Tag Archives: PCh24.pl

Homohereze je důsledkem revoluce, která proběhla před 50 lety

  „Jestliže byla ignorována závažná svědectví, např. Belly Doddové, obrácené funkcionářky Kominterny, která informovala o organizované a masové akci infiltrace katolických seminářů ateisty, komunisty a pederasty – potom překvapení nynějšími důsledky této stalinské operace není na místě,“ píše na stránkách dvoutýdeníku „Polska Niepodległa” Grzegorz Braun.

Podle Brauna je současná situace v Katolické církvi efektem politiky zahájené za pontifikátu Jana XXIII. a v době II. vatikánského koncilu, kdy nejdůležitějším elementem nauky ovčince Pána Ježíše se stal ekumenismus za každou cenu. Dialog s patriarchy pravoslavné církve, agenty říše zla, publikování deklarace „Nostra aetate” o tzv. dialogu s judaizmem, zavedení Novus Ordo Missae, čili tzv. nové mše – to jsou pouze některé z příčin současného stavu. Braun se domnívá, že tyto změny způsobily transformaci Boží církve v neocírkev.

Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?

 II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.

 

Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?

Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.

Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.

Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.

Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.

Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.

I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.

Nekřesťanský postoj liverpoolského arcibiskupa

Pater Gabriele Brusco, italský kněz působící v jedné londýnské farnosti, byl vykázán z nemocnice Alder Hey. Předtím ale ještě stačil udělit malému Alfiemu Evansowi svátost pomazání nemocných a říct zdravotnickému personálu, že páchají vůči chlapci velký hřích. Právě slova o spáchaném hříchu měla denervovat nemocniční personál – píší novináři portálu „LifeSiteNews”. Jiný postoj vůči záležitosti Alfieho bohužel zaujal místní ordinář.

P.. Brusco byl požádán biskupem Calvinem z italské diecéze Carpi, aby se věnoval pastorační péči chlapcovy rodiny. Tato žádost byla důsledkem lhostejnosti arcibiskupa Malcolma McMahona z Liverpoolu. Ten se v celé záležitosti postavil – na stranu lékařů.

Neuvěřitelné, ale pravdivé

Mnozí z nás to sice předpokládali, ale zdráhali se tomu uvěřit. A přece je to pravda. Vatikán požádal čínské biskupy Petera Zhuanga z Shantou i Jospeha Guo Xijina z Mindongu o odchod do důchodu nebo rezignaci. Jejich místa mají zaujmout biskupové z tzv. Vlasteneckého sdružení čínských katolíků, vysvěceni bez souhlasu Sv. stolce. Toto ohnutí se Vatikánu před čínskou vládou se děje ve jménu lepších vztahů mezi komunisty a Apoštolským stolcem.

Podle informací portálu OnePeterFive.com biskup Zhuang již v prosinci byl vyzván odjet do Pekingu a tam – oficiálním vyslancem Vatikánu (některé zdroje ho identifikují s arcibiskupem Claudiem Maria Cellim, dosavadním vyjednavačem ve vztazích Vatikán-Čína) donucen rezignovat na svůj úřadu ve prospěch… biskupa Huang Bingzhanga, vysvěceného bez souhlasu papeže a člena oficiálního „Vlasteneckého sdružení čínských katolíků” (a tedy exkomunikovaného silou samotného práva), krom toho dodávajícího rudému režimu legitimitu svým mandátem v čínském parlamentu.

Vatikánští hodnostáři odjeli poté do provincie Fujian, kde také přiměli komunisty pronásledovaného biskupa Josepha Guo Xijin k odstoupení a uvolnění místa pro biskupa Vincenta Zhan Silu – rovněž neplatně konsekrovaného. Nutno zde poznamenat, že biskup Guo Xijin był několikrát unesen a vězněn komunisty a nepodlehl jejich nátlaku na rezignaci. Teď ale přijeli za ním s tímtéž požadavkem reprezentanti Vatikánu…

Trapistické opatství v Mariawaldu bylo zrušeno

Opatství Mariawald

Trapistický klášter v Mariawaldu v Severním Porýní-Vestfálsku byl patrně jediným mnišským domem na světě, který využil ustanovení článku 3 motu proprio Summorum pontificum, jenž umožňuje návrat celé komunity k výhradnímu užívání tradičního ritu. Mariawaldský obrat k tradici byl pro současný mstivý režim v Římě trochu moc a v roce 2016 donutil opata k rezignaci. [1]

Teď se dostavil nevyhnutelný výsledek: podle zprávy Gloria TV bude starobylé opatství uzavřeno a zcela rozprášeno. Co nedokázaly dvě světové války, to se podařilo bergoglianismu:

Německé trapistické opatství starého ritu skončí

Trapistické opatství starého ritu v německém Mariawaldu bude uzavřeno. V Mariawaldu to oznámil Vatikán, řád trapistů a diecéze Cáchy, na jejímž území se klášter nachází. Trapisté opatství obývali od roku 1909. Všichni zaměstnanci přijdou o práci a mniši budou přesunuti od jiných klášterů. Během tohoto roku bude opatství s veškerým majetkem předáno cášské diecézi. Klášter a kostel v Mariawaldu zůstanou pravděpodobně uzavřeny natrvalo.

Závažná kanadský krok směrem ke genderové totalitě

Kanadští zaměstnavatelé, kteří by chtěli zaměstnat jako brigádníky žáky a studenty na sezónní práce v létě a získat na to podle zákona státní příspěvek, musí nejdříve podepsat prohlášení, že souhlasí s právem na potrat a uznávají privilegia transsexuálních osob. Tak rozhodla vláda „katolického“ premiéra Justina Trudeaua. Tato nová kritéria byla zaslána všem poslancům a budou oficiálně zveřejněna, až program nazvaný Canada Summer Jobs bude oficiálně zahájen 19. prosince r. 2017.

Aby mohli získat federální dotace, musí zaměstnavatelé podepsat prohlášení, že: „…respektují individuální práva člověka v Kanadě včetně hodnot zakotvených v Kanadské chartě práv a svobod a v jiných zákonech. To se týká i reprodukčních práv a práva na svobodu od diskriminace kvůli pohlaví, náboženství, rase, národnostnímu nebo etnickému původu, barvě pleti, fyzickému nebo duševnímu postižení, sexuální orientaci nebo pohlavní identitě a také způsobu její prezentace.“

Už je to jisté – Francie bude trestat odpůrce potratů

Laurence Rossignol

16. února francouzské Národní shromáždění přijalo zákon dovolující trestat za obranu života na internetu. Provozovatelé pro-life portálů budou tak ohroženi trestem do 2 let a pokutou do výše 30 tisíc euro.

Ministryně pro práva žen Laurence Rossignolová sice tvrdí, že obránci života mohou vyjadřovat své mínění, když jasně sdělí, „kým jsou, co dělají a co chtějí“, ale administrativní zavření úst odpůrcům potratů se stalo skutečností. Je to další projev cenzury a omezení práva diskuse.

Možnost legálních potratů byla ve Francii uzákoněna r. 1975 jako „menší zlo“. Časem se z ní ale stalo „právo žen“, dokonce jedno z „fundamentálních práv“. Přijetí tak zhoubné filozofie mělo však další účinky: když je to „fundamentální“ právo, potom je třeba ho „bránit“. A protože „neexistuje svoboda pro nepřátele svobody“ – jak říkal za Francouzské revoluce Saint Just – kritici tohoto práva se stávají zločinci. Právě díky těmto úvahám vznikl požadavek zákazu pro-life aktivit na internetu.

Pastorační revoluce

Již nejméně 50 let je možno pozorovat, že termín „pastorace“ se stal nejužívanějším a zároveň nejzneužívanějším termínem v životě Církve. Počátky toho je nutno hledat u posledního koncilu, který z vůle papežů Jana XXIII. a Pavla VI. byl stanoven jako „pastorační“. To znamenalo, že koncil neměl v úmyslu formulovat nová dogmata a také to neudělal.

V pokocilní době ale se stalo toto pastorační chápání téměř všeobecným, často i prostředkem na ospravedlnění doktrinálních, mravoučných a liturgických bludů. Kněží usilující o likvidaci čistoty katolické víry používají pojem „pastorace“ neustále jako základnu, z níž mohou beztrestně ničit křišťálovou víru prostých lidí. Zneužívání termínu „pastorace“ se tak stává v naší době činnosti antipastorační. Děje se tak vždycky, když představitelé duchovenstva používají cizích a pokoutních nauk, které podněcují ke stylu života v rozporu s Boží vůlí, čímž vystavují duše nebezpečí ztráty věčného života. Taková činnost je duchovním zločinem, protože osoby, které ji provádějí – a jsou mezi nimi bohužel i biskupové a kardinálové – nevedou stádo na pastvu pravdy a Božích milostí, naopak jim jako vzor slouží tento svět (Řím 12, 2). Tito pastýři kladou ducha tohoto světa za vzor i svému stádu a uklidňují svědomí lidí, že mohou klidně žít v rozporu s Boží vůlí, jež byla jasně vyjádřena šestým přikázáním a principem nerozlučitelnosti manželství.