Tag Archives: nenávist

Západ nenávidí svoji kulturu a civilizaci

Prof. Roberto de Mattei

Západ dnes nenávidí sebe samého tou samou nenávistí, jakou živí vůči němu islámští teroristé. Islám kráčí cestou šílených vražd, Západ cestou nihilismu a sebevraždy. „Hvězdy nových mučedníků září na obloze Církve,“ píše Roberto de Mattei na stránkách Corrispondenza Romana. „Nelze litovat těch 148 mladých studentů, kteří padli za oběť na Květnou neděli islamistům v Keni, je třeba jim závidět, protože se jim dostalo mučednické palmy,“ pokračuje historik.

De Mattei vysvětluje, že tito lidé se stali mučedníky, protože zemřeli jako křesťané z rukou vojáků Mohameda. „Mučedníka nedělá krutá smrt sama o sobě, ale fakt, že byla důsledkem nenávisti ke křesťanské víře. To nikoli samotná smrt vytváří mučedníka, píše sv. Augustin, ale to, že jeho utrpení a smrt byly podřízeny pravdě. Ne všechny oběti pronásledování lze nazvat mučedníky, ale pouze ty, které potkala smrt z rukou vrahů nenávidících jejich víru,“ píše de Mattei.

Odpustit je dobré

Proces s někdejším dobrovolníkem jednotek SS, třiadevadesátiletým Oskarem Gröningem, který je obviněn z podílu na provozu vyhlazovacího tábora Osvětim, přinesl jednu neočekávanou scénu, která vyvolala velké emoce a spory mezi účastníky žaloby.

O co šlo? Oskar Gröning na počátku procesu přiznal morální zodpovědnost a požádal za odpuštění, ovšem rozhodnutí o kriminální vině nechal na soudu. Dlužno dodat, že Gröning nebyl žádný kápo a nijak se přímo nepodílel na krutém zacházení s vězni či dokonce jejich vraždění. Jeho úkolem bylo probírat zavazadla vězňům zabavená a hledat v nich peníze a cennosti. V reakci na jeho žádost o odpuštění mu jedna z vedlejších účastnic obžaloby, jedenaosmdesátiletá Eva Korová, která prošla Osvětimí coby pokusný králík doktora Mengeleho, podala ruku a veřejně mu odpustila. 

Navedení k životu zbožnému: VIII. Kterak se má díti toto nové očišťování

Sv. František Saleský

Pravím tedy, že chceme-li se dokonale očistiti od náklonosti ke hříchu, nejprve se musíme vynasnažiti, abychom živě a jasně pochopili, jak veliké zlo nám hřích způsobuje. Pochopíme-li to, tenkráte nás pojme veliká a pronikavá lítost a zkroušenost. A jestliže i obyčejná lítost a zkroušenost, jen když je opravdová, a zvláště když je s ní spojena moc svátostného rozhřešení, nás dostatečně očišťuje od hříchu, bude-li lítost veliká a prudká, očistí nás také ode všech náklonností, které s hříchem souvisejí.

Má-li někdo v srdci jakési záští nebo odpor proti některému člověku, bývá mu takový člověk protivný, a on se mu vyhýbá; ale bude-li záští to hluboké a prudké, tenkráte bude se mu protiviti netoliko člověk sám, jehož nenávidí, ale i všecko, co s ním souvisí, bude se vyhýbat také stykům s jeho domácími, příbuznými a přáteli, bude nenáviděti i obrazu a všech věcí jeho. Stejně, když kajícník nenávidí hřích jenom jakousi lehkou, ačkoliv opravdovou, lítostí a zkroušeností,  jistě si pevně umíní, již nehřešiti; ale nenávidí-li jej lítostí velmi prudkou a mocnou, tenkráte zatracuje netoliko hřích sám, nýbrž také všelikou náklonnost a příležitost ke hříchu, i vše, co s ním souvisí.

Příběhy Josefovy (1): Josef prodán svými bratry

Bratři prodávají Josefa

V I. knize Mojžíšově v kap. 37-50 se nachází všeobecně dosti známý příběh o prodání Josefa jeho bratřími, o jeho pobytu v Egyptě, vzestupu až k prvnímu muži po faraónovi, záchraně jeho otce Jakoba a bratrů před hladem a jejich příchodu do Egypta až po Josefovu smrt a pohřeb. V dalším nepodávám k němu systematický komentář, jen uvádím poznámky k němu[i].

Předchozí kapitoly (počínaje kap. 25) líčí narození Jakoba a jeho dvojčete Esaua, jeho požehnání od svého otce Isáka, jeho službu u Lábana a jeho ženění. Podávají zprávu o jeho synech, jeho návratu do země kenaanské a setkání s Esauem. Bůh mu pak dává nové jméno: Israel. Jakobova žena Ráchel je dlouho bezdětná. Teprve po čase „Hospodin rozpomněl se též na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. Počavši a porodivši syna, pravila: Bůh mne zbavil mé hanby. Nazvala ho Josef, řkouc: Přidejž mi Hospodin jiného syna“ (30,22-24). Ráchel pak Jakobovi porodí posledního syna Benjamína a umírá (35,16-19). Jakob měl celkem 12 synů narozených ze 4 žen a ti jsou vypočítáváni v Gen 35,22-26[ii]. Z příběhů Jakoba vidíme, jak jeho ženy (Lia a Ráchel) toužily po synech (30,3; 30,9-13 a 23). Jakob tak naplňoval Boží příkaz daný prvním lidem (1,28), poté Noemovi: „Množte se a naplňte zemi“ (9,1) i jemu daný ve vidění (35,11). Josef je synem Ráchel a předposledním ze synů Jakobových.

Josef prodán svými bratry

Kapitola 37 vysvětluje, jak se Josef dostal do Egypta. Byl prodán kolem táhnoucím kupcům, jimi doveden do Egypta a tam prodán „Putifarovi, dvořenínu faraonovu, veliteli osobní stráže“ (37,36). Podnětů k tomuto činu Josefových bratří bylo několik.

Příjímání rozvedených v jiném spektru

Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.

Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.

Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.

Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.

Konzervativní strana: Ne revizi tzv. církevních restitucí!

Konzervativní strana s velkými obavami sleduje snahy ČSSD, KSČM a některých dalších politických uskupení o nepřátelskou revizi Zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi. V plné nahotě se ukazuje neokomunistický programový potenciál ČSSD, aktuálně nejsilnější politické strany v České republice, která si v mnohém nezadá s KSČM.

Komunisté a s nimi i sociální demokraté více než dvacet let brání spravedlivé restituci majetku církví. Tak dlouhou dobu zneužívají jakékoliv skryté i otevřené obstrukce, aby mohl být církevní majetek protiprávně bezostyšně zneužíván, devastován a pleněn. Proto i po listopadu 1989 byly mnohé nemovitosti zničeny, mnohé převedeny do soukromých rukou, a ještě i v těchto dnech jsou loupežně vytěžovány lesy, o které církve požádaly. Právě nepochopitelné postoje a skutky levicových fanatiků či jimi ideologicky zpracované netečné společnosti v nedávné historii způsobily na majetku, ukradeném komunisty, tak ohromné škody.

Doba zkoušek a naděje

Deníky hrají při odhalování tajemství historie velice důležitou a specifickou roli jako pramen, který bezprostředně zaznamenává a zprostředkovává dojmy autora. Jako bezprostřední dobové svědectví, které konzervuje konkrétní dojmy a úvahy. V ideálním případě se dovídáme, jak skutečně autor v dané chvíli vnímal svět a události a uvažoval o nich (v reálu ovšem musíme počítat s tím, že ne vždy je autor tak sdílný a pravdomluvný, jak bychom potřebovali).

Deníky manětínského děkana Františka Wonky nás zavádí na česko-německé pomezí v dnešním Plzeňském kraji a provázejí nás lety 1938-1945 očima a ušima českého kněze působícího na národnostně rozštěpeném území pod nadvládou nacismu. Seznamujeme se s tím, jak nadprůměrně vzdělaný autor s rozhledem vnímal dění v protektorátě, všedním životem počínaje a zásadními událostmi konče. Někdy nám i zprostředkovává dojmy jiných. To je první velký přínos.

Lži páně profesora

M. C. Putna

Novopečený pan profesor M. C. Putna, jehož netřeba čtenářům představovat, je opět ve svém „živlu“. Ačkoliv u příležitosti nedávné patálie kolem své profesorské nominace se nechal v televizi slyšet, že akce typu Prague Pride jsou mu bytostně cizí a nemá chuti se jich dále zúčastňovat, letos jej bylo vidět v prvních řadách. A nejen to, na závěr si neodpustil „kázání„. Má na ně samozřejmě „právo“, vždyť studoval mj. také teologii, samozřejmě tu modernistickou, nikoli tradiční.

Problém je ale v tom, že toto tzv. „kázání“ je snůškou lží. Mluví o nenávisti vůči gayům a lesbám, pod niž zahrnuje každý nesouhlas s jejich sexuálním životem a argumentuje citáty z Písma o lásce. Jestliže současně přitom zamlčuje, za co především Bůh potrestal Sodomu a Gomoru, nebo slova sv. Pavla, že „chlapcomilci…nedostanou nebeské království…“ (1 Kor 6,10) a že „muži zanechali přirozeného obcování se ženami a zahořeli ve svých touhách k sobě navzájem a hanebné činy páchali…“ (Řím 1,27), potom jde jednoznačně o podvodnou manipulaci s Písmem sv.

Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.

Výzva všemu národu: Volby už skončily

Rád bych vyzval všechny čtenáře a vůbec celý národ český, aby laskavě vzali na vědomí, že volby už skončily a jejich výsledek je jasný. Zvolen byl Miloš Zeman a ten se, pokud jej neklepne při oslavách, stane se 8. března prezidentem České republiky a všech jejích občanů. Nemusí nás to těšit, ale musíme se s tím smířit…