Tag Archives: otroctví
Odkud se vzalo novověké otroctví?
Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.
Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.
1) Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky.
2) Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V. a poté další papežové v 17. stol.
3) Otroky z černé Afriky začaly dovážet na americký kontinent koloniální státy: v 17. stol. protestantská Anglie, později v 18. stol. Francie a Portugalsko v čele s osvícenskými panovníky, jejichž dvory ovládali svobodní zednáři. Papež Benedikt XIV. (1740-59) vydal proti zotročování černochů a obchodu s nimi ostrou bulu, zatímco koryfej protikřesťanského osvícenství a „otec novodobé tolerance a svobody svědomí“ Francois Arouet Voltaire přesně v téže době investuje nemalou část svého majetku právě do obchodu s černými otroky, dopravovanými z Afriky na americký kontinent. Ve svých „Esejích o mravech“ Voltaire píše, že černoši prý nejsou lidmi, nýbrž jakýmisi zmetky vzniklými z pohlavního styku lidí a opic. Také papežové 19. století nekompromisně vystupovali proti zotročování černochů a obchodu s lidmi, nejradikálněji Řehoř XVI. v bule „In Supremo Apostolatus“ r. 1839. Brazílie jako poslední stát v Jižní Americe zrušil otroctví černochů r. 1888 na nátlak papeže Lva XIII. a brazilských biskupů.
Kapitalismus a manželství
G. K. Chesterton (1914)
Tak jak existuje věc zvaná intensivní pěstba, tak musí existovat něco, co by se nazývalo intensivní čtení, čtení celé věty naráz, aby člověk pocítil plnou váhu běžných slov, které používáme. Připomínalo by to, víc než cokoliv jiného, pozornost ke slovům vynakládanou při děsivé úloze korektora, jíž jsem se pár dní věnoval. Je to úloha, při níž člověk musí neustále dávat pozor, zda slunce náhodnou nestoupá na oblohu v podobě sumce, a když napudrovaný lokaj v jakési romanci nechá zavolat kočár, musí se dávat pozor, aby místo toho nevyvolal požár. Ale zatímco korektor musí dávat pozor na slova, která dávají dohromady nesmysl, intensivní čtenář by měl dávat pozor na slova, která dávají smysl, a snažit se z nich vytěžit skutečný význam. Vezme-li nějakou docela obyčejnou větu, třeba „Maria má malého beránka“, nalezne v každém slově větvící se vyhlídky. Slovo „Maria“ odhaluje hustý les legend, vyznání a polemik. Slovo „má“ je čep, na kterém se neustále otáčí socialismus, kapitalismus, syndikalismus a celé závratné kolo našeho industriálního věku. Slovo „malého“ otevírá bezednou propast filosofických sporů o relativitě a odlišnosti stupňů: a také naznačuje, když je vezmeme v souvislostech, tajemství zálibných zdrobnělin a lásky k omezeným věcem. Na první pohled se zdá zbytečné mluvit o malém beránkovi, beránci bývají zřídka obří velkosti. Básníci ale mluví o „malém beránkovi“ tak, jako patrioti mluví o „malém sevřeném“ ostrově, protože všichni věci zmenšujeme, když kolem nich chceme hodně nadělat. A pokud jde o slovo „beránek“, pak se zdá, že od hagagiografie po domácí hospodaření není tématu, o kterém by se v souvislosti s ním nedalo hovořit. Na slově je něco víc, než jeho první odvození či poslední definice. Má svou hodnotu, sílu a magii, a zejména učení, ještě víc než neučení, se dnes zdají hluší a nedbalí k hodnotě slov. Řekl bych, že „Maria má malého beránka“ se obecně říkalo s větší odpovědností a pochopením než „Anglie má malé loďstvo“ nebo „Lloyd George je malý Anligčánek.“
