Tag Archives: Panna Maria

Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí

Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.

31. října před 500 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.

24. června před 300 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luhera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier,  Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.

7. listopadu před 100 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.

Fatima, peklo a hnutí pro život

Tři portugalští pasáčci před sto lety měli vidění pekla, které bylo tak strašlivé, že si mysleli, že zemřou. Viděli veliké moře hřmícího ohně, do něhož se nořili démoni a nesčetné duše, které se v životě protivily Bohu a Jeho cestám. Duše zatracenců byly jako doruda rozžhavené uhlíky, které měly lidskou podobu, a vycházely z nich spalující plameny. Ječely a úpěly, stravovány bolestí a zoufalstvím.

Tuto děsivou vizi pekla dětem ukázala Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubohých hříšníků“. Dodala, že „kvůli hříchům těla přichází do pekla více duší než z jakéhokoli jiného důvodu“.

Hříchy těla křesťané vždy chápali jako skutky zneužívající a nesprávně používající Boží dar sexuality. Bůh stvořil sexuální vztah jako vztah muže a ženy vzájemně spojených ve věrném, výhradním, trvalém a životadárném manželském svazku. Mezi hříchy proti daru sexuality patří antikoncepce, cizoložství, smilstvo, prostituce, pornografie, neslušné oblékání, masturbace, homosexualita. Některé hříchy těla vyvolávají další těžké hříchy, např. potrat, a mohou vést k nevěře, rozpadu manželství a rozvodu.

Žena a tradiční Mše svatá

Už devět měsíců se smím účastnit tradiční latinské Mše svaté. Neváhám říci, že přechod k ní je nejlepší změnou mého života. Navždy jsem se zamilovala do katolické tradice a z milosti Boží zjistila, že se nikde neprojevuje se svou dechberoucí krásou více než v tradiční Mši svaté. V ní stále žijí obřady, modlitby a symboly, jinak do značné míry zapomenuté, s veškerou svou duchovní silou a účinností, kterou mají již 1500 let.

Tradiční Mše svatá se mnou jedinečným způsobem souzní jako se ženou. „Na ženství je něco neobyčejně velkého a tajemného,“ prohlásila dr. Alice von Hildebrandová. Žena je jedním z nejkrásnějších tajemství Božího stvoření už od úsvitu času, kdy Adam v Ráji poprvé spatřil svou ženu a s úžasem a láskou zvolal slova chvály.

Je to něco, co jsem si začala uvědomovat pomalu, týden po týdnu, když jsem klečela v lavici (úplně sama s misálem z roku 1962) a připravovala se na to, že začnu chodit na tradiční Mši svatou. Prvních dvacet let života jsem se účastnila Mše podle novus ordo. Můj vztah lásky a adorace k našemu Pánu se během těchto let jistě prohluboval, až jsem si uvědomila, že pouze tam, při tradiční Mši, mám pocit, že opravdu vnímám svou krásu a tajemství jako ženy – když klečím před krásou a tajemstvím Božím.

Omyl venkovského faráře

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.

Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?

PhDr. Radomír Malý

Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?

Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“  Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.

Vari od našeho prahu, vari pryč!

Ve Francii dělají vše možné, aby navodili pravou předvánoční atmosféru. Přinejmenším ve městě Publier, kde v rámci stávajících zákonů musí z veřejného prostranství zmizet socha Matky Boží coby náboženský symbol. Evokuje to ony chvíle před 2 000 lety, kdy obyvatelé Betléma vypakovali Pannu Marii se sv. Josefem od svých dveří; před pár dny přišel soud s inovací této „vstřícné pohostinnosti“, když obyvatelům města Publieru přikázal vyhodit Marii do stáje kdesi na pomezí přímo ze svého středu. Na veřejném prostranství nemá podle pánů soudců co dělat, resp. nemá domácím chodit ani případným přespolním na oči. Citlivé povahy totiž její náboženská podstata pobuřuje…

Ale ona celá „nejstarší dcera Církve“ je už léta svému Ženichovi nevěrná s kdekým a prodává se za pár šupů tomu, kdo se zrovna nachomýtne. Stačilo pár let osvícení a rázem je tam tma. Buďme ale upřímní – není v tom sama, kdo už nemá na veřejnosti pro Bohorodičku místo. Je víc takových, nemusíme přitom chodit zase tak daleko… A není to poprvé, kdy Francie hanobí Pannu a na oltář klade prostitutku. Jen se už nejmenuje madam Maillardová, ale má těch jmen pro jistotu více, přičemž všechna končí na -ismus. Oproti řádění luzy z dob revoluce však postupuje „humánněji“ a sochy či kříže nekácí a neničí. „Jen“ je zruší zákonem.

Válka proti manželství a rodině

Současná kultura je v hluboké krizi, pokud jde o posvátnost manželství. Agresivní síly rvou na kusy pravdu o manželství i rodiny jako takové. Zastánci kultury smrti jsou si dobře vědomi zásadní důležitosti přirozené rodiny. Proč by jinak na útoky proti ní vynakládali tolik času, úsilí a zdrojů?

Neoslabuje se tím jen rodina, ale celé národy. Jde o strategii porážky protivníka, která byla dobře známa v celých dějinách: totiž útočit na nejzákladnější prvky jazyka a kultury. Ve svém díle Umění války tuto strategii popsal už proslulý staročínský generál, vojenský stratég a filosof Sun-c‘ (544-496 př. Kr.):

Není většího umění než zničit nepřítele bez boje rozvrácením všeho, co je v jeho zemi hodnotného.

Propagátoři sexuální nevázanosti, genderové ideologie a redefinice manželství v průběhu času velmi svědomitě změnili způsob, jak o manželství a rodině uvažujeme. Většina lidí už nechápe základní pravdu, že manželství znamená muže a ženu v nerozlučitelném, výlučném a plodném svazku. Úloze manželství a rodiny už nerozumí a tyto posvátné instituce není schopna hájit, a proto se stává snadnou kořistí radikálních protirodinných ideologií. Skutečnost, že manželství a rodina je jádrem bitvy, by nás však samozřejmě neměla překvapovat.

Vyšebrodské kázání kardinála Burkea

Sv. Josef s Ježíškem

Kázání kardinála Burkeho při příležitosti pontifikální Mše svaté ke cti sv. Josefa, snoubence blahoslavené Panny Marie, kterou celebroval 12. října 2016 v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Videozáznam můžete shlédnout ZDE (kázání čte česky R.D. Štěpán Smolen). Více videí z této Mše svaté naleznete ZDE.

Čtení: Sír 45, 1-6; Mt 1,18-21

Pochválen Pán Ježíš Kristus! Nyní i na věky.

Hluboce se raduji z toho, že mám při své první návštěvě České republiky možnost sloužit pontifikální mši svatou v tomto významném, krásném a prastarém cisterciáckém klášteře.

Děkuji otci převorovi a všem mnichům za vřelé přijetí a děkuji také všem, kdo tuto pontifikální mši svatou tak skvěle připravili. Obětuji tuto mši svatou na úmysly Vašeho milovaného národa a zdejšího vyšebrodského kláštera.

Tak jako to Církev tradičně činí ve středu každého týdne prosíme dnes především o přímluvu svatého Josefa, pěstouna našeho Spasitele a Snoubence jeho Neposkvrněné Matky. V těchto časech, které jsou pro Církev i pro rodinu, jakožto prvotní buňku Církve, obzvláště obtížné, se obracíme k ochránci všeobecné Církve a prosíme ho o přímluvu, aby zmatek a omyly, které prostupují celou naší kulturou
a které nalezly cestu i do středu církevního života, byly vyjasněny a uvedeny na pravou míru.

S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (3)

Kardinál Burke

Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky.

Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer. První dva díly naleznete ZDE a ZDE.

Otázka: Mohl byste něco říci věrným kněžím, které zbavuje odvahy současná atmosféra věroučného zmatku a rozvratu v Církvi? A co laici? Jestliže jsou věrní laici ve farnostech (nebo diecézích), kde dochází k praktikám odchylujícím se od autentické nauky Církve, jaká je správná reakce? Na koho se mají laici obrátit, jestliže učitelský úřad Církve přijímá za své pastorační praktiky, které protiřečí jejímu nezměnitelnému učení?

Odpověď: To slýchám od mnoha dobrých kněží. Dokonce i biskupové se mnou mluví o tom, jak je obtížné vypořádat se se zmatkem, když předkládají nauku Církve. Prý nedrží krok se současnou církevní praxí nebo jsou dokonce proti papeži. Jeden arcibiskup mi řekl: „Jak to, že o nás, kteří učíme jen to, co Církev učila vždycky, najednou média a jiní říkají, že jsme nepřátelé papeže?“ Odpovídám: „Víme, co Církev učí. Je to uloženo v Katechismu Katolické církve, a pokud jde o manželství a rodinu, v dokumentech Magisteria. Přečtěte si Familiaris consortio, přečtěte si Casti connubii, přečtěte si Humanae vitae! Víme, co Církev učí, a toho se držíme.“

Nesmíme se dát zbavit odvahy. Situace všeobjímajícího zmatku je skličující. Chápu to a vím o tom. Je to těžké, protože věřící si přečtou noviny a různé zprávy a říkají kněžím: „Vy nejdete s dobou,“ nebo „vy nenásledujete papeže Františka.“ Papež nemůže učit nic jiného než to, co Církev učila a praktikovala vždycky, ani nás k ničemu takovému nemůže vybízet.

I pro mě je skličující pozorovat takový zmatek. Člověka to může dezorientovat a může vzniknout pokušení prostě mlčet a dovolit, aby to tak šlo dál, s tím, že to je Boží vůle. Tak to ale nemůže být. Přemýšlel jsem o tom a řekl si: „Ne, my kněží a biskupové jsme skutečnými učiteli víry. Církev nám svěřila poklad víry a toho se musíme držet. Nezradíme ho a neopustíme ho tím, že budeme následovat populární trendy všeho druhu.“

V apoštolském listu papeže Jana Pavla II. Novo millennio ineunte je překrásná pasáž, kde se říká, že lidé pořád hledají nějaké zaklínadlo nebo nějaký nový program pro pastorační praxi Církve. Jan Pavel II. však odpovídá: „Ne, program je stejný jako vždycky. Je to Ježíš Kristus v živé tradici“ (srv. č. 29).
Pokud jde o laiky, všude, kam přijdu, velmi povzbuzuji laická hnutí, organizace a sdružení, aby pořádaly „dny víry“, na nichž by dobří, solidní řečníci prezentovali pravdy víry, a ještě více s tím související dny modlitby. Laici musejí o těchto věcech psát. Když zůstáváme zticha, vyvolává to dojem, že i my se účastníme všech těchto zmatků a omylů. To je, jak víme, dílo ďáblovo – to je mistr zmatku a omylu.

Navedení k životu zbožnému: XVIII. Rozjímání 10.: O vyvolení zbožného života

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Pokoř se před jeho tváří a pros ho za jeho pomoc.

Úvahy

1. Představ si opět, že jsi na širé rovině samotinká se svým andělem strážcem, a že po své levici vidíš ďábla, an sedí na velikém a vysokém trůně, jsa obstoupen jinými pekelnými duchy, kolem něho pak jest veliký zástup světáckých lidí, kteří mu činí poklonu a uznávají ho za svého pána, ten tím hříchem a ten jiným.