Tag Archives: papolatrie
K otázce heretického papeže (1.)
Mons. Athanasius Schneider
“Přednedávnem se i na českých webových stránkách objevily reakce na obsáhlý článek Mons. Schneidera o problému heretického papeže (https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pasqualucci-ke-schneiderovi , https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=papez-heretik ), nikoli však text sám. Přinášíme ho proto v plném znění, z praktických důvodů na pokračování. Věříme, že v kontextu vystoupení předních katolických teologů a myslitelů, kteří papeže Františka obvinili z hereze, je tento příspěvek do diskuse o to cennější..
Mons. Athanasius Schneider
Speciálně pro Rorate Caeli
20. března 2019
Otázka, jak se konkrétně vypořádat s heretickým papežem, nebyla dosud v celé katolické tradici řešena způsobem, který by se blížil skutečnému všeobecnému souhlasu. Žádný papež ani ekumenický koncil dosud neformuloval relevantní věroučný výrok ani nevydal závazné kanonické normy týkající se eventuality zacházení s heretickým papežem v době, kdy vykonává úřad.
V dějinách neexistuje případ papeže, který kvůli herezi či údajné herezi o svůj pontifikát přišel. Papeže Honoria I. (625-638) posmrtně exkomunikovaly tři ekumenické koncily (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) kvůli tomu, že podporoval heretickou nauku zastánců monotheletismu, čímž přispěl k šíření této hereze. Papež svatý Lev II. (682/683) potvrdil dekrety Třetího konstantinopolského koncilu, nad papežem Honoriem vyhlásil anathema („anathematizamus Honorium“) a konstatoval, že jeho předchůdce „Honorius, místo aby tuto apoštolskou Církev očistil, dovolil, aby neposkvrněnou víru poskvrnila bezbožná zrada“ (Denzinger-Schönmetzer, č. 563).
Liber Diurnus Romanorum Pontificum, sbírka formulářů používaná v papežské kanceláři do jedenáctého století, obsahuje text papežské přísahy, podle něhož musel každý nový papež, který se ujímal úřadu, odpřisáhnout, že „uznává šestý ekumenický koncil, který věčným anathematem postihl původce hereze (monotheletismu) Sergia, Pyrrha atd. společně s Honoriem“ (PL 105, 40-44).
V některých breviářích až do 16.-18. stol. byl papež Honorius ve čteních matutina na svátek sv. Lva II. 28. června, zmiňován jako heretik: „In synodo Constantinopolitano condemnati sunt Sergius, Cyrus, Honorius, Pyrrhus, Paulus et Petrus, nec non et Macarius, cum discipulo suo Stephano, sed et Polychronius et Simon, qui unam voluntatem et operationem in Domnino Jesu Christo dixerunt vel praedicaverunt.“ To, že toto čtení v breviáři vydrželo řadu století, dokazuje, že mnoho generací katolíků nebylo pohoršeno skutečností, že konkrétní papež byl ve velmi ojedinělém případě shledán vinným herezí nebo podporováním hereze. V těch dobách ještě věřící i církevní hierarchie dokázali jasně rozlišovat mezi nezničitelností katolické víry, kterou Bůh garantuje magisteriu Petrova stolce, a nevěrností a zradou konkrétního papeže při výkonu jeho učitelského úřadu.
Kardinál Burke: Napomínat papeže je výraz poslušnosti vůči Kristu
Kardinál Burke
Někteří lidé obviňují z neposlušnosti ty, kdo vyjadřují pochybnosti, otázky a kritiku činnosti papeže, ale „náprava zmatku či omylu není aktem neposlušnosti, nýbrž spíše výrazem poslušnosti vůči Kristu, a tedy i vůči Jeho pozemskému náměstkovi,“ říká kardinál Raymond Leo Burke v tomto rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana těsně před významným sympóziem na téma „Kam kráčí Církev“, které se konalo 7. dubna v Římě a na němž byl Burke jedním z řečníků.
Konference si připomněla kardinála Carla Caffarru, který zemřel vloni v září, jednoho ze signatářů dubií, pěti otázek adresovaných papeži Františkovi, jež usilovaly o jasné vyjádření kontinuity s předcházejícím magisteriem, vzhledem ke zmatku vzniklému v důsledku různých a občas si přímo protiřečících interpretací posynodální apoštolské exhortace Amoris laetitia. Na dubia, která podepsal i kardinál Burke, nikdy nikdo neodpověděl. Papež František rovněž nereagoval na opakované žádosti kardinálů, kteří je podepsali, o audienci.
Vaše Eminence, jste jedním z hlavních řečníků na konferenci, která se koná dne 7. dubna a s odkazem na kardinála Caffarru se bude ptát po směřování Církve. Název naznačuje obavy nad tím, kam se Církev ubírá. Jaké jsou důvody těchto obav?
V Církvi se stále více šíří zmatek a rozdělení v nejzásadnějších a nejdůležitějších otázkách – manželství a rodina, svátosti a správná dispozice k jejich přijímání, vnitřně špatné skutky, věčný život a poslední věci. Papež nejenže odmítá je vyjasnit potvrzením trvalé nauky a zdravé disciplíny Církve, což je odpovědnost vlastní jeho úřadu nástupce svatého Petra, ale zmatek ještě zvětšuje.
Kardinál Burke: „Zmatek a omyl“ představitelů Církve může být znamením konce časů
LOUISVILLE, Kentucky, 8. srpna 2017 (LifeSiteNews) – „Zmatek, rozdělení a omyl“ v Katolické církvi, které vycházejí od „pastýřů“ dokonce na nejvyšších úrovních, možná naznačují, že žijeme v poslední době, řekl americký kardinál Raymond Burke na setkání Church Teaches Forum v Louisville v americkém státě Kentucky 22. července. Podle jeho názoru se naše doba „realisticky jeví jako doba apokalyptická“. „Ve světě i v Církvi prožíváme velmi obtížnou dobu.“
Kardinál Burke, který je jedním z předních expertů na kanonické právo, popsal, jak se zlům, jež jsou dnes zpustošenou západní kulturou obecně přijímána, daří infiltrovat i do Církve, a to od pastýřů k ovcím.
„Zmatek a omyl, které lidskou kulturu vedou po cestě smrti a destrukce, však nyní pronikly i do Církve, takže se přibližuje kultuře, a přitom se nezdá, že by si uvědomovala vlastní identitu a poslání a jasně a odvážně hlásala evangelium života a Boží lásky radikálně sekularizované kultuře,“ uvedl. Jako příklad citoval nedávné výroky předsedy německé biskupské konference kardinála Reinharda Marxe, který řekl, že legalizace stejnopohlavních „manželství“ v Německu Církev příliš nezajímala. Jak Marx uvedl, Církev by se namísto toho měla více zajímat o to, co nazval netolerancí vůči osobám trpícím homosexuálními sklony.
Papež pro naši dobu (3)
P. Linus Clovis
Pohoršení předpověděl sám Pán
Svatý Augustin vysvětluje, že vždy budou existovat biskupové, kteří se podobají Dobrému pastýři, a jiní, kteří představují „člověka najatého za úplatu“. Felicii, panně, která truchlila nad pohoršeními, jež tehdy pustošila Církev, napsal:
Napomínám tě, aby ses nedala příliš znepokojit pohoršeními, jež byla vskutku přesně předpovězena, abychom si, až k nim dojde, vzpomněli, že byla předpovězena, a nedali se tím znepokojit. Vždyť je v Evangeliu předpověděl sám Pán. „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt l8,7)…. Jsou proto takoví, kteří zastávají pastýřský úřad tak, že bdí nad stádem Kristovým, a jsou i ti, kdo jej mají kvůli časným poctám a světským výhodám. Tyto dva druhy pastýřů, ač jednotlivci umírají a uvolňují místo dalším, zůstanou v Katolické církvi stále, dokud nenastane konec času a Pán nepřijde k soudu. [1]
Proč tato zkouška
Je jasné, že cesta Církve po vlnách dějin nebyla vždy klidná a pokojná. Před pouhými padesáti lety vichřice 2. vatikánského koncilu zadula tak prudce, až se zdálo, že se Církev potopí. Po krátkém utišení se vítr opět zvedl, a zdá se, že ještě divočeji.
