“ (48,5). Tak je adoptoval. Při dělení zaslíbené země pak oba představují samostatný kmen a dostává se jim podílu na dobyté zemi (Joz kap. 16 a 17). Pak Josef na jeho přání přivedl k němu své syny. Svého staršího Manasse postavil tak, aby mu jeho otec mohl žehnat pravicí. To proto, že pravice má význam něčeho správného, každopádně je přednější než levice. Otec ale překřížil ruce a pravicí požehnal Efraimovi. Josef „chopiv se otcovy ruky snažil se zvednouti ji s hlavy Efraimovy a přenésti na hlavu Manassovu“ (48,17). Otec mu však řekl, že ví, co dělá, že Josefův mladší syn bude větší než starší, i když i z něho vzejdou národy (48,19), což se pak prokázalo v dalších dějinách Izraele.
Celá návštěva Josefa a jeho synů u Jakoba končí pak jeho proroctvím: „Bůh bude s vámi a přivede vás zase do země vašich otců“ (48,21).
Otcova nemoc byla zřejmě vážná a tak Josef tuší, že se s ním setká naposled. Bere sebou i své syny, neboť tyto své vnuky ještě neviděl, jak plyne z jeho dotazu v 48,8. Nejde tu o nějakou zdvořilostní návštěvu ani ji nelze zcela vysvětlit synovskou úctou. Josef ví, že otec chce před smrtí uspořádat nejen své pozemské záležitosti, ale udělit jako hlava rodiny i zvláštní požehnání. Vždyť Jakob byl požehnán nejen od Isáka (kap. 27 a 28), ale i od anděla, který s ním zápasil (32,30). Josef své syny „vzal z klína otcova“ (48,12). Nejde tu o ritus přijetí za vlastní (jako v 30,3; 50,23), ale spíše o projev dědečkovy lásky k synům toho, jehož měl za ztraceného. Ostatně přijetí Josefových synů za své Jakob oznámil už předtím (48,5). Jakobovu radost z tohoto rodinného setkání vyjadřují jeho slova: „Není mi odepřeno spatřiti tebe; nad to ukázal mi Bůh tvé potomstvo“ (48,11). „Poklonil se až k zemi“ (48,12); on druhý nejvyšší muž zemi před svým otcem pastýřem. Snad tím také chtěl dát najevo, že zastáváním svého vysokého úřadu nezpychl.
Je normální pohřbít vraha s jeho obětí?
Tentokráte mne Televizní noviny TV Nova příjemně překvapily. Ve své reportáži z absurdního pohřbu ve Slavíkovicích na Třebíčsku poskytly prostor zásadní etické otázce: Je normální, aby byl vrah pohřben při společném církevním obřadu (!!) ve společném hrobě se svojí obětí? Já musím říci, že dle mého soudu není a že absolutně nechápu, jak toto mohl kněz nejen připustit, ale dokonce provést…
Byly doby, kdy sebevrazi nemohli vůbec doufat v církevní pohřeb a místo na křesťanském hřbitově. Někteří to považují za přehnané. Ovšem i tito snad uznají, že situace, kdy je vrah a sebevrah v jedné osobě pohřben společně s obětí, kterou zavraždil, je mnohem horší. Byť se jednalo o jeho manželku.
Katolíci a kremace
Kremace v peci krematoria
V debatě o křtu dětí koncem loňského roku zmínil jeden z účastníků diskuze otázku kremace zemřelých a vítězoslavně zde uvedl, že i v této záležitosti (rozuměj kromě názorů na limbus) změnila katolická církev postoj. Protože, bohužel, měl v tomto pravdu, dovolím si zde otevřít diskuzi i na toto téma.
Pokud si přečteme, jaké stanovisko zaujímala Církev ke kremaci, tedy zpopelnění zemřelých, pak zjistíme, že u pokoncilní Církve došlo k obratu takřka o 180 stupňů. Katoličtí kněží u nás dnes už běžně asistují u pohřebních obřadů v krematoriích a proti pohřbu žehem se již vůbec nemluví. Na dotaz se nám obvykle dostane vysvětlení, že dříve byla kremace výrazem proticírkevního a ateistického názoru, zatímco dnes tomu už tak není…
Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII)
Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.
Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“ – „Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).
Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.
Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová.
