Tag Archives: Pio z Pietrelciny

Dva nové dekrety Vatikánu o tradiční mši: nové preface a světci

Na svátek Zvěstování Panny Marie vydala Kongregace pro nauku víry jako nástupkyně papežské komise Ecclesia Dei dva dekrety, které aktualizují tradiční Římský misál z roku 1962: dekret Quo Magis, který přidává sedm prefací, a Cum Sanctissima, který umožňuje sloužení mše ke cti světců kanonizovaných po roce 1960. Samotné dekrety byly zveřejněny pouze v latině, Kongregace však poskytla informativní „prezentace“ v několika jazycích (http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2020/03/25/0183/00401.html). Hledáte-li přesné shrnutí celých těchto dokumentů s výstižnými citacemi, doporučuji článek Gregoryho DiPippa na stránkách New Liturgical Movement (http://www.newliturgicalmovement.org/2020/03/new-prefaces-and-feasts-for-ef-missal.html).

Rád bych zdůraznil, že to, co následuje, jsou mé počáteční reakce a komentáře. Mé první dojmy jsou příznivé, ale jde o složitou záležitost, kterou je třeba promyslet a zpracovat. První, co bych doporučil, je tedy trpělivost. Není třeba panikařit, že jde o „trojského koně“, který ohrožuje integritu vetus ordo. Dekrety mi připadají důkladně promyšlené a vím s jistotou, že byly napsány až po rozsáhlých konzultacích s jednotlivci i organizacemi zastupujícími zájmy tradičních katolíků.

1) Třináct let poté, co papež Benedikt XVI. zmínil (v roce 2007), že by se starý misál mohl rozšířit o nové preface a svátky svatých, teď Kongregace pro nauku víry oznámila způsob, jak to lze provést. Opatření si dávají veliký pozor, aby nepodupala nic, co už v kalendáři k MR1962 je. Velkoryse se uplatňuje princip připomínek (to znamená, že se nevypouští žádný světec, svátek ani vigilie a dlouhý seznam svátků 3. třídy se prohlašuje za nedotknutelné). Jednoduše řečeno: žádný světec není z kalendáře odstraněn ani vytlačen jiným.

2) Slavení světců kanonizovaných po roce 1960 je absolutně dobrovolné: Vatikán nevyžaduje, nýbrž dovoluje slavit či připomínat (např.) svatého Maxmiliána Kolbeho, svatého Padre Pia, svatou Terezii Benediktu od Kříže nebo svatou Alžbětu od Trojice v den jejich stanoveného svátku. Je třeba mít na paměti, že mnozí světci kanonizovaní po roce 1960 ve skutečnosti žili desítky či stovky let před liturgickou reformou a jsou stejně tak světci tridentské mše jako kterýkoli světec, jehož ve starém kalendáři v současné době uctíváme. Padre Pio, jak uvádí nedávno vydaná kniha The Last Mass of Padre Pio (Poslední mše Padre Pia), byl vskutku vehementním odpůrcem liturgické reformy, tak jak se odehrávala v 60. letech, až do své smrti v roce 1968. Musíme pamatovat na to, že kalendář tradičního římského ritu je světcům neobyčejně nakloněn a vždy s radostí hromadil svátky a připomínky – na rozdíl od tradicí opovrhující mentality, která se odráží ve všeobecném kalendáři k novus ordo, který v roce 1969 představil Pavel VI. a z něhož bylo odstraněno více než tři sta (!) světců.

(Připouštím, že při pomyšlení, že nějakého mladého kněze v dobrém úmyslu nenapadne nic lepšího než při tradiční mši připomínat „svatého Pavla VI.“, se mi obrací žaludek a naskakuje husí kůže, ale připadá mi obtížně představitelné, že by nějakého informovaného kněze, který je v obraze, vůbec kdy napadlo obětovat mši svatou ke cti kontroverzních světců z nedávné doby, natož aby to skutečně udělal.)

P. Ingo Dollinger, RIP

Na svátek Nejsvětější Trojice, 11. června 2017, zemřel P. Dr. Ingo Dollinger. Právě jsme dostali zprávu od jeho německého sekretáře, že pokojně zesnul v 15.37 doma, v přítomnosti sekretáře a dalších přátel. Už dlouhou dobu byl zesláblý a trpěl bolestmi. Jak mi řekl jeho sekretář: „Jeho tvář ve smrti krásně září.“ Otec Pio z Pietrelciny, jehož duchovní synem P. Dollinger byl, mu jednou řekl, že ke konci života bude muset mnoho trpět. Ukázalo se, že to byla pravda.

P. Dolliger však měl současně být až do konce svého života opravdovým svědkem skutečnosti, že v červnu 2000, krátce po zveřejnění třetího fatimského tajemství, tehdejší kardinál Joseph Ratzinger jemu osobně připustil, že zveřejněno nebylo všechno. [1] Portál OnePeterFive rovněž publikoval životopis P. Dollingera napsaný s pomocí jeho sekretáře. [2] P. Dollinger se zasloužil o vydání dekretu Kongregace pro nauku víry Declaratio de associationibus massonicis z roku 1983 potvrzující neslučitelnost svobodného zednářství s katolickou vírou. [3]

Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?

PhDr. Radomír Malý

Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?

Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“  Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.

Svatí a hnutí pro-life …

Sv. Gianna Beretta Molla

Hnutí pro-life je nerozlučně spjato s křesťanstvím. Je to nevyhnutelné. Nechci se nijak dotknout ateistických či pohanských obránců obránců nenarozeného života, ale jsem pevně přesvědčen, že filosofie a přesvědčení, z nichž vycházejí, zpravidla nejsou schopny pro-life postoj dostatečně podepřít.

Je to křesťanská úcta k lidskému životu, založená na chápaní člověka jako Božího tvora, stvořeného jako služebníka a obraz Boha, která činí jakoukoliv vraždu nemyslitelnou, která přisuzuje všem lidem stejnou cenu, bez ohledu na jejich věk či schopnosti. Právě tato úcta k životu odlišovala už prvotní křesťany od jejich pohanského okolí – když sbírali odhozené děti pohanů a pečovali o ně, když přicházeli s charitou, což byla věc, kterou Řekové nebo Římané prostě neznali.

Zuřivý pohan Julián Apostata, poslední císař, který se snažil křesťanství potlačit, si nikoliv náhodou nejvíce stěžoval právě na tato specifika křesťanů a viděl v nich hlavní zdroj jejich síly a vítězství. A nikoliv náhodou se dnes kultura smrti reprezentovaná potraty, infanticidou a euthanasií šíří ruku v ruce se sekularizací společnosti a degenerací křesťanů. Je to vlastně jen návrat do časů bortícího se pohanského Říma.

Padre Pio a nenarozené děti

Padre Pio je povětšinou představován (pomíjím odporné liberální výpady proti jeho osobě) jako výjimečný muž, stigmatizovaný divotvůrce, který dokázal duchovním zrakem pronikat do nejhlubších zákoutí duší hříšníků. Ano, takový skutečně byl. Avšak občas zájem končí pouze u toho, a tak se se „zázračným mužem z Pietrelciny“ můžeme setkat i na internetových stránkách amatérských okultistů, záhadologů, ufologů a podobných „odborníků“ na věci skryté a podivné. Byla by zajisté velká škoda, kdyby katolíci na tohoto velikého světce hleděli podobným, byť zdánlivě duchovním, ve skutečnosti však nadmíru povrchním zrakem. Život Padre Pia totiž nabízí mnohem více, stačí poodhrnout záclonku přízemní zvídavosti a podívat se dál… „do zákulisí“.