Tag Archives: Pius X.
Vyšebrodský klášter zve na pontifikální Mši svatou ku 100. výročí úmrtí sv. Pia X.
Cisterciácké opatství Naší Paní ve Vyšším Brodě zve na pontifikální Mši svatou ku příležitosti 100. výročí úmrtí papeže sv. Pia X., která bude sloužena v sobotu 9. srpna 2014.
V 10:00 začne v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie pontifikální Mše svatá s asistencí podle misálu z roku 1962, kterou bude celebrovat Jeho Milost Josef Vollberg, O.C.S.O., opat mariawaldský.
V podání netolických literátů vedených magistrem Churáčkem při Mši zazní Palestrinova polyfonní mše ke cti papeže Marcela (Missa Papae Marceli), která byla poprvé uvedena na závěr Tridentského koncilu.
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
Písmo svaté (4): Bludné názory vztahující se k Písmu svatému
Sv. Pius X.
Někteří židovští vykladači, jako Philo (zemřel roku 39 po Kristu), snižovali literární význam mnohých míst Písma přirovnávajíce jej k tělu a příliš upřednostňovali alegorický význam, který přirovnávali k duši. Tak Adam byl symbolem nižší části člověka, Kain sobectví, Noe spravedlnosti, Sára filosofie, Rebeka moudrosti, čtyři řeky rajské zahrady symbolizovaly čtyři hlavní ctnosti apod. Podobně již ve 2. stol. před Kristem činil filosof Aristobulos. Tyto výklady byly patrně ovlivněny snahou učinit Písmo pro okolní pohanské helenistické prostředí přijatelnější a zmírnit odpor proti němu.
S nástupem racionalismu ve filosofii (od 17. stol.) není bible již pokládána za Boží zjevení a je interpretována podle lidských měřítek. Racionalisté, které Lev XIII. označuje za „děti a dědice starších heretiků“ (Providentissimus Deus, kap. 13), neboť v duchu zásady, že samo Písmo postačuje, zavrhli učitelský úřad církve a její tradici, odmítli nadpřirozený řád a s ním spojené dějiny spásy, zjevení, inspiraci, zázraky a proroctví a snažili se všechny k tomu se vztahující jevy vykládat jen z přirozených příčin. Usilovali o to, aby jejich výklad bible nebyl v rozporu s jejich filosofií.
Víra (8): Cesty k víře
Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám.
Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra
Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost.
Budeme potřebovat novou inkvizici!
Sv. Pius X.
V posledních týdnech publikoval PhDr. Radomír Malý tři články[1], ve kterých se zabýval zkresleným až lživým líčením inkvizice v pořadech České televize. Myslím, že církevní inkvizici je třeba nejen hájit, byť s pravdivým uznáním chyb, ale dokonce ukázat její potřebnost. Mezi inkvizitory máme dokonce několik světců: Jan Kapistrán, Petr de Arbués, Pierre z Castelnau, Petr z Verony, Pius V, Turibius z Mongrovejo (stal se inkvizitorem ještě jako laik). Cílem této úvahy je ukázat, že do řešení současné církevní krize by bylo vhodné zapojit inkvizici, byť ve formě, která nebude úplně stejná, jako byla inkvizice v minulosti.
Nehodlám tu dokazovat skutečnost, že katolická církev je v posledních desetiletích v krizi projevující se mimo jiné tím, že mnoho jejích členů včetně kněží a biskupů se nevědomě či vědomě nedrží všeho toho, co jsou povinni věřit. Mám za to, že situace je horší v průměru mezi biskupy než mezi posledními papeži. Ti však byli a jsou značně váhaví, aby zasahovali proti heretikům. Kromě vnějších nepřátel církve máme tu nepřátele vnitřní, kteří se velmi často snaží budit dojem, že jsou v jednotě s papežem, a svůj faktický odpad popírají. Je velmi nepravděpodobné, že obroda církve přímo vzejde od části biskupů; spíše k tomu bude zapotřebí iniciativy pravověrného, rozhodného a nebojácného papeže, jenž bude podporován částí biskupů, kněží a laiků. Úsilí o očištění církve od liberálů a jiných heretiků povede nejen k nápravě pobloudilých, ale také ke zjevnému schismatu, čímž se situace (na rozdíl od latentního schismatu přítomného dnes v některých zemích) pročistí. Přesto však lze očekávat, že mnozí budou nadále usilovat o to, aby zůstali uvnitř církve, aby se mohli pokusit zvrátit takový obrodný proces. Dokud se papež, ať současný nebo budoucí, nerozhodne s tím, kromě všeobecných apelů, něco dělat a plně uplatnit svou moc, která mu v církvi přísluší, nelze očekávat větší zlepšení a nemá smysl usilovat o zřízení nové inkvizice. Nejprve tedy musí dojít k upevnění víry, ke zlepšení mravů a k obratu ke směrování vedení církve k tradici. Pak teprve lze uvažovat o dále nastíněných opatřeních ke zlomení odporu. Použití moci bude nutné, ale jen od něj zdaleka nelze očekávat nápravu.
Katolická cesta Jaroslava Durycha IV – Posmrtná zdravice Piovi Desátému
Matku pro Národní listy dopsal Durych 28. listopadu 1917 a hned týden nato, na den svatého Mikuláše, 6. prosince, následuje tentokrát již zcela jednoznačné vyznání Durychova ortodoxního katolictví v básni, věnované památce zemřelého papeže Pia Desátého.
Básně podobného typu Durych nepsal a já si také nedovedu dobře vysvětlit, proč zde sáhl Durych po verši. Je to elegie. Nářek nad odchodem muže, který se uměl čelem postavit proti herezi modernismu a to s takovou vervou, že dokázala modernistické bludy zastavit na půl století. Třebaže Durych neměl nikdy ve svém životě na růžích ustláno, sílila ho až do smrti jistota, že Kristova Církev je alespoň ve svém nitru pevná a jednotná; bylo mu zřejmé, že má nepřátele, ale jen vnější a těch vnitřních není tolik, aby si s nimi Vatikán neuměl poradit. Do své smrti neměl Durych tušení, jaká protivenství Církev sama sobě nachystá ve druhé polovině dvacátého století. Dokonce již brzy po jeho smrti.
