Tag Archives: náboženství
Zrnka pravdy – v hromadě čeho?
Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.
Aktualizovaný
Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.
Pacifista
Mohamed nechává povraždit židovský kmen Banu Qurayza
„Nemějme strach říkat tuto pravdu: svět je ve válce, protože přišel o mír,“ pravil papež k novinářům na palubě letadla z Říma do Krakova. (Řeč byla o mučednické smrti P. Jacquesa Hamela.] „Je to válka zájmů, válka o peníze, válka o přírodní zdroje, je to válka o vládu nad národy: toto je ta válka. Někdo si může myslet, že mluvím o náboženské válce. Nikoli. Všechna náboženství chceme mír. Válku chtějí jiní.“1
Nejvýraznějším rysem tohoto pontifikátu je vulgarita. Používám to slovo v jeho technickém významu „populistický“, „lidový“. Zásadní výroky tohoto papeže jsou výroky vulgárního všeobecného konsensu.
Poslancům a poslankyním
Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.
Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:
Preambule
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“ a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“
Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání?
Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně
Výchova katolíků dnes?!
Mohl byste se, prosím, krátce představit?
Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.
Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?
Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.
A byli jste zklamáni?
To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve.
Problém povinné etické či mravní výchovy
Došla mi e-mailem výzva k podpisu Petice za výuku mravní výchovy, kterou sestavila paní Eva Čápová. Byť mám u paní Čápové pocit, že občas příliš snadno propadá rozličným „proroctvím“ a kampaním, vážím si jí pro její pro-life aktivity a entusiasmus. Nicméně tuto petici jsem nepodepsal a nepodepíšu, protože ji považuji za nedomyšlený nápad.
Nikdo soudný nemůže zpochybňovat potřebu etické či mravní výchovy na školách. Ano, opravdu bychom potřebovali kvalitní a systematickou mravní (či etickou – na přesném pojmenování opravdu nezáleží) výchovu na všech školách. Naprosto s tím souhlasím. Problém je, že za současného stavu společnosti ji prostě mít nemůžeme…
O bezcenném ateismu
Kdo věří, že život má nějaký smysl (v prvé řadě by to měli být všichni křesťané) se mnou bude jistě souhlasit, že je až příliš krátký. Protože je možno a třeba v něm toho tolik udělat. A tak málo času na to máme…
V jistém smyslu lze život připodobnit turnajové šachové partii. V omezeném čase, který máme k dispozici, se snažíme najít co nejlepší pokračování, které nám dá co největší šanci na vítězství (rozuměj dobře prožitý, svatý – život).
A nyní si představte takovéhoto šachistu, který zkoumá jedno z možných pokračování a zjistí, že tento tah vynuceně vede k totálně prohranému postavení. Myslíte, že bude dál ztrácet čas podrobným studiem všech možných způsobů, jak může dostat mat? Když je zde tolik slibnějších možností? To asi těžko…
Křesťanské hodnoty bez křesťanství?
„Já bych chtěl, abychom přestali být čistě křesťanskou stranou, ačkoli to mnoho našich členů nerado slyší. (…) Chtěl bych, abychom byli strana lidí, kteří křesťanské hodnoty vyznávají bez ohledu na to, zda jsou věřící, nebo ne.“ – Pavel Bělobrádek v rozhovoru pro Studenta.cz.
Nejzásadnější problém, který mám s Bělobrádkovou KDU-ČSL, je ten, že beze zbytku přejala filosofii celosvětově krachující „moderní křesťanské demokracie“, která vidí budoucnost v „otevřené moderní křesťanské straně“, která se neváže na konkrétní konfesi a nelpí na tom, aby všichni její členové byli křesťané (nebo nedej Bože dokonce křesťané dokonalí).
Je to filosofie postavená na několika zásadních omylech, chtělo by se říci, ale vzápětí se rozum tomu vzpírá uvěřit, protože nejde ani tak o omyly, jako spíše nesmysly – nesmysly natolik zjevné, že člověk nemůže uvěřit tomu, že se někdo může takto mýlit…
Proč jsem katolík
G. K. Chesterton (1914)
Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce, je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor) byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“.
S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: „Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme, protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží), můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž, v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí, budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody.
O účelovém románu
G. K. Chesterton (1914)
Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat, je nešikovné a dokonce falešné.
Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře, a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé.
Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho, co píšu, je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve.
Největší slabiny „pokoncilní církve“
Dnes jsem narazil na Facebooku na zajímavý plakátek, který nádherným a výstižným způsobem shrnuje největší problém a největší selhání „moderní pokoncilní církve“. Na plakátku můžete vidět jednoho sympaticky vypadajícího teenagera a u něj napsán tento vzkaz:
Vyrůstal jsem v rodině, která trávila hodinu týdně v kostele. Nyní jsem na vysoké škole a učí mne lidé, kteří věnovali roky svého života usilovnému studiu toho, jak co nejdůkladněji zničit vše, co jsem se během té hodiny týdně naučil…
Plakátek má vysvětlovat tragickou situaci mnoha křesťanských rodin a z ních pocházejících dětí v USA, ale lze jej vztáhnout na celou západní civilizaci, včetně naší země. Ještě nikdy nebyla situace výchovy nových generací křesťanů tak zoufalá. Výuka ve státních školách na Západě je již téměř všude založena na s křesťanstvím naprosto neslučitelných ideologiích, takže to, co říká druhá část zprávy plakátku, je fakticky jejich přesný popis, v ničem nepřehánějící. Co hůř, mnoho katolických škol je na tom téměř stejně.
