Tag Archives: Pavel z Tarsu

„Zákon Parlamentu, přímo odporující zákonům Božím a jeho svaté Církve…“

Navzdory tomu, že ho porota shledala vinným a lord kancléř [v tomto případě hlavní soudce] začal pronášet rozsudek, sir Thomas More mu řekl: „Můj pane, když jsem býval ještě právníkem, bylo v takovém případě zvykem zeptat se před vyhlášením rozsudku vězně, proč by neměl být odsouzen.“

Nato lord kancléř přerušil rozsudek, s nímž již započal, a zeptal se ho, co může říci proti tomu. Takto zněla jeho mírná odpověď: „Vzhledem k tomu, můj pane, že tato obžaloba se zakládá na zákonu parlamentu, přímo odporujícím zákonům Božím a jeho svaté Církve, jejíž nejvyšší vládu ani žádnou její část si nemůže žádným zákonem osobovat žádný časný princ, protože právem náleží římskému stolci osobně přítomnému na zemi, svatému Petrovi a jeho nástupcům, biskupům téhož stolce, jemuž se tohoto předního postavení dostalo zvláštním privilegiem z úst samotného Spasitele, je tedy podle práva mezi křesťany nedostatečná k tomu, aby byl podle ní souzen kterýkoli křesťan…“

Půjdeme do nebe!

Půjdeme do nebe!

S tímto radostným povzdechem umíral r. 1591 mladý jezuita sv. Alois Gonzaga, když se nakazil morem při ošetřování nemocných. Smrt byla pro něho radostnou událostí. Jak ji chápeme my, katolíci 21. století? Měsíc zesnulých, listopad, se přímo nabízí k této malé meditaci.

Nebyl to jen sv. Alois, kdo umíral s neskrývanou radostí v srdci, s jistotou spásy. Už sv. Pavel přece psal, že smrt je pro něho „ziskem“, prvotní křesťanští mučedníci šli radostně do arény nechat se roztrhat šelmami, neboť se těšili na setkání s Kristem a nemohli se dočkat. Podobnou radost projevili i katoličtí mučedníci ve Vendée za Francouzské revoluce, rovněž tak katolické oběti bolševického pronásledování v Rusku, Mexiku, Španělsku a jinde. Ekvadorský prezdient Gabriel García Moreno, když ho svobodný zednář Rayo se svými kumpány ubodal r. 1875 k smrti, radostně vzdechl: „Bůh neumírá.“

A nemuselo jít jen o mučedníky. Sv. Terezie Martinová z Lisieux (lidově Terezička) krátce před odchodem na věčnost r. 1897 řekla: „Po smrti budu na zem sypat růže.“ Podobných příkladů bychom mohli uvést mnoho. Jenže pozor! Tridentský koncil vyhlásil jako dogma: „…nikdo nemůže s neomylnou jistotou víry vědět, že dosáhl Boží milosti…“ (Dokumenty Trid. koncilu, Praha 2015, hlava 9). A Katolický katechismus Josefa Kašpara (str. 192, Praha 1921) uvádí: „Bez zvláštního zjevení Božího nikdo neví s jistotou všech pochybností prostou, zdali je ve stavu milosti Boží.“ Sv. Terezie byla mystičkou a zvláštní Boží zjevení měla, stejně tak řada dalších omilostněných osob. Mučedníci pro Krista už jen díky tomuto faktu mohli mít téměř neomylnou jistotu, stejně tak mučedníci blíženské lásky jako sv. Alois nebo sv. Maxmilián Kolbe.

Jenže co my? Opravdu nevíme, jestli jsme v milosti posvěcující? Zmiňovaný katechismus píše (str. 192), že i když nemůžeme mít neomylnou jistotu víry, můžeme mít jistotu morální, tj. když si nejsme vědomi od poslední platné sv. zpovědi žádného těžkého hříchu. Ano, ale nemůžeme si být jisti, že v této milosti vlastními silami a osobním úsilím setrváme až do konce, že neklesneme do těžkého hříchu. Sv. Pavel říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl…“ (1 Kor 10,12). Chceme-li v milosti posvěcující vytrvat až do smrti, musíme neustále o to prosit a modlit se, často přijímat svátosti a doporučuje se praktikovat pobožnosti, které tomu napomáhají a mají „pečeť“ samotného nebeského poselství (první pátky Nejsvětějšího Srdce, první mariánské soboty apod.).

Dokonalost katolické nauky

S tímto postojem se opravdu můžeme těšit do nebe. Rád rozjímám, jak dokonalá a perfektní je v tomto směru katolická nauka, což je další doklad jejího původu přímo od Pána. Bůh nám slibuje věčný život, když budeme plnit jeho přikázání a praktikovat lásku k němu a k člověku: život duše hned po smrti, a život duše s oslaveným tělem od okamžiku posledního soudu.

Život po smrti slibují ale i jiná náboženství. Mnoho pohanských kultů ve starověku jej chápalo jako pokračování pozemských radovánek a rozkoší, stejně tak islám se svým „nebeským nevěstincem“. Ježíš ale nabízí něco diametrálně odlišného. Jeho království nespočívá „v jídle a pití“, ale „v duchu a pravdě“. Nebeské rozkoše nebudou identické s těmi pozemskými, jejich pokračováním, to by byl, jak píše v Minutěnce biskup Josef Hlouch, pouhý obchod, kšeft. Půjde o radosti ducha, které formuloval F.M. Dostojevskij jako „pravdu, dobro a krásu“. Ty jsou součástí lásky jakožto nejvyšší hodnoty, která je definována jako přání maximálního dobra, zejména věčné spásy, všem včetně nepřátel, neboť Bůh Syn zemřel na kříži za všechny lidi. „Láska nikdy nekončí…,“ napsal sv. Pavel (1 Kor 13, 8). Láska je zdrojem a příčinou duchovní radosti z Boží přítomnosti, která trvá na věky.

Nevím o žádném jiném náboženství s tak vysokým pojetím věčného života, kdy mizí jakákoliv „obchodní výměna“ ve formě „má dáti – dal“: Bože, já budu plnit tvá přikázání a ty mi za to dáš nebe se všemi radovánkami jídla, pití, bezstarostnosti, odpočinku a dalších pozemských požitků – tak to nefunguje a toto Kristus nenabízí. „Požitky“ v jeho Božském poselství jsou úplně jiné, duchovní, proto světáci a požitkáři se za nimi nehrnou.
Některá náboženství zase nabízí truchlivou vizi posmrtného života. Antika věřila, že duše budou žít formou stínů v ponurém podsvětí bez radosti, buddhismus vidí konečné řešení v nirváně, v rozplynutí se v nicotě, čili předkládá definitivní zánik, což rozhodně není ničím radostným. Hinduismus (a také buddhismus ještě před nirvánou) zase učí reinkarnaci, která jen vede k neradostným a ustaraným myšlenkám, do jaké rodiny a jakého prostředí v budoucím životě přijdu a jak se mi bude dařit.

Katolické pojetí věčnosti všechny tyto představy převyšuje. Nabízí věčnou a trvalou radost, nádherný život, jenž nespočívá v rozkoších hmotných, přirozených a pozemských, ale nadpřirozených, které „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…“, jež budou ryze duchovního a nadpřirozeného rázu.

Peklo a očistec

Jenže nestane se tak automaticky. Alternativou pro nebe je peklo, sám Ježíš o něm mnohokrát mluví na stránkách evangelií. A nebude prázdné, jak si opovážlivě představují současní neomodernisté, Kristus varuje, že mnoho lidí jde širokou a pohodlnou cestou, jež končí v pekle, tj. ve věčném zavržení a útrapách s tím spojených.

Katolický kalendář nás informuje o mnoha osobách, které jsou prokazatelně (byly zde církevně uznané zázraky) v nebi. Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle (snad jen ve Starém zákoně Kore a další odbojníci proti Mojžíšovi, ale jednoznačné to není). Přesto ale víme, a církevní nauka je v tomto křišťálově jasná, jak peklu uniknout. Nepřijde tam nikdo, kdo zemře v milosti posvěcující. I nejhorší zločinec, jestliže na smrtelné posteli bude svých hříchů litovat a zřekne se jich buď ve zpovědi nebo v okamžiku těsně před posledním vydechnutím, nebude zavržen. Naopak zase člověk navenek ctnostný, pokud je ve stavu těžkého hříchu, nevyznal ho ve zpovědi a odmítá to učinit i na smrtelné posteli tváří v tvář jisté smrti, nebude spasen a půjde do pekla. Vybral si svůj úděl sám, Pán v okamžiku soukromého soudu, následujícího hned po smrti, pouze jeho svobodné rozhodnutí potvrdí. Sv. Jan Křtitel Vianney popisuje, jak se mu zjevila jistá žena navenek velmi ctnostná a oplývající dobrými skutky, za jejíž spásu se modlil, a řekla: „Nech toho, je to zbytečné, já jsem v pekle. Styděla jsem se při každé zpovědi vyznat jeden svůj těžký hřích, spáchaný před mnoha lety, a neudělala to ani ve zpovědi těsně před smrtí. Neustále jsem přijímala svatokrádežně a pak v posledním okamžiku života už neměla sílu litovat toho.“ To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen. Tak je tomu s každým těžkým hříchem, např. s potratem, antikoncepcí, podvodnými praktikami v podnikání apod.

Víme ale také, že „Bůh je nejvýš spravedlivý“. Tak zní druhá základní pravda katolické víry. Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně. Proto existuje očistec, kde si každý vytrpí tresty za už odpuštěné hříchy, pokud si je nevytrpěl už na zemi ve formě nemocí, bolestí a různých životních pohrom. Dokladů z Písma sv. pro existenci očistce máme jen nepatrně: kniha Moudrosti 3,5, kde se mluví o duších spravedlicých, že „po malém trestu dojdou velkých dobrodiní“, dále 2. kniha Makabejská 12, 39-45, kde je výzva k modlitbám za mrtvé, v Novém zákoně potom u Mat 12, 32 Kristus říká, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, tomu nebudou hříchy odpuštěny ani v tomto věku, ani v budoucím…“ Z těch slov plyne, že že po smrti je ještě místo (stav), kde se hříchy odpouštějí (plné odpuštění existuje až po odpykání trestu). Tím není ani nebe, neboť tam nevejde nic neposkvrněného, ani peklo, neboť tam se nic neodpouští. Musí být tedy očistec.

Mnohem četnější doklady víry v očistec máme v posvátné Tradici, která je stejně závažným pramenem jako Písmo sv. Už nejstarší liturgie sahající až k apoštolským dobám mají memento za zemřelé, apologeta Tertullian ve 2. stol. píše, že vdovy se mají modlit za své zemřelé manžele, v římských katakombách ze 2. a 3. stol. existují nápisy, jež k tomu vyzývají. V římském chrámu Sacro Cuore existují dokonce otisky dlaní, pocházející ze záhrobí, jimiž duše v očistci prosí o modlitbu a zkrácení trestů za hříchy, jichž se na zemi dopustily. Modlitba za zemřelé, tj.za duše v očistci (jiná být nemůže, neboť duše v nebi naši modlitbu nepotřebují, a duším v pekle není nic platná), patří od prvopočátku k praxi Církve a k její nauce. Modlit se za zesnulé patří k povinnostem katolíka, je to součást skutků duchovního milosrdenství. Francouzský katolický teoretik a politik 19. stol. Louis Veuillot píše, že takto se vytváří krásné společenství lásky žijících na tomto světě a trpících na druhém břehu. Označuje to za úžasný projev autentického humanismu a altruismu v podání katolické nauky.

Nedokonalost a scestnost jiných pojetí

Na prvním místě nutno jmenovat ateismus jakékoliv provenience, ať už marxisticko-leninské, existencialistické nebo jiné. Po smrti prý nic není. Já jako mladý muž jsem prošel obdobím tápání a uvažováním, jestli Bůh skutečně existuje. Právě nauka, že po smrti je jen zánik, nicota, mne nejúčinněji odradila od ateismu. Bolševici hlásali, že prý marxismus zbavuje lidi strachu před tím, co bude po smrti. Já jsem se ale bál mnohem více právě toho, že po smrti nic není, že má existence definitivně skončí s rozkládajícím se mrtvým tělem. Člověk podvědomě nechce zaniknout, touží po pokračování svého života po smrti a bojí se naopak v rozporu s tím, co tvrdí ateismus, že jeho existence se smrtí definitivně uzavře. Nejsem určitě sám, kdo zažil, jak velký strach mají nevěrci ze smrti, nota bene nejsou často ani příliš přesvědčeni o neexistenci posmrtného života a v jejich nitru jako červ pořád vrtá pochybnost: Co kdyby nějaký věčný život přece jenom byl?

Existenci nesmrtelné lidské duše dokazuje i věda. Myšlení a vůle nejsou jenom činností mozku, buňky lidského těla se během 7-10 let zcela obmění, můj mozek v 70 letech již dávno není co do hmoty tím mozkem před cca 50 lety, mé tělo není identické s tělem z dob, kdy jsem byl ještě dítětem. Já v 70 letech vlastně nejsem už tímtéž člověkem z doby před několika desítkami let, je to po hmotné stránce někdo úplně jiný. Jak to ale, že přesto si přesně pamatuji události z té doby a spolehlivě vím, že jsem to jeden a tentýž já, že tu není jiná bytost? Musí proto být jeden spojující nehmotný a nesmrtelný princip, který je nad tím – a to je lidská duše. Pátá základní pravda víry zní: „Lidská duše je nesmrtelná.“ Dosvědčuje to Písmo sv. (na mnoha místech) i Tradice.

Příbuzným ateismu je panteismus různých proveniencí. Člověk prý po smrti „splyne s božskou podstatou přírody“ apod. Na to odpovídá trefně samotný nepřítel Katolické církve T.G.Masaryk v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem: „Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši.“ Panteistické rozplynutí se v přírodě hlásá i buddhistická nauka o nirváně (srvn. výše).

Východní náboženství zase věří v reinkarnaci. Toto akceptují i mnozí katolíci v Evropě a v Americe. Jako doklad uvádějí dokonce stovky výpovědí nejrůznějších osob z Indie a dalších oblastí reinkarnační kultury, které dovedou přesně popsat, že byly v minulém životě tím či oním konkrétním člověkem, jehož životní události vylíčí naprosto přesně, aniž by se s informací o něm někdy jindy setkaly. Inu, pokud nejde o podvod, tak se jedná pouze o potvrzení reality, že existují jevy jako jasnovidectví, telepatie atd., kdy osoba mající tuto schopnost může vidět do podrobna životní příběh někoho konkrétního dříve zemřelého, který si potom v reinkarnačním kulturním prostředí vykládá tak, že je tímto „převtěleným“ člověkem. Víra v reinkarnaci má také negativní mravní důsledky. Zatvrzelý hříšník si řekne: Já se vlastně te´d nemusím vzdát svého života v rozporu s Božím řádem, udělám to až v příštím životě po reinkarnaci.

Jehovisté a adventisté zase učí, že prý lidská duše umírá spolu s tělem a ožije až spolu s ním při posledním soudu. Písmo sv. je ale usvědčuje z jasné nepravdy na mnoha místech. Už ve Starém zákoně je psáno v knize Kazatel 12,7: „Prach se vrátí do země, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ V Novém zákoně jsou potom desítky dokladů o nesmrtelnosti lidské duše hned po smrti, nejlépe a nejvýstižněji podobenství Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19n) a 1 Petr 3,18n, kde první papež v dějinách Církve píše o Kristově duši, jež po Pánově ukřižování a ještě před Zmrtvýchvstáním vstoupila do šeolu, kde zvěstovala vysvobození tamním duším včetně těch, jež tam byly už od potopy za Noemových časů. Dnes i někteří neomodernističtí teologové uvnitř Církve učí podle heretika Lászla Borose podobně jako jehovisté, že duše po smrti prý umírá spolu s tělem. Jsou ovšem v rozporu s Písmem sv. i s Tradicí, tj. v bludu.

Važme si proto úžasného daru, kterým je zjevená pravda o posledních věcech člověka. Odhaluje nejen Boží spravedlnost a milosrdenství, ale také nádhernou logiku a intelektuální i duchovní hloubku, jíž se nevyrovná žádné jiné učení na toto téma. A hlavně – těšme se do nebe! Když budeme žít v milosti posvěcující, posilovat se svatými svátostmi, konat dobro podle Božího zákona a varovat se hlavně těžkého hříchu, a neustále pokorně prosit o setrvání v tomto stavu až do konce, dočkáme se, i když se asi budeme muset nejprve smířit s nějakými očistcovými tresty. Ale věčná radost ve společenství s Bytostí, která nás nejvíce milovala, stojí opravdu za to.

Dr. Radomír Malý

De Mattei o Humanae vitae, teologii těla a prorockých hlasech na koncilu

Profesor Roberto de Mattei, známý církevní historik a předseda organizace Lepanto Foundation, poskytl portálu LifeSiteNews rozhovor k 50. výročí encykliky Humanae vitae, které jsme si připomněli 25. července. Nedávno vyšel jeho článek, v němž se zabývá novými skutečnostmi souvisejícími se vznikem encykliky a knihou La nascita di un’Enciclica. Humanae Vitae alla luce degli Archivi Vaticani (Zrod encykliky. Humanae vitae ve světle vatikánských archívů), kterou napsal Mons. Gilfredo Marengo, koordinátor komise pro zkoumání encykliky Humanae vitae jmenované papežem Františkem. [1]

LifeSite: Pane profesore, Pavel VI. promulgoval encykliku Humanae vitae 25. července 1968. Co o této události soudíte jako historik po padesáti letech?

De Mattei: Humanae Vitae je encyklika historicky velmi důležitá, protože připomněla existenci neměnného přirozeného zákona v době, kdy kritériem kultury i životního stylu bylo popření trvalých hodnot v situaci probíhajících historických změn. Dokument Pavla VI. byl rovněž reakcí na církevní revoluci, která po skončení Druhého vatikánského koncilu útočila na Církev zevnitř. Musíme být papeži vděčni za to, že se nepodvolil extrémně silnému nátlaku médií i lobby uvnitř Církve, které chtěly nauku Církve v tomto ohledu změnit.

Na rozdíl od mnoha dnešních lidé tvrdíte, že Humanae vitae nebyla prorockým dokumentem. Proč?

Obecně je slovo „prorocký“ definováno jako schopnost předvídat budoucí události ve světle rozumu osvíceného milostí. V tomto smyslu bylo pět set koncilních otců, kteří během Druhého vatikánského koncilu požadovali odsouzení komunismu, „proroky“, protože předpovídali, že se toto „zlo z podstaty“ brzy zhroutí. Naopak ti, kteří byli proti odsouzení – v přesvědčení, že na komunismu je něco dobrého a že bude trvat po staletí – „proroky“ nebyli.

Ve stejné době se šířil mýtus o demografické explozi a kdekdo mluvil o nutnosti omezit počet narozených. Lidé jako kardinál Suenens, kteří žádali, aby byla za účelem snížení porodnosti dovolena antikoncepce, proroky nebyli, zatímco konciloví otcové jako kardinálové Ottaviani a Browne, kteří se proti těmto požadavkům stavěli a připomínali slova knihy Genesis: „Ploďte a množte se” (Gen 1,28), jimi byli.

Problémem, před nímž dnes stojí křesťanský Západ, určitě není přelidnění, nýbrž demografický kolaps. Humanae vitae nebyla prorockou encyklikou, protože akceptovala princip kontroly porodnosti ve formě „zodpovědného rodičovství“. Byl to však odvážný dokument, který odvážně zopakoval odsouzení antikoncepce a potratu Církví. V tomto smyslu si zaslouží oslavovat.

Lži a manipulace prof. Halíka

PhDr. Radomír Malý

Tomáše Halíka není třeba čtenářům představovat. Nyní znovu „zaperlil“ svým rozhovorem pro rozhlasovou stanici Echo 24. Jeho manipulativní a lživá tvrzení jsou ale podávána tak sugestivně, že mohou snadno méně orientovaného čtenáře zmást. Proto se pokusím poukázat na nejkřiklavější nepravdy v jeho rozhovoru. Tvrdí mimo jiné:

Halík: „Každému knězi, který bere vážně evangelium, muselo být jasné, že dosavadní praxe „žádný rozvedený a znovu sezdaný (pokud se svým druhým partnerem žije manželsky), nesmí přistupovat k svátostem,“ je absurdní, nelidská a nekřesťanská, protože vůbec nerozlišuje mezi těmi, kteří lehkomyslně zradili manželskou věrnost, rozbili rodinu a opustili své děti kvůli kypré o dvacet let mladší sekretářce, a mezi opuštěnou ženou, které se po létech podařilo najít partnera, který ji pomáhá řádně a křesťansky vychovávat děti. To přece nelze klást na stejnou úroveň!“

Odpověď: Jenže i ten, kdo lehkomyslně svou ženu zradil kvůli mladší, si to vždycky dokáže ospravedlnit např. slovy: „Vy nemáte ponětí, co to bylo za semetriku, ta moje první žena….“ Když se uzná za legální druhé manželství po rozvodu v případě zrazené a opuštěné ženy, pak se bude muset uznat dříve či později za legální i druhé manželství těch, kteří sami partnera a děti opustili, budou se toho kategoricky dožadovat. Lavina se dá do pohybu a nepůjde ji zastavit. Nota bene na adresu zrazeného a opuštěného partnera: Proč jste si toho, kdo vás opustil(a), bral(a)? Nebylo to náhodou tak, že jste „museli“, nežili jste sexuálně ještě před svatbou, respektovali jste Církví doporučovanou známost cca 2 let? Za tu dobu je každý schopen poznat i nedostatky u svého partnera a zvážit, jestli jsou natolik závažné, že by uzavření manželství nebylo vhodné. Sexuální život před svatbou je v každém případě těžký hřích, který činí člověka slepým ve vztahu k chybám partnera. Dnes také i kněží velmi málo zdůrazňují, že svátostně uzavřené manželství je „navždycky“ až do smrti jednoho z partnerů. Proč Halík nemluví na prvém místě o tomto?

Kardinál Burke: Papež, který vyznává formální herezi, by přestal být papežem

Kardinál Burke

Na svátek Neposkvrněného Početí poskytl kardinál Burke portálu Catholic World Report rozhovor, jenž zní dosti odvážně. Novinář, který kladl otázky, vzpomněl kardinálův výrok z roku 2004, že se „neustále dostává do potíží“ v souvislosti s odmítnutím svatého přijímání propotratovému prezidentskému kandidátu Johnovi Kerrymu, a zeptal se ho, jestli to dosud platí. Kardinál Burke odpověděl: „Domnívám se, že ano, ale věřím, že jsou to dobré potíže.“

Redaktor šel poté přímo k jádru věci:

CWR: Kdy naposledy někdo napomínal papeže?

Kardinál Burke: Nejsem v tomto směru odborníkem, ale pokud vím, týkalo se to Jana XXII., který byl opravován kvůli mylnému učení o blaženém patření.

CWR: A kdo to provedl?

Kardinál Burke: Účastnil se toho jeden biskup a několik dominikánů

CWR: Existuje opora pro napomínání papeže v Písmu?

Kardinál Burke: Klasickým příkladem z Písma je sv. Pavel, který napomínal sv. Petra (v Gal 2,11 a násl.) za snahy zavádět v raně křesťanské Církvi židovské předpisy. Sv. Pavel přímo vytkl Petrovi, že od křesťanů z pohanství vyžaduje věci, které pro křesťanskou víru nejsou podstatné. Petr s tím ve skutečnosti souhlasil, ale když byl ve společnosti křesťanů ze židovství, předstíral opačný postoj a Pavel ho za to napomenul, jak říká, do očí.

CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitia tak nejednoznačná?

Papež pro naši dobu (1)

P. Linus Clovis

Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.

Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku,  kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší.

Kázání kardinála Burkea na Strahově

Sv. Terezie z Ávily

Pochválen buď Pán ježíš Kristus! Nyní i na věky.

Je pro mě velikou radostí slavit pontifikální Mši svatou v tomto překrásném kostele zasvěceném Našemu Pánu a Nanebevzetí Jeho Neposkvrněné Matky. Jsem vděčný všemohoucímu Bohu za to, že mi umožnil vykonat pouť do historického, premontstrátského kláštera na Strahově a dal mi možnost pomodlit se u hrobu sv. Norberta. Děkují tímto otci opatovi a všem zdejším kanovníkům za vřelé přijetí, jakož členům Institutu Krista Krále a jejich představenému Mons. Wachovi, kteří pečlivě připravili slavení této Mše svaté. Rád bych také využil této příležitosti a poděkoval paní Lucii Cekotové a všem, kteří se spolu s ní podíleli na organizaci mé návštěvy do vaší vlasti, České republiky. S nejhlubší vděčností obětuji tuto Mši svatou na úmysly Církve v České republice a na úmysly strahovského opatství.

Dnes slavíme svátek sv. Terezie Ávilské, Panny a učitelky Církve. Připomínáme si heroický stupeň svatosti jejího života a mnohé plody, které z něj vzešly. Mezi ně patří i reforma karmelitánského řádu, kterou uskutečnila za přispění sv. Jana od Kříže, a její duchovní spisy, které po celá léta inspirují a duchovně posilují mnohé duše k hledání dokonalejšího sjednocení s Bohem. Život a smrt sv. Terezie otevírá naše oči a uschopňuje nás nahlížet tajemství Kristovy lásky, jež denně působí v našich duších. Dom Prosper Guéranger v komentáři k dnešnímu svátku vyzdvihl veliký přínos jejích duchovních spisů:

„Jakmile dospěla na vrchol Hospodinovy hory, popsala cestu, jíž prošla, bez jakýchkoliv nároků, v pouhé poslušnosti tomu, kdo její (duchovní) život vedl ve jménu Páně. S výjimečnou prostotou a bez jakéhokoliv sebevědomí, sepsala díla s myšlenkou na svého Snoubence; svým dcerám předala poučení založené na vlastní zkušenosti; a popsala mnohé komnaty hradu, jímž je lidská duše; hradu, v jehož středu ten, kdo tohoto středu dosáhne, najde Nejsvětější Trojici prodlévající zde jako v předzvěsti nebe. Nic víc již nebylo třeba: vzdálená spekulativním abstrakcím, obnovena ke své subtilní jednoduchosti, křesťanská mystika opětovně zaujala každého člověka; světlo zase probudilo lásku; ctnosti v Církvi znovu vzkvétaly; a zhoubné důsledky hereze a její předstírané reformy nalezly svůj protipól.“1

Kristus povolal sv. Terezii k tomu, aby se zcela odevzdala Jemu, každou částí svého bytí, proto, aby mohla přinést Jeho světlo a lásku svým bratrům a sestrám. Ze Svého oslaveného, probodeného Srdce Kristus vlil sedminásobný dar Ducha svatého do srdce sv. Terezie, aby tak ona, jako Jeho nevěsta, jíž se stala prostřednictvím řeholních slibů, mohla být účinným znamením a nástrojem Jeho čisté a nezištné lásky.

Omylnost papežů (3.)

Omyly papežů

Protože Církev připouští, že katolíci za jistých okolností mohou legitimně nesouhlasit s výroky 3. kategorie, nemluvě o kategorii 4. a 5., vyplývá tedy z katolické nauky, že je možné, aby se papežové ve výrocích kterékoli z těchto kategorií mýlili. Dokonce je možné, aby se papež mýlil radikálněji, pokud mimo rámec svého mimořádného Magisteria učiní něco, co odporuje některému výroku 1. nebo 2. kategorie. Rovněž je možné, aby papež upadl v omyl jiným způsobem, například uskutečňováním nemoudré politiky nebo nemravností v osobním životě. S výjimkou toho, že by papež zavázal Církev k herezi, je skutečně možné i to, aby papež Církev vážně poškodil. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, když byl dotázán, zda Duch svatý hraje nějakou roli při volbě papeže:

Řekl bych ne v tom smyslu, že by Duch svatý papeže vybral, protože existuje až příliš mnoho opačných případů papežů, které by Duch svatý evidentně nevybral. Řekl bych, že Duch svatý nad touto věcí přesně vzato nepřebírá kontrolu, nýbrž nám jako dobrý vychovatel dává velký prostor, velkou míru svobody, aniž by nás zcela opustil. Roli Ducha je tedy třeba chápat v mnohem pružnějším smyslu, ne jako by nám diktoval kandidáta, pro kterého musí člověk hlasovat. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nabízí, je to, že nedojde k naprosté destrukci. (Citováno v: John Allen, Conclave: The Politics, Personalities, and Process of the Next Papal Election, NewYork: Image, 2013).

Zde je několik příkladů papežů, kteří se mýlili, v některých případech mimořádně závažně:

Sv. Štěpán Prvomučedník

„Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží!“ (Sk 7,56 – ČEP)

Sv. Štěpán Prvomučedník

Dnes slavíme svátek sv. Štěpána, zvaného Prvomučedník, prvního mučedníka po Nanebevstoupení Páně a prvního mučedníka za hlásání Krista Zmrtvýchvstalého.

Někdy bývá označován za úplně prvního mučedníka, ale tady už není jediný kandidát – jako první mučedníci jsou označována i Mláďátka betlémská, povražděná na příkaz Heroda Velikého ve snaze zavraždit Krista ještě jako děťátko (připomeneme si je pozítří), a sv. Jan Křtitel, popravený na příkaz Heroda Antipa ještě za Kristova života, který doplatil na svoji kritiku Herodova nečistého „manželství“… 

Přirozený zákon

Michal Kretschmer

Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].

Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí.