Tag Archives: peklo
O čtyřech posledních věcech s Dantem Alighierim
Z evangelia 24. neděle po Duchu svatém: Neboť jako blesk vychází od východu a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka… A pošle anděly své s troubou a hlasem velikým; i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich. (Matouš 24,27 a násl.; překlad Schallerův misál)
Literární kritici jsou nedůtklivá a neústupná skupina, ale vždycky se shodovali na tom, že Dantova Božská komedie jako poezie i jako epika je jedním z největších děl západní literatury. Před několika lety jistá lidskoprávní organizace jménem Gherush 92, která působí jako poradní orgán OSN v oblasti rasismu a diskriminace, vyzvala k odstranění Božské komedie, zejména její první části nazvané Peklo, ze školních osnov. Dantovo dílo je „urážlivé a diskriminační“ a v moderních školních třídách nemá co dělat, pravila předsedkyně organizace Valentina Sereniová. Dále uvedla: „Nechceme propagovat cenzuru či pálení knih, ale rádi bychom, aby bylo jasně a jednoznačně uznáno, že Božská komedie má rasistický, islamofobní a antisemitský obsah. Umění nemůže stát nad kritickou úvahou.“ Školní děti, které dílo čtou, prý postrádají „filtry“, aby mohly posoudit jeho historický kontext, a živí se jedovatou stravou antisemitismu a rasismu.
Lepší ilustraci stavu postmoderní západní kultury, než je tato iracionální tiráda paní Sereniové, bychom si nemohli přát. Tuto neděli jsme slyšeli evangelium, které hovoří o posledních věcech a vyjadřuje se názorně ostrými a jednoznačnými slovy: toto všecko skončí a nedílnou součástí konce je soud, Boží soud nad každým člověkem, který, jak říkáme, je součástí tohoto světa. Pro mě je záležitost se zakazováním Božské komedie otázkou existenciálního zájmu, neboť jsem Peklo vyučoval v hodinách latiny pro pokročilé v naší škole spolu se šestou knihou Vergiliovy Aeneidy, neboť obě díla se zabývají líčením podsvětí neboli – řečeno bez obalu – pekla. Skutečností je, a to je pro katolíky významné, že obavy paní Sereniové, že studenti nemají filtry, jejichž pomocí by odfiltrovali brak v Peklu, jsou naprosto neopodstatněné. Ve skutečnosti žádné filtry, které by cokoli odfiltrovaly, neexistují, nebo spíše v kultuře, kde je jednotlivec a jeho touhy ústředním bodem pro chápání úplně všeho, fungují až příliš dobře. Většina studentů, včetně katolíků, bude k Peklu přistupovat jako k jakémukoli jinému literárnímu dílu minulosti, jako by četli Ztracený ráj, Dona Quijota, Huckleberryho Finna nebo ještě lépe Alenku v říši divů. Základní premisa Pekla, totiž že Boží spravedlnost vyžaduje existenci pekla, jehož obyvatelé jsou na věky trápeni různými tresty, je pro většinu studentů v dnešní západní kultuře nepochopitelná, včetně katolíků, kteří absolvovali „týrání“ výukou náboženství za účelem dosažení kýžené mety biřmování. Právě ti nás tu dnes zajímají, třebaže nemůžeme pustit z hlavy ani obavy o lidi, kteří jsou produktem denaturovaného a odkřesťanštělého protestantismu, jimž postmoderní kultura osten evangelia efektivně neutralizovala.
Poučení z Dantova Pekla: ani papež nemůže měnit základní katolické pravdy
V roce 1294 byl po dvouletém interregnu způsobeném patovou situací mezi kardinály zvolen papežem Celestýn V. O pouhých pět měsíců později rezignoval, neboť se cítil nezpůsobilým pro papežský úřad, třebaže založil a řídil řád celestinů, odnož řádu benediktinského. V roce 1415 „odešel“ papež Řehoř XII., za poněkud odlišné situace – aby zabránil schizmatu. Poslední čistá papežská rezignace před rezignací Benedikta XVI. v roce 2013 byla tedy ta Celestýnova.
Většina znalců Dantova díla je po staletí přesvědčena, že ve třetím zpěvu Pekla (kde je řeč o místě obsahujícím duše těch, kdo byli tak lhostejní, že si odmítli navěky zvolit Boha i cokoli jiného) hovoří Dante o Celestýnovi. Aniž by ho jmenoval, zmiňuje se o setkání s někým, kdo „ze slabošství zřek se slavných činů“ (che per viltade fece il gran rifiuto). Dante to pokládal za hlubokou zradu na Církvi v neposlední řadě proto, že Celestýnův nástupce Bonifác VIII., politický manipulátor, měl podíl na Dantově vyhnání z Florencie.
Půjdeme do nebe!
Půjdeme do nebe!
S tímto radostným povzdechem umíral r. 1591 mladý jezuita sv. Alois Gonzaga, když se nakazil morem při ošetřování nemocných. Smrt byla pro něho radostnou událostí. Jak ji chápeme my, katolíci 21. století? Měsíc zesnulých, listopad, se přímo nabízí k této malé meditaci.
Nebyl to jen sv. Alois, kdo umíral s neskrývanou radostí v srdci, s jistotou spásy. Už sv. Pavel přece psal, že smrt je pro něho „ziskem“, prvotní křesťanští mučedníci šli radostně do arény nechat se roztrhat šelmami, neboť se těšili na setkání s Kristem a nemohli se dočkat. Podobnou radost projevili i katoličtí mučedníci ve Vendée za Francouzské revoluce, rovněž tak katolické oběti bolševického pronásledování v Rusku, Mexiku, Španělsku a jinde. Ekvadorský prezdient Gabriel García Moreno, když ho svobodný zednář Rayo se svými kumpány ubodal r. 1875 k smrti, radostně vzdechl: „Bůh neumírá.“
A nemuselo jít jen o mučedníky. Sv. Terezie Martinová z Lisieux (lidově Terezička) krátce před odchodem na věčnost r. 1897 řekla: „Po smrti budu na zem sypat růže.“ Podobných příkladů bychom mohli uvést mnoho. Jenže pozor! Tridentský koncil vyhlásil jako dogma: „…nikdo nemůže s neomylnou jistotou víry vědět, že dosáhl Boží milosti…“ (Dokumenty Trid. koncilu, Praha 2015, hlava 9). A Katolický katechismus Josefa Kašpara (str. 192, Praha 1921) uvádí: „Bez zvláštního zjevení Božího nikdo neví s jistotou všech pochybností prostou, zdali je ve stavu milosti Boží.“ Sv. Terezie byla mystičkou a zvláštní Boží zjevení měla, stejně tak řada dalších omilostněných osob. Mučedníci pro Krista už jen díky tomuto faktu mohli mít téměř neomylnou jistotu, stejně tak mučedníci blíženské lásky jako sv. Alois nebo sv. Maxmilián Kolbe.
Jenže co my? Opravdu nevíme, jestli jsme v milosti posvěcující? Zmiňovaný katechismus píše (str. 192), že i když nemůžeme mít neomylnou jistotu víry, můžeme mít jistotu morální, tj. když si nejsme vědomi od poslední platné sv. zpovědi žádného těžkého hříchu. Ano, ale nemůžeme si být jisti, že v této milosti vlastními silami a osobním úsilím setrváme až do konce, že neklesneme do těžkého hříchu. Sv. Pavel říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl…“ (1 Kor 10,12). Chceme-li v milosti posvěcující vytrvat až do smrti, musíme neustále o to prosit a modlit se, často přijímat svátosti a doporučuje se praktikovat pobožnosti, které tomu napomáhají a mají „pečeť“ samotného nebeského poselství (první pátky Nejsvětějšího Srdce, první mariánské soboty apod.).
Dokonalost katolické nauky
S tímto postojem se opravdu můžeme těšit do nebe. Rád rozjímám, jak dokonalá a perfektní je v tomto směru katolická nauka, což je další doklad jejího původu přímo od Pána. Bůh nám slibuje věčný život, když budeme plnit jeho přikázání a praktikovat lásku k němu a k člověku: život duše hned po smrti, a život duše s oslaveným tělem od okamžiku posledního soudu.
Život po smrti slibují ale i jiná náboženství. Mnoho pohanských kultů ve starověku jej chápalo jako pokračování pozemských radovánek a rozkoší, stejně tak islám se svým „nebeským nevěstincem“. Ježíš ale nabízí něco diametrálně odlišného. Jeho království nespočívá „v jídle a pití“, ale „v duchu a pravdě“. Nebeské rozkoše nebudou identické s těmi pozemskými, jejich pokračováním, to by byl, jak píše v Minutěnce biskup Josef Hlouch, pouhý obchod, kšeft. Půjde o radosti ducha, které formuloval F.M. Dostojevskij jako „pravdu, dobro a krásu“. Ty jsou součástí lásky jakožto nejvyšší hodnoty, která je definována jako přání maximálního dobra, zejména věčné spásy, všem včetně nepřátel, neboť Bůh Syn zemřel na kříži za všechny lidi. „Láska nikdy nekončí…,“ napsal sv. Pavel (1 Kor 13, 8). Láska je zdrojem a příčinou duchovní radosti z Boží přítomnosti, která trvá na věky.
Nevím o žádném jiném náboženství s tak vysokým pojetím věčného života, kdy mizí jakákoliv „obchodní výměna“ ve formě „má dáti – dal“: Bože, já budu plnit tvá přikázání a ty mi za to dáš nebe se všemi radovánkami jídla, pití, bezstarostnosti, odpočinku a dalších pozemských požitků – tak to nefunguje a toto Kristus nenabízí. „Požitky“ v jeho Božském poselství jsou úplně jiné, duchovní, proto světáci a požitkáři se za nimi nehrnou.
Některá náboženství zase nabízí truchlivou vizi posmrtného života. Antika věřila, že duše budou žít formou stínů v ponurém podsvětí bez radosti, buddhismus vidí konečné řešení v nirváně, v rozplynutí se v nicotě, čili předkládá definitivní zánik, což rozhodně není ničím radostným. Hinduismus (a také buddhismus ještě před nirvánou) zase učí reinkarnaci, která jen vede k neradostným a ustaraným myšlenkám, do jaké rodiny a jakého prostředí v budoucím životě přijdu a jak se mi bude dařit.
Katolické pojetí věčnosti všechny tyto představy převyšuje. Nabízí věčnou a trvalou radost, nádherný život, jenž nespočívá v rozkoších hmotných, přirozených a pozemských, ale nadpřirozených, které „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…“, jež budou ryze duchovního a nadpřirozeného rázu.
Peklo a očistec
Jenže nestane se tak automaticky. Alternativou pro nebe je peklo, sám Ježíš o něm mnohokrát mluví na stránkách evangelií. A nebude prázdné, jak si opovážlivě představují současní neomodernisté, Kristus varuje, že mnoho lidí jde širokou a pohodlnou cestou, jež končí v pekle, tj. ve věčném zavržení a útrapách s tím spojených.
Katolický kalendář nás informuje o mnoha osobách, které jsou prokazatelně (byly zde církevně uznané zázraky) v nebi. Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle (snad jen ve Starém zákoně Kore a další odbojníci proti Mojžíšovi, ale jednoznačné to není). Přesto ale víme, a církevní nauka je v tomto křišťálově jasná, jak peklu uniknout. Nepřijde tam nikdo, kdo zemře v milosti posvěcující. I nejhorší zločinec, jestliže na smrtelné posteli bude svých hříchů litovat a zřekne se jich buď ve zpovědi nebo v okamžiku těsně před posledním vydechnutím, nebude zavržen. Naopak zase člověk navenek ctnostný, pokud je ve stavu těžkého hříchu, nevyznal ho ve zpovědi a odmítá to učinit i na smrtelné posteli tváří v tvář jisté smrti, nebude spasen a půjde do pekla. Vybral si svůj úděl sám, Pán v okamžiku soukromého soudu, následujícího hned po smrti, pouze jeho svobodné rozhodnutí potvrdí. Sv. Jan Křtitel Vianney popisuje, jak se mu zjevila jistá žena navenek velmi ctnostná a oplývající dobrými skutky, za jejíž spásu se modlil, a řekla: „Nech toho, je to zbytečné, já jsem v pekle. Styděla jsem se při každé zpovědi vyznat jeden svůj těžký hřích, spáchaný před mnoha lety, a neudělala to ani ve zpovědi těsně před smrtí. Neustále jsem přijímala svatokrádežně a pak v posledním okamžiku života už neměla sílu litovat toho.“ To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen. Tak je tomu s každým těžkým hříchem, např. s potratem, antikoncepcí, podvodnými praktikami v podnikání apod.
Víme ale také, že „Bůh je nejvýš spravedlivý“. Tak zní druhá základní pravda katolické víry. Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně. Proto existuje očistec, kde si každý vytrpí tresty za už odpuštěné hříchy, pokud si je nevytrpěl už na zemi ve formě nemocí, bolestí a různých životních pohrom. Dokladů z Písma sv. pro existenci očistce máme jen nepatrně: kniha Moudrosti 3,5, kde se mluví o duších spravedlicých, že „po malém trestu dojdou velkých dobrodiní“, dále 2. kniha Makabejská 12, 39-45, kde je výzva k modlitbám za mrtvé, v Novém zákoně potom u Mat 12, 32 Kristus říká, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, tomu nebudou hříchy odpuštěny ani v tomto věku, ani v budoucím…“ Z těch slov plyne, že že po smrti je ještě místo (stav), kde se hříchy odpouštějí (plné odpuštění existuje až po odpykání trestu). Tím není ani nebe, neboť tam nevejde nic neposkvrněného, ani peklo, neboť tam se nic neodpouští. Musí být tedy očistec.
Mnohem četnější doklady víry v očistec máme v posvátné Tradici, která je stejně závažným pramenem jako Písmo sv. Už nejstarší liturgie sahající až k apoštolským dobám mají memento za zemřelé, apologeta Tertullian ve 2. stol. píše, že vdovy se mají modlit za své zemřelé manžele, v římských katakombách ze 2. a 3. stol. existují nápisy, jež k tomu vyzývají. V římském chrámu Sacro Cuore existují dokonce otisky dlaní, pocházející ze záhrobí, jimiž duše v očistci prosí o modlitbu a zkrácení trestů za hříchy, jichž se na zemi dopustily. Modlitba za zemřelé, tj.za duše v očistci (jiná být nemůže, neboť duše v nebi naši modlitbu nepotřebují, a duším v pekle není nic platná), patří od prvopočátku k praxi Církve a k její nauce. Modlit se za zesnulé patří k povinnostem katolíka, je to součást skutků duchovního milosrdenství. Francouzský katolický teoretik a politik 19. stol. Louis Veuillot píše, že takto se vytváří krásné společenství lásky žijících na tomto světě a trpících na druhém břehu. Označuje to za úžasný projev autentického humanismu a altruismu v podání katolické nauky.
Nedokonalost a scestnost jiných pojetí
Na prvním místě nutno jmenovat ateismus jakékoliv provenience, ať už marxisticko-leninské, existencialistické nebo jiné. Po smrti prý nic není. Já jako mladý muž jsem prošel obdobím tápání a uvažováním, jestli Bůh skutečně existuje. Právě nauka, že po smrti je jen zánik, nicota, mne nejúčinněji odradila od ateismu. Bolševici hlásali, že prý marxismus zbavuje lidi strachu před tím, co bude po smrti. Já jsem se ale bál mnohem více právě toho, že po smrti nic není, že má existence definitivně skončí s rozkládajícím se mrtvým tělem. Člověk podvědomě nechce zaniknout, touží po pokračování svého života po smrti a bojí se naopak v rozporu s tím, co tvrdí ateismus, že jeho existence se smrtí definitivně uzavře. Nejsem určitě sám, kdo zažil, jak velký strach mají nevěrci ze smrti, nota bene nejsou často ani příliš přesvědčeni o neexistenci posmrtného života a v jejich nitru jako červ pořád vrtá pochybnost: Co kdyby nějaký věčný život přece jenom byl?
Existenci nesmrtelné lidské duše dokazuje i věda. Myšlení a vůle nejsou jenom činností mozku, buňky lidského těla se během 7-10 let zcela obmění, můj mozek v 70 letech již dávno není co do hmoty tím mozkem před cca 50 lety, mé tělo není identické s tělem z dob, kdy jsem byl ještě dítětem. Já v 70 letech vlastně nejsem už tímtéž člověkem z doby před několika desítkami let, je to po hmotné stránce někdo úplně jiný. Jak to ale, že přesto si přesně pamatuji události z té doby a spolehlivě vím, že jsem to jeden a tentýž já, že tu není jiná bytost? Musí proto být jeden spojující nehmotný a nesmrtelný princip, který je nad tím – a to je lidská duše. Pátá základní pravda víry zní: „Lidská duše je nesmrtelná.“ Dosvědčuje to Písmo sv. (na mnoha místech) i Tradice.
Příbuzným ateismu je panteismus různých proveniencí. Člověk prý po smrti „splyne s božskou podstatou přírody“ apod. Na to odpovídá trefně samotný nepřítel Katolické církve T.G.Masaryk v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem: „Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši.“ Panteistické rozplynutí se v přírodě hlásá i buddhistická nauka o nirváně (srvn. výše).
Východní náboženství zase věří v reinkarnaci. Toto akceptují i mnozí katolíci v Evropě a v Americe. Jako doklad uvádějí dokonce stovky výpovědí nejrůznějších osob z Indie a dalších oblastí reinkarnační kultury, které dovedou přesně popsat, že byly v minulém životě tím či oním konkrétním člověkem, jehož životní události vylíčí naprosto přesně, aniž by se s informací o něm někdy jindy setkaly. Inu, pokud nejde o podvod, tak se jedná pouze o potvrzení reality, že existují jevy jako jasnovidectví, telepatie atd., kdy osoba mající tuto schopnost může vidět do podrobna životní příběh někoho konkrétního dříve zemřelého, který si potom v reinkarnačním kulturním prostředí vykládá tak, že je tímto „převtěleným“ člověkem. Víra v reinkarnaci má také negativní mravní důsledky. Zatvrzelý hříšník si řekne: Já se vlastně te´d nemusím vzdát svého života v rozporu s Božím řádem, udělám to až v příštím životě po reinkarnaci.
Jehovisté a adventisté zase učí, že prý lidská duše umírá spolu s tělem a ožije až spolu s ním při posledním soudu. Písmo sv. je ale usvědčuje z jasné nepravdy na mnoha místech. Už ve Starém zákoně je psáno v knize Kazatel 12,7: „Prach se vrátí do země, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ V Novém zákoně jsou potom desítky dokladů o nesmrtelnosti lidské duše hned po smrti, nejlépe a nejvýstižněji podobenství Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19n) a 1 Petr 3,18n, kde první papež v dějinách Církve píše o Kristově duši, jež po Pánově ukřižování a ještě před Zmrtvýchvstáním vstoupila do šeolu, kde zvěstovala vysvobození tamním duším včetně těch, jež tam byly už od potopy za Noemových časů. Dnes i někteří neomodernističtí teologové uvnitř Církve učí podle heretika Lászla Borose podobně jako jehovisté, že duše po smrti prý umírá spolu s tělem. Jsou ovšem v rozporu s Písmem sv. i s Tradicí, tj. v bludu.
Važme si proto úžasného daru, kterým je zjevená pravda o posledních věcech člověka. Odhaluje nejen Boží spravedlnost a milosrdenství, ale také nádhernou logiku a intelektuální i duchovní hloubku, jíž se nevyrovná žádné jiné učení na toto téma. A hlavně – těšme se do nebe! Když budeme žít v milosti posvěcující, posilovat se svatými svátostmi, konat dobro podle Božího zákona a varovat se hlavně těžkého hříchu, a neustále pokorně prosit o setrvání v tomto stavu až do konce, dočkáme se, i když se asi budeme muset nejprve smířit s nějakými očistcovými tresty. Ale věčná radost ve společenství s Bytostí, která nás nejvíce milovala, stojí opravdu za to.
Dr. Radomír Malý
Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve
V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.
„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.
Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli.
Pokus pochopit papeže Františka
Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.
Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat.“ (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí.“ (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).
Kardinál Burke: Napomínat papeže je výraz poslušnosti vůči Kristu
Kardinál Burke
Někteří lidé obviňují z neposlušnosti ty, kdo vyjadřují pochybnosti, otázky a kritiku činnosti papeže, ale „náprava zmatku či omylu není aktem neposlušnosti, nýbrž spíše výrazem poslušnosti vůči Kristu, a tedy i vůči Jeho pozemskému náměstkovi,“ říká kardinál Raymond Leo Burke v tomto rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana těsně před významným sympóziem na téma „Kam kráčí Církev“, které se konalo 7. dubna v Římě a na němž byl Burke jedním z řečníků.
Konference si připomněla kardinála Carla Caffarru, který zemřel vloni v září, jednoho ze signatářů dubií, pěti otázek adresovaných papeži Františkovi, jež usilovaly o jasné vyjádření kontinuity s předcházejícím magisteriem, vzhledem ke zmatku vzniklému v důsledku různých a občas si přímo protiřečících interpretací posynodální apoštolské exhortace Amoris laetitia. Na dubia, která podepsal i kardinál Burke, nikdy nikdo neodpověděl. Papež František rovněž nereagoval na opakované žádosti kardinálů, kteří je podepsali, o audienci.
Vaše Eminence, jste jedním z hlavních řečníků na konferenci, která se koná dne 7. dubna a s odkazem na kardinála Caffarru se bude ptát po směřování Církve. Název naznačuje obavy nad tím, kam se Církev ubírá. Jaké jsou důvody těchto obav?
V Církvi se stále více šíří zmatek a rozdělení v nejzásadnějších a nejdůležitějších otázkách – manželství a rodina, svátosti a správná dispozice k jejich přijímání, vnitřně špatné skutky, věčný život a poslední věci. Papež nejenže odmítá je vyjasnit potvrzením trvalé nauky a zdravé disciplíny Církve, což je odpovědnost vlastní jeho úřadu nástupce svatého Petra, ale zmatek ještě zvětšuje.
Arcibiskup Sheen: Dvanáct triků Antikrista
Arcibiskup Sheen
Říká se, že největším trikem, který se ďáblovi kdy podařil, je to, že přesvědčil svět o tom, že neexistuje. Podobně největším trikem Antikrista bude to, že přesvědčí lidi, že není ničitelem, nýbrž spasitelem světa, jak řekl ctihodný Boží služebník arcibiskup Fulton J. Sheen již v roce 1947 v působivém rozhlasovém kázání, které bylo nedávno objeveno v archívech a zveřejněno na YouTube.
Stejně jako ďábel, jehož typickým znakem je překrucování pravdy, aby prodal hřích, i Antikrist bude podle Sheena mást myšlení lidí, aby je přesvědčil, že je „Velkým Humanistou“, a mluvit o „míru, prosperitě a hojnosti“.
I když Sheenův popis Antikrista vznikl téměř před 70 lety, jsou jeho slova v naší době ještě přiléhavější než v té jeho. Jeho prorocké poselství je naprosto klíčové pro každého upřímného křesťana, který se snaží o věrnost Kristu až do konce. Arcibiskup Sheen říká:
„Antikrist se tak nebude nazývat, jinak by neměl žádné následovníky. Nebude nosit rudé kamaše, dštít síru, třímat kopí ani mávat špičatým ocasem jako Mefisto ve Faustovi. Nikde v Písmu svatém nenacházíme opodstatnění pro lidový mýtus o ďáblu jako kašparovi oblečeném jako první ‚rudoch‘. Popisuje se tam jako padlý anděl, jako ‚pán tohoto světa‘, jehož úkolem je nás přesvědčit, že žádný jiný svět neexistuje. Jeho logika je prostá: jestliže není nebe, pak není peklo; není-li peklo, neexistuje hřích; neexistuje-li hřích, pak není žádný soudce; a není-li soud, pak zlo je dobrem a dobro zlem. Kromě všech těchto popisů nám však náš Pán říká také to, že Antikrist se mu bude tak podobat, že by mohl svést i vyvolené – a žádný ďábel, kterého jsme kdy viděli v obrázkové knížce, by vyvolené určitě nesvedl. Jak se mu v tomto novém věku podaří získat příznivce svého náboženství?
Jak papež František zrušil peklo, očistec a nebe
Eugenio Scalfari, neoddiskutovatelná autorita italského sekulárního myšlení, se 9. října ve významném listu La Repubblica, jejímž je zakladatelem, vrátil k údajné „revoluci“ tohoto pontifikátu slovy Františkových výroků, které pocházejí z jeho častých rozhovorů s papežem:
„Papež František zrušil místa, kam se měla údajně odebrat duše po smrti: peklo, očistec, nebe. Zastává názor, že duše ovládané zlem, které nečinily pokání, přestanou existovat, zatímco ti, kteří se osvobodili od zlého, budou přijati do věčné blaženosti, kde patří na Boha.“
Hned nato poznamenává:
„Poslední soud, který patří k tradici církve, tudíž ztrácí smysl. Zůstává pouhou iluzí, která dala v dějinách umění vzniknout nádherným obrazům. Ničím jiným.“
Lze vážně pochybovat o tom, že se papež František skutečně chce zbavit „posledních věcí“, jak to popisuje Scalfari. V jeho kázáních nicméně skutečně je něco, co prakticky vede k zamlžení posledního soudu a protikladného osudu spasených a zatracených.
Co učí Katolický týdeník o pekle
„Co přesně učí církev o pekle?“ ptá se čtenář Katolického týdeníku (Nebát se, ale nebrat na lehkou váhu, Perspektivy 11.–17. července 2017, str. 8) a dodává: „Někdy z něj mám takový strach, že se nedokážu ani modlit. Co když žiju v nějakém omylu a mé modlitby jsou vlastně už zbytečné?“
Autorka odpovědi Kateřina Brichcínová přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, a člověk by tedy očekával, že otázku pochopí a dokáže na ni odpovědět. Čtenář se ptá, co o pekle učí Církev, nikoli jaký názor na peklo má redakce KT, samotná Brichcínová nebo její oblíbený teolog. Minimálně tedy bylo třeba uvést, že podle Církve peklo existuje, je trestem za těžký hřích a člověk se mu může vyhnout tak, že se obrátí, vyzpovídá atd. Pro zvídavější čtenáře Brichcínová mohla vysvětlit, že člověk má svobodu, a tedy i odpovědnost za své jednání, je povinen dodržovat zákony stanovené Stvořitelem, přičemž Bůh je spravedlivý a jeho milosrdenství vyžaduje ze strany člověka pokání. A jako nejvyšší level se autorka mohla pokusit vyvrátit pochybné teorie a vyložené omyly ohledně pekla, které jsou v dnešní době rozšířené, například že peklo je (téměř) prázdné, šanci se obrátit má člověk i po smrti, milosrdný Bůh by nikoho do pekla neposlal nebo že místo věčného trestu bude nenapravitelný hříšník jednorázově anihilován.
Brichcínová se však s učením Církve vyrovnala v jednom odstavečku nepříliš vypovídajícím citátem z Katechismu a z evangelia a rychle přešla ke zdůvodňování, proč bychom se pekla neměli bát. Nejprve vysvětluje, proč vlastně Písmo svaté o pekle a soudu hovoří:
Fatima, peklo a hnutí pro život
Tři portugalští pasáčci před sto lety měli vidění pekla, které bylo tak strašlivé, že si mysleli, že zemřou. Viděli veliké moře hřmícího ohně, do něhož se nořili démoni a nesčetné duše, které se v životě protivily Bohu a Jeho cestám. Duše zatracenců byly jako doruda rozžhavené uhlíky, které měly lidskou podobu, a vycházely z nich spalující plameny. Ječely a úpěly, stravovány bolestí a zoufalstvím.
Tuto děsivou vizi pekla dětem ukázala Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubohých hříšníků“. Dodala, že „kvůli hříchům těla přichází do pekla více duší než z jakéhokoli jiného důvodu“.
Hříchy těla křesťané vždy chápali jako skutky zneužívající a nesprávně používající Boží dar sexuality. Bůh stvořil sexuální vztah jako vztah muže a ženy vzájemně spojených ve věrném, výhradním, trvalém a životadárném manželském svazku. Mezi hříchy proti daru sexuality patří antikoncepce, cizoložství, smilstvo, prostituce, pornografie, neslušné oblékání, masturbace, homosexualita. Některé hříchy těla vyvolávají další těžké hříchy, např. potrat, a mohou vést k nevěře, rozpadu manželství a rozvodu.
