Tag Archives: papež
Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)
Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí
Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.
Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:
„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“
Kardinál Burke: Papež, který vyznává formální herezi, by přestal být papežem
Kardinál Burke
Na svátek Neposkvrněného Početí poskytl kardinál Burke portálu Catholic World Report rozhovor, jenž zní dosti odvážně. Novinář, který kladl otázky, vzpomněl kardinálův výrok z roku 2004, že se „neustále dostává do potíží“ v souvislosti s odmítnutím svatého přijímání propotratovému prezidentskému kandidátu Johnovi Kerrymu, a zeptal se ho, jestli to dosud platí. Kardinál Burke odpověděl: „Domnívám se, že ano, ale věřím, že jsou to dobré potíže.“
Redaktor šel poté přímo k jádru věci:
CWR: Kdy naposledy někdo napomínal papeže?
Kardinál Burke: Nejsem v tomto směru odborníkem, ale pokud vím, týkalo se to Jana XXII., který byl opravován kvůli mylnému učení o blaženém patření.
CWR: A kdo to provedl?
Kardinál Burke: Účastnil se toho jeden biskup a několik dominikánů…
CWR: Existuje opora pro napomínání papeže v Písmu?
Kardinál Burke: Klasickým příkladem z Písma je sv. Pavel, který napomínal sv. Petra (v Gal 2,11 a násl.) za snahy zavádět v raně křesťanské Církvi židovské předpisy. Sv. Pavel přímo vytkl Petrovi, že od křesťanů z pohanství vyžaduje věci, které pro křesťanskou víru nejsou podstatné. Petr s tím ve skutečnosti souhlasil, ale když byl ve společnosti křesťanů ze židovství, předstíral opačný postoj a Pavel ho za to napomenul, jak říká, do očí.
CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitia tak nejednoznačná?
„Jde o pravdu Kristovu, již je třeba učit“
Kardinál Burke v rozhovoru pro americkou televizí EWTN
Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.
Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?
Tři věci, které papež nemůže
Phil Lawler
7. prosince 2016 (CatholicCulture) – Autorita papeže v Katolické církvi je značná. I papežská pravomoc – a zejména papežská neomylnost – však má své meze. Papež mluví autoritativně, když vykládá „poklad víry“, tj. v jednotě s biskupským sborem vysvětluje, čemu Církev vždy a všude věřila. Každý, kdo chápe povahu pravomoci Petrova nástupce, by měl uznat, že i když papež mluví o otázkách víry a mravů, jsou věci, které říkat nemůže. Například:
Papež nemůže tvrdit, že 2+2=5, ani nemůže zrušit zákony logiky. Jestliže tedy pronese dva vzájemně si odporující výroky, nemohou být oba pravdivé. A protože všichni papežové mají stejnou učitelskou autoritu, když jeden papež protiřečí druhému, je něco špatně. Jestliže tedy Amoris laetitia odporuje Veritatis splendor a Casti connubii – dřívějším papežským encyklikám, které mají vyšší učitelskou autoritu – nemohou být věřící nuceni tento rozpor jen tak spolknout.
Biskup Schneider: „Žijeme v ovzduší výhrůžek“
Biskup Athanasius Schneider
ŘÍM, Itálie, 6. prosince 2016, (LifeSiteNews) — Biskup Athanasius Schneider z Kazachstánu v pondělí před přeplněným sálem římského Centro Lepanto naléhavě vyzval věřící, aby se v současné situaci přetrvávajícího zmatku horlivě drželi magisteria Církve o nerozlučitelnosti manželství.
„Když před dvěma tisíci lety kázal Kristus, byla kultura a panující duch radikálně proti Němu. Konkrétně vládl náboženský synkretismus a mezi intelektuálními vůdci i gnóze, stejně jako mravní uvolněnost mezi masami – zejména pokud šlo o instituci manželství. […] Jediným cílem Božího Syna bylo zjevovat světu pravdu.“ Těmito slovy biskup Schneider zahájil svou přednášku za přítomnosti kardinálů Raymonda Burkea a Waltera Brandmüllera a pomocného biskupa salzburského Andrease Launa. Pokračoval výkladem o postoji Církve k manželství a k neregulérním situacím od starozákonní doby až do současnosti se zvláštním důrazem na raně křesťanské spisy, Jindřicha VIII. Anglického a Napoleona I. až po nedávné diskuse.
Biskup Schneider dnes portálu LifeSiteNews poskytl exkluzivní rozhovor, v němž v souvislosti s dubii, která nedávno zveřejnili čtyři kardinálové, řekl, že Církev by vždy měla podporovat „kulturu dialogu“. „Formulovat dubia, jak se vyjádřili sami tito kardinálové, bylo v Církvi běžnou praxí. Musíme být schopni klást otázky otevřeně, beze strachu z postihu.“ Biskup Schneider tím narážel na četné útoky proti čtyřem knížatům Církve po zveřejnění dubií. Papež František na otázky zatím stále neodpověděl.
„Reakce na dubia je důkazem ovzduší, v němž v současné době v Církvi žijeme,“ prohlásil. „Je to ovzduší výhrůžek a odpírání dialogu jedné konkrétní skupině.“ Biskup Schneider dále řekl, že „se zdá, že dialog se připouští jen tehdy, když uvažujete jako všichni ostatní – to je prakticky jako v totalitním režimu.“ Schneider se narodil a vyrostl v Rusku v době Sovětského svazu. Jeho rodiče poslal Stalin po 2. světové válce do gulagu. „Jestliže jste se nedržel stranické linie nebo jste ji zpochybňoval, nebylo vám ani dovoleno se ptát. To je podle mě jasná paralela k tomu, co se nyní děje v reakci na dubia — otázky — kardinálů.“
Papežské odmítnutí odpovědět čtyřem kardinálům degraduje Magisterium
Prof. Robert Spaemann
5. prosince 2016 (LifeSiteNews) — Přední německý katolický filosof Robert Spaemann podpořil čtyři kardinály, kteří požádali papeže Františka, aby vysvětlil dvojznačnosti v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, zejména pokud jde o přístup rozvedených a znovusezdaných katolíků ke svátostem.
„Je politováníhodné, že iniciativy v této věci se ujali jen čtyři kardinálové,“ řekl Robert Spaemann na obranu dubií, která kardinálové formulovali. V rozhovoru pro italský list Nuova Bussola Quotidiana ze 4. prosince zdůraznil, že mají pravdu, když hovoří o celosvětovém zmatku, který Amoris laetitia vyvolala mezi biskupy.
Spaemann je znám svými filosofickými prácemi o křesťanské etice, bioetice a lidských právech. Je osobním přítelem Benedikta XVI. a emeritním profesorem mnichovské Univerzity Ludvíka Maxmiliána. Také on již dříve vyjádřil znepokojení nad exhortací Amoris letitia, kterou nazval „rozchodem s katolickou tradicí“.
Papež pro naši dobu (2)
P. Linus Clovis
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.
Papež se mýlí. Komunisté nemyslí jako křesťané
Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.
Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí.
Papež pro naši dobu (1)
P. Linus Clovis
Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.
Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku, kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší.
Být jenom papežem
Od lidí, kteří zastávají nějaký významný úřad, slýcháváme různé řeči. Bývají buď upřímné, nebo ironické. Věta: „Jsem jenom papež…“ je sice vytržena z kontextu, ale to v tuto chvíli nevadí. Ve svých souvislostech má takový význam, jaký odpovídá použitým slovům. Její autor ji neřekl jako ironickou odpověď nesouhlasícím podřízeným. Mínil ji naprosto vážně. Uvědomoval si omezenost svých kompetencí. Ukázal, že přestože je papežem, není všemohoucí.
Autorem citované věty je světec, který žil od narození až do smrti chudě. Chudoba se už od nejranějšího dětství stala samozřejmou součástí jeho života. Proto také neměl potřebu o ní mluvit: on ji žil. Byla to chudoba skutečná, ne ta populistická, která, jak známo, finančně velmi zatěžuje ostatní zainteresované lidi.
Právě proto, že o sobě nesmýšlel víc, než je, zbylo v jeho mysli a srdci dost místa pro respektování božského. Díky tomu se mohl stát svatým. Pokora je opakem pýchy, pýcha plodí hřích, ten je překážkou svatosti. Tudíž pravá pokora ke svatosti vede. Ani se nepravdivě nevyvyšovat, ale ani se neponižovat. Stále by totiž byl člověk zaměřen na sebe. Ale pokora přece není o zaměření se na sebe… Místo vyvyšování/ponižování sebe raději vyjít ze sebe a vyvyšovat Boha nad sebou. Boha a jeho vůli projevující se jeho přikázáními. Proto pokorný člověk nejenže tolik nehřeší, ale s Božími přikázáními také souhlasí. Respektuje je, nepokouší se do nich vrtat: Vyvyšuje Boha nad sebou.
