Tag Archives: Panna Maria

Pravá tvář ekumenického dialogu

Pan kazatel Církve bratrské dr. Pavel Černý ve své filipice proti mariánskému sloupu v internetovém časopise Christnet z 18. ledna názorně ukázal, jak si představuje dialog s katolíky (http://www.christnet.eu/clanky/6334/dve_interpretace_poslani_panny_marie.url). Je ochoten maximálně připustit Marii (pouze jednou používá i označení Panna) jako „něžnou maminku“, “ statečnou ženu, která před dvěma tisíci lety přijala riskantní těhotenství…“, uznává, že jsou mnohé mariánské obrazy a sochy, které korespondují s evangeliem. Zároveň ale píše o „strašlivých zkresleních a deformacích poslání této úžasné a pokorné ženy velké víry v Boha…“

Panu dr. Černému vadí především prezentace Panny Marie jako ochránkyně statečných katolických bojovníků, kteří bránili v minulosti svou víru a teritorium proti agresi heretiků a nekřesťanů. Od prvopočátku byla Panna Maria v Tradici, druhém prameni víry, který protestanté neuznávají (Lutherovo „Sola Scriptura„, pouze Písmo), takto chápána. Avšak i sám Nový zákon, neomylný zdroj víry přijímaný i protestanty, tudíž i dr. Černým, prezentuje Matku Boží též jako „bojovnici“, nebo přinejmenším jako patronku bojovníků za spravedlivou věc. Když v Magnificatu Panna Maria říká, že Pán „divy učinil svou mocí, rozptýlil ty, kteří pyšně smýšlejí ve svém srdci, sesadil mocné z trůnu a povýšil ponížené, lačné nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou, ujal se Izraele, svého služebníka, jsa pamětliv svého milosrdenství….“ (Luk 1,51-4), pak je jasné, že toto nepůjde bez spravedlivého boje, neboť ti mocní neopustí dobrovolně své trůny, které si neprávem přivlastnili, stejně tak boháči, již podvodně získali své majetky na úkor druhých, ani ti, kdo utiskují Izrael, mu nedají dobrovolně svobodu.

V Apokalypse potom žena oděná sluncem s měsícem pod nohama, v níž někteří vykladatelé vidí Církev, jiní Pannu Marii, bojuje s drakem, symbolem satana a mocností nepřátelských Kristu (Zjev 12,13). Koneckonců Nový zákon mnohokrát zdůrazňuje bojový charakter Kristova poslání, nejzřetelnější je to u sv. Pavla, jenž píše, že Kristus „musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Panna Maria, bytostně spjatá se svým Božským Synem, nemůže mít tedy opačné zaměření, není jenom „něžnou maminkou“ a „pokornou ženou“, ale zároveň i bojovnicí za pravdu, kterou je sám její syn Ježíš, on přece řekl: „Já jsem Cesta, Pravda i Život.“

Tzv. ekumenismus na příkladu Mariánského sloupu

Ten ubohý farář vůbec  nepochopil, že ekumenismus je tu proto, aby degradoval katolíky, a nikoliv aby přibližoval vzdálené bratry.

Luis Miguel Boullón.

Jednou z mála pozitivních věcí na celém sporu o obnovu Mariánského sloupu je, že ukazuje, kdo je kdo. Někteří věřící s menším přehledem jsou dnes překvapeni, když tu vedle sebe pochoduje podivná skvadra odpůrců, kde vedle sebe můžeme vidět komunisty, sociální demokraty, zelené, piráty, Procházkovou a některé prominentní členy ODS…

Pan Zahradil tvrdí, že je jen konzistentní, v čemž má v jistém smyslu  pravdu – má za sebou dlouhou historii coby militantní ateista a politik patologicky nenávidící křesťany a křesťanství (někteří naivkové se diví, že ho spojenectví s PiS v europarlamentu ani trochu nenapravilo – nu, to se prostě zas až tak často nestává). Pro Zahradila je boj proti křesťanství dokonce důležitější téma než deklarovaný eurorealismus a obhajoba práv národních států. Kdo ho podrobněji sleduje, si ovšem nemůže nevšimnout jisté taktičnosti, kdy Zahradil upozaďuje tyto své názory před volbami a naopak zcela volnou uzdu jim naplno popouští po volbách (jde to tak daleko, že po volbách klidně hlasuje v europarlamentu i pro rezoluce vlamující se do sfér národních států, které před volbami zuřivě hájí – stačí aby obsahovaly nějaké „dobré protikřesťanské“ pasáže, jako je např. podpora potratů etc.)  Bylo by zajímavé vidět, co by se dálo  a jak by se (ne)angažoval, kdyby se současné vyostření kauzy odehrálo o čtvrt roku dříve, před eurovolbami…

Panna Maria – Přemožitelka bludů

Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v nedávném eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.

Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20-3; Mar 10, 35-40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.

Když jejich Pána a Mistra ukřižovali, zbaběle se rozprchli, Petr ho zapřel. Propadli deziluzi a zoufalství, jak to vyjádřili učedníci putující do Emauz: „My jsme doufali, že On má vykoupit izraelský národ…“ (Luk 24,21). My jsme doufali, ale naše naděje se totálně zhroutila, On je mrtev. Jediný Jan stál s Pannou Marií pod křížem, ale ani on v té chvíli nevěřil. Sám se přiznává ve svém evangeliu, že uvěřil až poté, co v neděli ráno přiběhl ke hrobu, vstoupil dovnitř a uviděl tam ležet pruhy plátna (Jan 20,8).

Stará francouzská pohádka připomíná katolíkům moc Panny Marie

V jedné knize o ptácích, která obsahuje povídky, básně, eseje, slavné citáty i vyobrazení ptáků, jsem narazil na následující tradiční francouzskou pohádku. Při čtení jsem si uvědomil, že to je nejen krásný příběh, ale i poučení pro katolíky dnes, ve světě – ale bohužel i v Církvi – který se zdá stále nepřátelštější vůči těm, kdo bojují za život, pravdu, zdravý rozum a svatost.

Pěnkava v máji

Kdysi za dávných, pradávných časů žila byla jedna pěnkava dost moudrá na to, aby si postavila hnízdo na lípě rostoucí v klášterní zahradě. Moudrá? Vnuknutí bezpochyby přišlo shůry. Vždyť Bůh bdí nade vším, i nad životem jedné pěnkavky. Prozřetelnost se probouzí každé ráno dávno před rozbřeskem.

Pěnkava tedy sedávala na stromě mezi čerstvými májovými lístky. Byl mariánský měsíc květen a na loukách kvetly narcisky, jimž se někdy také říká „rukavičky Panny Marie“. Osmkrát denně ve svém hnízdečku uprostřed kláštera slýchala modlitby řeholnic a od primy přes tercii až po kompletář se jí stále vracela dvě slova. Uslyšela je, naslouchala a potom si je zkusila zazpívat sama svým ptačím hrdélkem. Nevěděla, že tato dvě slova lidem přinesl anděl, když přišel na zem zvěstovat nám spásu. Listy se chvěly ve větru a sluneční paprsky mezi nimi se pohupovaly jako kadidelnice. V zeleném vlnícím se světle a lehounkém vánku pěnkavka stále znovu opakovala dvě slova: Ave Maria, Ave Maria!

Osmá bolest Panny Marie

Ještě ke svátku Sedmi bolestí Panny Marie přinášíme čtenářům výňatek z knihy In sinu Jesu – V tichu před Pánem:

čtvrtek 15. září 2011

Sedmibolestné Panny Marie

Ano, můj milovaný synáčku, osmá bolest mého mateřského a neposkvrněného Srdce spočívá v tom, že je můj Syn tolik urážen ve svátosti jeho lásky. Tato má bolest bude trvat až do konce časů, kdy skutečná přítomnost mého Syna v Nejsvětější svátosti ustoupí před pohledem na jeho božský majestát. Tehdy víru nahradí patření a naději vlastnění. Láska bude jistá a věčná pro všechny, kdo zemřeli v objetí jeho božského přátelství.

Věz však, že do té doby mé mateřské Srdce trpí a rmoutí se nad neúctou, chladem a nevděčností tolika duší vůči svátosti nehynoucí lásky mého Syna. Právě v této svátosti on miluje své vlastní, miluje je až do krajnosti – až na pokraj každé stvořené možnosti a až na sám kraj tohoto pomíjejícího světa. Jeho eucharistická láska překračuje všechny zákony pomíjivé přirozenosti: není většího zázraku na povrchu zemském než skutečná přítomnost mého Syna ve Svátosti oltářní. A přesto je opuštěn, zanedbán a vydáván do rukou hříšníků, aby byl znovu a znovu zrazován – a to vlastními vyvolenými, jeho milovanými kněžími, muži, které si sám vybral, aby byli útěchou a radostí jeho Srdce. Tohle je osmá bolest mého vlastního Srdce: zrada a zanedbávání mého Syna v nejsvětější Eucharistii.

Zahrádky Panny Marie

Zvyk vysazovat „zahrádky Panny Marie“ – celé zahrady, zákoutí v zahradě, dnes však třeba i jen záhon či truhlík nebo květináč na balkóně – z květin, které nějak připomínají Pannu Marii, sahá až do středověku. Již o svatém Benediktovi se ví, že měl ve 4. století v klášteře růžovou zahradu nazývanou rosarium, neboli „růženec“; růže byla vůbec typickou rostlinou středověkých klášterních zahrad a z růžového dřeva se růžence vyráběly. První zmínka o zahradě skutečně zasvěcené Panně Marii je však v životopisu sv. Fiakra, irského patrona zahradníků, který ji v 7. století vysadil kolem oratoře Panny Marie u svého proslulého útulku pro chudé a nemocné ve Francii.

Středověký způsob chápání, podle něhož určité květiny charakterizovaly ctnosti a vlastnosti Panny Marie, ilustrují slova sv. Bernarda (12. stol.): „Růže lásky, lilie čistoty, fialka pokory a zlatý karafiát nebes.“ První zmínka o zahradě Panny Marie pod tímto názvem se nachází v účetních záznamech kláštera v anglickém Norwichi, kde sakristán zapsal nákup rostlin „pro zahradu Panny Marie“. V moderní době se o znovuobjevení a propagaci tohoto krásného způsobu uctívání Panny Marie zasloužil americký konvertita ke katolicismu John S. Stokes Jr., který v roce 1951 založil Hnutí mariánských zahrad.

Christus Resurrexit! Homo Resurrexit!

Kristus vstal z mrtvých! Člověk vstal z mrtvých! Pánovo Vzkříšení je počátkem opravdového humanismu, ne toho bezbožného, který staví člověka na místo Boha, ale toho, jenž naopak člověka Bohu podřizuje – a tím ho oslavuje a činí svobodnou bytostí, přítelem a spolupracovníkem Pána a Spasitele na věčné věky.

Vzkříšení těla

Lidskou historii tvořili a tvoří vládcové, politici a vojevůdci, jak shodně dokazuje pohled do učebnic dějepisu pro základní školy i do několikasvazkových tlustospisů historických studií. O většině z nich platí slova italského spisovatele Giovaniho Papiniho z knihy „Život Kristův“ na adresu římského Oktaviána Augusta: Dobrodružný ničema, kterému přálo štěstí. Všichni už hnijí v hrobě a je nepochybné, že i ti současní je budou následovat.

V dlouhých lidských dějinách pouze dva lidé se stali výjimkou: Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho přesvatá Matka Panna Maria. Ten první odmítal být pozemským vládcem, politikem i vojevůdcem. Vstal z mrtvých po strašlivé smrti na kříži. Není to ani pohádka, ani mýtus, ani legenda, ale historicky prokazatelný fakt, doložený prázdným hrobem, což nezpochybnili ani největší Kristovi nepřátelé, a svědectvím stovek osob – sv. Pavel mluví o více než pěti stech bratří najednou (1 Kor 15,3-9) – kteří za svědectví o osobním setkání se Zmrtvýchvstalým Spasitelem byli připraveni jít na popraviště a většina jich také šla. Takové svědectví by obstálo u každého řádného soudu jako jednoznačně průkazné a nezpochybnitelné. Navíc je zde také turínské plátno se svým zázračným otiskem zmučeného těla Kristova, němý svědek jeho Vzkříšení.

Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)

2. část: Mluvení o intimní sféře

To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?

1. Riziko vulgarizace posvátného

Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:

Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.

Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu.

Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve

Mons. Schneider

Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.

Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.

Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.

Římského pochodu pro život se zúčastnily tisíce lidí

ŘÍM 22. května 2017 (LifeSiteNews) – Tisíce Italů pochodovaly proti potratu a euthanasii při každoročním národním pochodu pro život (Marcia per la Vita), který se konal v Římě 20. května a jehož se zúčastnili také kardinál Raymond Burke, biskup Athanasius Schneider z Kazachstánu a arcibiskup Carlo Maria Viganò, bývalý apoštolský nuncius ve Spojených státech.

Římský pochod pro život „žije svým vlastním životem“, řekl portálu LifeSiteNews P. Francesco Giordano, ředitel římské kanceláře mezinárodní prolife organizace Human Life International. Pochodu se zúčastnily skupiny kněží a řeholníků Institutu Krista Krále, Kněžského bratrstva sv. Petra, Institutu Vtěleného Slova, Františkánů Neposkvrněné a Kněžského bratrstva sv. Pia X. Transparenty a prapory nesli studenti, mládežnické skupiny, rodiny i skupina dudáků z mezinárodního politického hnutí Tradition, Family, Property. Zastoupena byla italská pobočka organizace Rachel’s Vineyard zabývající se pomocí ženám, které prožily potrat, a další křesťanské organizace.

Pochod skončil mítinkem, při němž Gianna Jessenová, která přežila pokus o potrat, vyzvala obránce života, aby se „nestyděli za Ježíše“, a belgický profesor Stéphane Mercier velebil Krista a Pannu Marii. Mercier je vyšetřován a hrozí mu propuštění z Katolické univerzity v Lovani za to, že své studenty seznamoval s filosofickými argumenty proti potratu. Jessenová se narodila po neúspěšném potratu solným roztokem.