Tag Archives: papež František

Correctio filialis de haeresibus propagatis

16. července 2017

Svátek Panny Marie Karmelské

Nejsvětější otče,

s hlubokým zármutkem, avšak vedeni věrností našemu Pánu Ježíši Kristu, láskou k Církvi a papežství a synovskou úctou vůči Vám, jsme nuceni obrátit se na Vaši Svatost s opravou týkající se šíření herezí způsobených apoštolskou exhortací Amoris laetitia a dalšími slovy, činy a opomenutími Vaší Svatosti.

Předložit tuto opravu nám dovoluje přirozený zákon, zákon Kristův a zákon Církve, které má Vaše Svatost z pověření Boží prozřetelnosti střežit. Přirozený zákon: protože jako mají poddaní od přirozenosti povinnost poslouchat své představené ve všech právoplatných věcech, tak mají právo být řízeni podle práva, a proto trvat na tom, je-li to potřeba, aby je jejich představení takto řídili. Kristův zákon: protože Jeho Duch inspiroval apoštola Pavla, aby veřejně napomenul Petra, když Petr nejednal v souladu s pravdou evangelia (Gal 2). Sv. Tomáš Akvinský uvádí, že toto veřejné napomenutí představeného podřízeným bylo oprávněné kvůli bezprostředně hrozícímu pohoršení ve věcech víry (Summa theologiae 2a 2ae, 33, 4 ad 2) a „jak praví glossa Augustinova“ „sám Petr dal příklad vyšším, aby nepovrhli napomenutím od posledních, kdyby snad v něčem opustili správnou stezku“ (ibid.). Zavazuje nás také církevní právo, které říká: „Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve“ (Kodex kanonického práva 212:2-3; Kodex kánonů východních církví 15:3).

Zveřejnění exhortace Amoris laetitia a další jednání, jímž Vaše Svatost v dostatečné míře vymezila rozsah a účel tohoto dokumentu, způsobilo Církvi a celému světu pohoršení ve věcech víry a mravů. Následkem toho se v Církvi rozšířily hereze a další omyly; protože zatímco někteří biskupové a kardinálové nadále hájí nadpřirozeně zjevené pravdy týkající se manželství, mravního zákona a přijímání svátostí, jiní tyto pravdy zapřeli a od Vaší Svatosti se jim dostalo nikoli napomenutí, nýbrž přízně. Naproti tomu kardinálové, kteří Vaší Svatosti předložili dubia, aby tímto starobylým způsobem dosáhli snadného potvrzení pravdy evangelia, neobdrželi žádnou odpověď, pouze mlčení.

Correctio filialis de haeresibus propagatis

Dne 11. srpna 2017 byl papeži Františkovi doručen pětadvacetistránkový list podepsaný čtyřiceti katolickými duchovními a laickými akademiky. Protože od Svatého otce nepřišla žádná odpověď, byl text dnes, tj. 24. září na svátek blahoslavené Panny Marie de Mercede a Panny Marie Walsinghamské, zveřejněn. Pod listem, k němuž se mohou připojit další signatáři, je nyní 62 podpisů duchovních i laiků z 20 zemí, kteří zastupují i další, jimž se nedostává nezbytné svobody projevu. [1] V latině se dokument nazývá Correctio filialis de haeresibus propagatis („Synovské napomenutí z důvodu šíření bludů“). Konstatuje, že papež svou apoštolskou exhortací Amoris laetita a dalšími souvisejícími slovy, skutky a nečinností prakticky prosazoval 7 heretických postojů týkajících se manželství, mravního života a přijímání svátostí a způsobil šíření těchto heretických názorů v Katolické církvi. Signatáři těchto sedm bludů popisují v latině, oficiálním jazyce Církve.

Dopis s napomenutím má tři hlavní části. V první části signatáři vysvětlují, že jako věřící a praktikující katolíci mají právo a povinnost takové napomenutí nejvyššímu pontifikovi vydat. I církevní právo žádá, aby kompetentní osoby nemlčely, jestliže pastýři Církve vedou stádo na scestí. Není v tom žádný konflikt s katolickou naukou o papežské neomylnosti, neboť Církev učí, že aby mohly být papežské výroky pokládány za neomylné, musí papež splnit přísná kritéria. Papež František je nesplnil. Neprohlásil, že tyto heretické názory jsou definitivní naukou Církve, ani neřekl, že je katolíci musejí přijímat se souhlasem víry. Církev učí, že žádný papež nemůže tvrdit, že mu Bůh zjevil nějakou novou pravdu, jíž by katolíci byli povinni věřit.

Kardinál Caffarra před smrtí prosil papeže Františka, aby ukončil zmatek v Církvi

Kardinál Caffarra

8. září 2017 (LifeSiteNews) – Kardinál Carlo Caffarra v dopise z 25. dubna 2017, který se dostal na veřejnost v červnu, prosil papeže Františka, aby ukončil „zmatek a dezorientaci“ v Církvi po zveřejnění apoštolské exhortace Amoris laetitia v dubnu 2016. Stejně jako na dubia, ani na tento dopis „papež dialogu“ nikdy neodpověděl, a teď už ani neodpoví. To však listu neubírá na významu. 

Caffarra v dopise požádal o audienci pro sebe a další tři signatáře dubií, kardinály Joachima Meisnere (zemřel nedávno), Waltera Brandmüllera a Raymonda Burkea, aby papež „vyřešil nejistotu a vnesl jasnost“ do „některých objektivně nejednoznačných pasáží“ v Amoris laetitia. Kardinál jasně popsal devastaci, kterou exhortace působila v Církvi již v prvním roce po svém vydání. „Během této doby byly některé objektivně nejednoznačné pasáže posynodální exhortace veřejně interpretovány způsobem, který se nejen odchyluje od trvalého Magisteria Církve, ale přímo mu protiřečí.“ 

Přestože prefekt Kongregace pro nauku víry opakovaně prohlásil, že nauka Církve se nezměnila, objevily se četné výroky jednotlivých biskupů, kardinálů a dokonce biskupských konferencí, které schvalovaly to, co Magisterium Církve neschválilo nikdy,“ dodal kardinál.

Kardinál Burke: „Zmatek a omyl“ představitelů Církve může být znamením konce časů

LOUISVILLE, Kentucky, 8. srpna 2017 (LifeSiteNews) – „Zmatek, rozdělení a omyl“ v Katolické církvi, které vycházejí od „pastýřů“ dokonce na nejvyšších úrovních, možná naznačují, že žijeme v poslední době, řekl americký kardinál Raymond Burke na setkání Church Teaches Forum v Louisville v americkém státě Kentucky 22. července. Podle jeho názoru se naše doba „realisticky jeví jako doba apokalyptická“. „Ve světě i v Církvi prožíváme velmi obtížnou dobu.“

Kardinál Burke, který je jedním z předních expertů na kanonické právo, popsal, jak se zlům, jež jsou dnes zpustošenou západní kulturou obecně přijímána, daří infiltrovat i do Církve, a to od pastýřů k ovcím.

„Zmatek a omyl, které lidskou kulturu vedou po cestě smrti a destrukce, však nyní pronikly i do Církve, takže se přibližuje kultuře, a přitom se nezdá, že by si uvědomovala vlastní identitu a poslání a jasně a odvážně hlásala evangelium života a Boží lásky radikálně sekularizované kultuře,“ uvedl. Jako příklad citoval nedávné výroky předsedy německé biskupské konference kardinála Reinharda Marxe, který řekl, že legalizace stejnopohlavních „manželství“ v Německu Církev příliš nezajímala. Jak Marx uvedl, Církev by se namísto toho měla více zajímat o to, co nazval netolerancí vůči osobám trpícím homosexuálními sklony. 

Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)

Prof. Anna Silvasová: Pravověrná interpretace neexistuje

V posledním díle seriálu se budeme zabývat příspěvkem profesorky Anny Silvasové, která v ostrém shrnutí neúprosně demaskovala tragickou situaci Církve. Nejprve stručně zmínila „ducha modernity“ a kritickou situaci Církve bezprostředně po 2. vatikánském koncilu. Dále uvedla:

„Za Jana Pavla II. se zdálo, že jsme na chvíli ,zařadili zpátečkuʻ, alespoň v některých oblastech, zejména vzhledem k tomu, jak důkladně se zabýval tajemstvím manželství od počátku stvoření a podpoře Humanae vitae. Za Benedikta XVI. to pokračovalo pokusy o řešení úpadku liturgie a mravní zvrácenosti v podobě sexuálního zneužívání mladistvých kněžími. Doufali jsme, že se bude jednat alespoň o částečnou nápravu. Avšak za pouhých několik let pontifikátu papeže Františka vyčpělý a zatuchlý duch sedmdesátých let opět ožil a přivedl s sebou sedm dalších démonů. A jestli jsme o tom snad dříve pochybovali, Amoris laetitia a to, co v minulém roce následovalo po ní, dokonale objasnilo, že toto je naše krize. Jak se zdá, tento cizí duch nakonec zachvátil i Petrův stolec a do svých sítí zaplétá stále početnější kohorty poddajných vysoce postavených mužů Církve, což pro mnohé z nás, katolických laiků, představuje nejděsivější a vskutku šokující aspekt této věci.“

Profesorka Silvasová se dále věnovala srovnání různých interpretací [Amoris laetitia], a to zejména snahám interpretovat její text pravověrně. To pokládá za „velice podivné“:

„Existuje však jedna skupina, jejíž přístup považuji za velmi podivný, a to jsou cíleně pravověrní vysocí preláti a teologové, kteří s pozdvižením vyvolaným exhortací Amoris laetitia jednají, jako by šlo o ,dezinterpretaciʻ. Zaměřují se jen na text jako takový a odhlížejí od veškerých známých dřívějších slov a činů samotného papeže Františka i od historického kontextu. Kladou tím jakoby nepřekročitelnou propast mezi osobu papeže na jedné straně a ,zněníʻ dokumentu na straně druhé. Jakmile je Svatý otec spolehlivě mimo veškeré úvahy, mohou se bez obav zabývat problémem, jenž nazývají ,zneužitímʻ textu. Poté vyjádří zbožné přání, aby Svatý otec tyto omyly ,napravilʻ.

Dítě jako majetek státu

I mnozí nevěřící a lidé, kteří se o ochranu života nijak zvlášť nezajímají, zaznamenali v posledních dnech tristní výsledek dlouhé právní bitvy o život desetiměsíčního Brita Charlie Garda, který trpí vzácnou degenerativní chorobou. Ačkoli jeho rodiče sehnali peníze na experimentální léčbu ve Spojených státech, nemocnice Great Ormond Street Hospital, v níž Charlie leží, podala před několika měsíci žalobu, jíž se domáhala povolení odpojit Charlieho od přístrojů a tak ukončit jeho život. Britské soudy a posléze i Evropský soud pro lidská práva daly zapravdu zdravotníkům a rozhodly, že Charlie musí „důstojně zemřít“, což má údajně být „v jeho nejlepším zájmu“. Zdůvodnění britského soudce Francise stojí za to ocitovat: „I když rodiče mají rodičovskou odpovědnost, přednostní kontrola je svěřena soudu, který svůj nezávislý a objektivní úsudek uplatňuje v nejlepším zájmu dítěte.“ Pokud měl dosud někdo nějaké pochybnosti o tom, že v dnešní Evropě jsou děti majetkem státu – a to až po právo ukončit jejich život –, v tomto rozsudku to stojí černé na bílém.

Poté, co se v souvislosti s případem rozpoutala celosvětová smršť protestů obhájců života včetně internetové petiční akce, přistoupila nemocnice alespoň na to, že exekuci, která se původně měla konat 30.6., odloží, aby rodina měla více času se s Charliem rozloučit. K ukončení jeho života do okamžiku, kdy vznikají tyto řádky (5. července 19.00), nedošlo. Vatikánská nemocnice Bambino Gesù nabídla Gardovým, že Charlieho přijme a v tomto smyslu se také obrátila na Great Ormond Street Hospital. Ředitelka nemocnice Mariella Enoc k tomu uvedla: „Víme, že jde o beznadějný případ a že účinná léčba neexistuje. Jsme s rodiči v modlitbě, a budou-li si to přát, jsme ochotni přijmout jejich dítě na zbytek života, který mu bude dáno ještě prožít.“ Great Ormond Street Hospital nabídku odmítla; britská premiérka Theresa Mayová, kterou jménem Charlieho rodičů interpelovala poslankyně za Labouristickou stranu Seema Malhotra, odpověděla, že „si je jistá, že nemocnice zvážila a bude vždy zvažovat každou nabídku nových informací v zájmu prospěchu beznadějně nemocného dítěte“, a ač vyjádřila soucit s rodiči, intervenovat odmítla s poukazem na proběhnuvší soudní řízení.

Jak nenávidí kardinála Saraha a on jim odpovídá noblesním mlčením

Hlavu kardinála Roberta Saraha požaduje stále víc hlasů. Když otevřete jakýkoli liberálně katolický časopis, máte velkou šanci, že narazíte na požadavek odvolat tohoto guinejského kardinála z čela Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: „Kardinála Saraha měl [papež František] už dávno vyměnit“ (Maureen Fiedler, National Catholic Reporter); „Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti by prospělo nové vedení“ (Christopher Lamb, Tablet); „Představitelé kurie, kteří neakceptují Františkův program, by měli odejít. Nebo by je papež měl poslat jinam“ (Robert Mickens, Commonweal); „František musí trvat na svém. Kardinálové jako Robert Sarah … se možná domnívají, že mají povinnost házet klacky pod nohy papežství, které se podle nich ubírá špatným směrem. To ale neznamená, že František s nimi musí vycházet v dobrém“ (Redaktoři časopisu Tablet).

Sarah nebyl vždy považován za nejnebezpečnějšího muže křesťanského světa. Když ho papež František v roce 2014 do funkce jmenoval, i jeho dnešní kritici ho přijímali pozitivně. Mickens ho popsal jako člověka, který „není ambiciózní, umí pozorně naslouchat, ačkoli se po příchodu do Říma projevuje v určitých ohledech jasně konzervativně, … je to „muž 2. Vatikánu“. Lamb získal od svých zdrojů informaci, že Sarah by se mohl liberálům líbit, protože jde o biskupa příznivě nakloněného inkulturaci“. John Allen shrnul konsenzus, který ve Vatikánu panoval: Sarah je málo výrazný biskup, „přátelský, vtipný a skromný“.

Vše se změnilo 6. října 2015, třetí den kontroverzní synody o rodině. Synodní otcové byli rozpolceni mezi zdánlivě konfliktními požadavky vyjít vstříc lidem, kteří se cítí stigmatizovaní učením Církve ohledně sexuality, a neohroženě hlásat pravdu nepřátelskému světu. V proslovu, který dostal přezdívku „apokalyptické šelmy“, Sarah zdůraznil, že je možné vyhovět oběma požadavkům současně. „Nevedeme boj proti bytostem z masa a krve,“ řekl ostatním biskupům. „Musíme zahrnovat a vítat vše, co je lidské. Ale Církev musí přesto hlásat pravdu tváří v tvář dvěma závažným problémům. Na jedné straně jde o modlářství západní svobody; na druhé straně o islámský fundamentalismus: ateistický sekularismus proti náboženskému fanatismu.“

Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)

Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí

Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.

Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:

„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“

Potratář v Papežské akademii pro život!

Papež František jmenoval 45 nových členů Papežské akademie pro život. Jsou mezi nimi i zasloužilí obránci nenarozeného života, např. polská profesorka Alicja Grześkowiak, nicméně šokující je nominace známého stoupence potratů…

Upozorňuje na to americký servis Life Site News. Do Akademie byl mj. jmenován i anglikánský odborník Nigel Biggar, který je toho názoru, že zabíjení lidských bytostí by mělo být až do 18. týdne těhotenství legální. Nenarozené dítě prý „není tímtéž, co dospělá nebo zralá lidská bytost“ – tvrdil r. 2011. Proto údajně si nezaslouží „totéž zacházení“.

„Přikláním se ke stanovení hranice pro potrat na 18. týden po početí, kdy lze zaznamenat nejranější aktivitu mozku, a tudíž i vědomí“ – měl tenkrát Biggar říci Life Site News.

Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)

V římském hotelu Columbus, pouhý blok od Vatikánu, se 22. dubna sešlo šest laických akademiků, aby „rok po vydání Amoris laetitia“, papežovy apoštolské exhortace o lásce a manželství, „udělali jasno“ (“fare chiarezza a un anno da AL”), zejména vzhledem k dovolení přistupovat ke svatému přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané, jakož i pro páry žijící v jiných neregulérních situací, které v ní je nepřímo uvedeno. Konferenci organizovala dvě katolická apologetická periodika, La Nuova Bussola Quotidiana a Il Timone.

Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.