Tag Archives: pohané
Střízlivě o Halloweenu
S tím, jak se blíží přelom října a listopadu, sílí v katolických kruzích diskuse o Halloweenu a o tom, zda ho mohou katolíci slavit a zda je vhodné, aby se katolíci a speciálně děti z katolických rodin účastnili haloweenských rejů. Tato problematika je složitější, než se mnohým z nás zdá. Zkusme se na to podívat střízlivě a bez emocí.
Jeden ze základních argumentů katolických odpůrců Halloweenu je tvrzení, že jde původně o pohanský svátek na počest irského boha smrti Samhaina. Ten argument by byl jistě velmi pádný, pokud by byl skutečně pravdivý. Jenže on není. Halloweeen je zkrácenina termínu All Hallows‘ Eve (= předvečer Všech Svatých) a jako takový je to svátek křesťanský. Vznikl stejně jako Štědrý večer na základě toho, že oslavy svátku mohou začít už večer před ním. V řadě protestantských zemí byl proto Halloween dokonce zuřivě napadán a zakazován jako bytostně katolický svátek.
Z hlediska původu tedy Halloween není o nic méně křesťanský a o nic víc pohanský, než jsou Velikonoce a Vánoce. Vzdělaní katolíci se chtě nechtě musí smát snahám ateistů, pohanů a některých obzvlášť švihlých protestantů a z křesťanství se oddělivších kultů vydávat Vánoce a Velikonoce za pohanské svátky ukradené křesťany. Proč by ale tedy měli přijmout zhruba stejně relevantní a stejně staré argumenty v případě Halloweenu?
Tertullianus o zdobení žen
Tertullianus
Úvod
Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.
Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období.
Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr
Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.
Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)
Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.
Slavíme Obrácení sv. Pavla
Obrácení sv. Pavla
Je 25. ledna a my slavíme svátek Obrácení sv. Pavla. Na tento den symbolicky připadá poslední den Oktávu jednoty s Petrovým stolcem, během kterého se modlíme za obrácení celého světa…
Těžko najít lepší den pro vyvrcholení oktávu, než je den, ve kterém si připomínáme jedno z nejrychlejších a nejvýznamnějších obrácení historie, kdy se z ortodoxního žida krvavě pronásledujícího křesťany stal křesťan, z něhož rychle vyrostl jeden z nejvýznamnějších misionářů a teologů v historii Církve, jeden z pisatelů Nového zákona.
Křesťané a podívané ve starověku
Palce dolů
Pro nás, kteří žijeme v současné tzv. západní civilizaci, je mnohdy užitečné se zajímat o dějiny církve a život křesťanů v prvních stoletích. Naše dnešní situace je podobná, i když ne stejná: život uprostřed pohanského světa. Jedním z jeho aspektů bylo množství her a podívaných, které církev v patristickém období jednomyslně zatracovala. Je však si třeba uvědomit, že pozdější oživení divadla v křesťanské civilizaci nevzešlo ze starověkých pohanských zdrojů. Postoje a praxi prvotní církve můžeme dnes v mnohém přebírat, i když ne bez rozlišování. Situaci věřících uprostřed pohanského světa reflektují již starozákonní knihy Makabejských a dále pak dále uvedení apologeti z 2. století, zejména pak Tertullianus a další patrističtí spisovatelé, jejichž některé myšlenky dále předkládám.
Již v 1 Mak 1,14 čteme o Židech, že „podle zvyklostí národů si tedy v Jeruzalémě postavili gymnasion,“ tedy jakousi tělocvičnu, což svatopisec odsuzuje, neboť to napomáhalo k přijetí pohanských mravů. Podobně 2 Mak 4,9-20 líčí, jak za zvrhlého velekněze Jasona se rozmohl helenismus, byl postaven gymnasion a hřiště pro jinochy a Jason se opovážil nejlepší z jinochů do nevěstinců postavit. Kněží zanedbávali oběti a pospíchali, aby se mohli zúčastnit her a házení diskem. Další kapitoly (5 až 7) líčí prostopášnosti v jeruzalémském chrámu a jeho nádvoří, nucení židů zúčastňovat se pohanských náboženských slavností s tím, že „kdo se nerozhodnou přejít na helénský způsob života, měli být zabiti.“ Čteme tu o mučednictví stařičkého Eleazara a matky a jejích sedmi synů. Takto tedy pohanské helenistické mravy ohrožovaly Židy, kteří pak povstali pod vedením Judy Makabejského.
Svatí a hnutí pro-life …
Sv. Gianna Beretta Molla
Hnutí pro-life je nerozlučně spjato s křesťanstvím. Je to nevyhnutelné. Nechci se nijak dotknout ateistických či pohanských obránců obránců nenarozeného života, ale jsem pevně přesvědčen, že filosofie a přesvědčení, z nichž vycházejí, zpravidla nejsou schopny pro-life postoj dostatečně podepřít.
Je to křesťanská úcta k lidskému životu, založená na chápaní člověka jako Božího tvora, stvořeného jako služebníka a obraz Boha, která činí jakoukoliv vraždu nemyslitelnou, která přisuzuje všem lidem stejnou cenu, bez ohledu na jejich věk či schopnosti. Právě tato úcta k životu odlišovala už prvotní křesťany od jejich pohanského okolí – když sbírali odhozené děti pohanů a pečovali o ně, když přicházeli s charitou, což byla věc, kterou Řekové nebo Římané prostě neznali.
Zuřivý pohan Julián Apostata, poslední císař, který se snažil křesťanství potlačit, si nikoliv náhodou nejvíce stěžoval právě na tato specifika křesťanů a viděl v nich hlavní zdroj jejich síly a vítězství. A nikoliv náhodou se dnes kultura smrti reprezentovaná potraty, infanticidou a euthanasií šíří ruku v ruce se sekularizací společnosti a degenerací křesťanů. Je to vlastně jen návrat do časů bortícího se pohanského Říma.
O pekle křesťanů
Sv. Jan Maria Vianney
„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)
Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).
Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti.
