Tag Archives: náboženská svoboda

Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí

[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.

Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.

Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.

Paolo  Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled

Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI  secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.

Odklon od Tradice: O náboženské svobodě a Druhém vatikánském koncilu

Papež Pavel VI. dne 7. prosince 1965 promulgoval deklaraci Dignitatis humanae, která zejména prohlásila, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu [1]. Konciloví otcové tvrdí, že toto právo je založeno na důstojnosti lidské osoby a má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem [2]. V celém dokumentu se otcové zabývají důsledky tohoto „práva“ na úrovni jednotlivce, společenství i společnosti.

Má však jednotlivec či skupina lidí skutečně přirozené právo na náboženskou svobodu? Podle papežů 18., 19. i 20. století až do Druhého vatikánského koncilu nikoli. Předkoncilní papežové v encyklikách odsuzovali mnohá tvrzení, s nimiž pak přišel Druhý vatikánský koncil. Analýza jejich spisů (vzhledem k výše zmíněným úrovním), které tezím koncilu odporují, odhaluje, že náboženská svoboda naprosto není v souladu s tradiční katolickou naukou.

Canberra zákonem prolamuje zpovědní tajemství

Arcibiskup Prowse

CANBERRA, Austrálie, 12. června 2018 (LifeSiteNews) – Nový zákon Teritoria hlavního města Austrálie žádá, aby katoličtí kněží v Canbeře porušovali posvátné zpovědní tajemství a udávali lidi, kteří zneužívají děti. Zákon, proti němuž se ostře postavil canberrský arcibiskup Christopher Prowse, může vést k uvěznění věrných kněží, kteří odmítnou uposlechnout.

Návrh zákona, který Zákonodárné shromáždění Teritoria hlavního města Austrálie schválilo 7. června, rozšiřuje oznamovací povinnost v případě zneužití dítěte tak, že se týká i církví a církevních aktivit, včetně katolické zpovědi. Opatření podpořily všechny politické strany zastoupené v Zákonodárném shromáždění.

Katolický kněz nesmí porušit zpovědní tajemství. To znamená, že nesmí prozradit, co mu kajícník ve zpovědi řekl, jinak je automaticky exkomunikován. Katolická církev učí, že zpověď je svátost, setkání křesťana s Ježíšem Kristem. Zpovědník je jen Kristovým nástrojem.

Zatím se oznamovací povinnost na zpověď nevztahuje. Od 31. března 2019 kněží, kteří zneužití dítěte neohlásí na policii, riskují trestní stíhání.

Arcibiskup Prowse nový zákon kritizoval s tím, že „kněží jsou k zachování zpovědního tajemství vázáni posvátným slibem. Nebýt tohoto slibu, kdo by byl ochoten zbavit se břemene svých hříchů, hledat radu u kněze a přijmout milosrdné Boží odpuštění?“ Prowse, arcibiskup z Canberry a Goulburnu, napsal článek do listu Canberra Times, v němž vysvětluje, proč zákon proti zpovědnímu tajemství způsobí mnoho zla a žádné dobro. „Za prvé, který pachatel se půjde vyzpovídat knězi, ví-li, že ho udá?“ ptá se v něm.

V Ekvádoru zvítězila svoboda projevu

Ekvádorský Nejvyšší soud zamítl žalobu LGBT aktivistů proti ekvádorské biskupské konferenci, Ekvádorskému evangelikálnímu společenství a ekvádorským adventistům pro ohrožení základních lidských práv v souvislosti s Pochodem pro rodinu. Ten se v různých ekvádorských městech konal 14. října loňského roku a do ulic dostal milión lidí ze čtrnáctimiliónového národa. Účastníci protestovali proti návrhu zákona, který pod záminkou boje proti násilí na ženách útočí na rodinu a na právo na život, a pod heslem „Moje děti nechte na pokoji“ odmítli LGBT a genderovou indoktrinaci ve školách.

LGBT lobby se u soudu nejprve domáhala předběžného opatření, které by konání pochodu zakázalo. Slyšení však bylo nařízeno až 16. října, tedy dva dny po konání pochodu, a soud rozhodl, že nemá smysl vydávat předběžný zákaz akce, která už proběhla. Homolobby tedy požádala o ústavní ochranu pro údajné ohrožení základních práv. Žalovanými byli kromě protestantských pastorů také katoličtí biskupové, přestože svolavateli pochodu byli laici-fyzické osoby, jejichž jména byla známa. Ekvádorská justice žalobu nečekaně připustila a nařídila slyšení na 25. října. Jak biskupové, tak protestantští duchovní se odmítli dostavit s poukazem na ohrožení náboženské svobody a svobody projevu. Na jejich podporu vznikla petice CitizenGo, k níž se připojilo přes 36 tisíc lidí z celého světa. Soud rozhodl o nedůvodnosti žaloby, LGBT organizace se však odvolaly a teprve ekvádorský Nejvyšší soud 17. ledna 2018 případ odložil.

Opevněná tvrz nebo polní nemocnice?

Patřím ke generaci těch katolíků, kteří v mladém věku zažili II. vatikánský koncil. Až do omrzení jsme poslouchali a četli, že Církev přestala být „opevněnou tvrzí“, jak ji prezentovaly papežské dokumenty od Syllabu bl. Pia IX. až po encykliku Humani generis Pia XII., a stala se „místem dialogu“. Nebožtík kardinál Miloslav Vlk později Katolickou církev vyzval, aby byla „domem ze skla“, kde je všechno vidět, neboť prý jedině takto lze uskutečnit autentický dialog s křesťany jiných vyznání, s reprezentanty jiných náboženství a také s ateisty, agnostiky atd.

Nynější papež František I. přišel ale s ještě jiným termínem. Církev se údajně musí stát „polní nemocnicí“. A já se ptám: Není tato polní nemocnice, jakou on chce z Církve udělat, právě důsledkem toho, že Církev přestala na II. vatikánském koncilu být hradem, z něhož, jak trefně napsal G. K. Chesterton, lze „elegantně plivat na kolemjdoucí“?

Inu, plivat rozhodně nebudeme a nechceme. To však neznamená, že se vzdáváme myšlenky na návrat k té Církvi, která byla nedobytnou pevností, jejíž hradby odolaly útokům nepřátel. Papež bl. Pius IX. vydal r. 1864 svůj Syllabus, v němž jasně a nekompromisně odsoudil hereze liberalismu, německého hegeliánského panteismu a marxistického socialismu. Sv. Pius X. podobným způsobem r. 1907 v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili pranýřoval lstivé vnitrocírkevní kacířství modernismu, který relativizoval zjevené Boží pravdy a zpochybňoval věrohodnost Písma sv., zvláště zázraky Kristovy. Taktéž ctihodný sluha Boží Pius XII. r. 1950 odmítl v encyklice Humani generis nauku irenismu, hlásající, že prý nekatolická náboženství a sekulární ideje mohou Církev obohatit, a teze o vzniku člověka z více než jednoho páru. K tomu ještě přistupují četné další dokumenty magisteria těchto i jiných papežů, např. r. 1884 protizednářská encyklika Lva XIII. Humanum genus, r. 1937 protikomunistická encyklika Pia XI. Divini redemptoris a protinacistická Mit brennender Sorge atd. Mnohé další dokumenty papežského magisteria té doby odsuzují ekumenismus, pokud znamená něco jiného než návrat odloučených křesťanů k jednotě se stolcem sv. Petra, náboženskou svobodu, která klade rovnítko mezi pravdu a blud, a etický relativismus, zvláště pak ve věci nerozlučitelnosti manželství.

Liberálové ničí společnost… a každého, kdo s nimi nesouhlasí

Nedávno se mě někdo ptal, proč ve svých článcích věnuji tolik času podrobnému líčení rizik progresivismu, ačkoli jsem víc tradicionalista než konzervativec. Když jsem uvažoval o odpovědi, uvědomil jsem si, že pokud by měla být aspoň trochu dostatečná, musel bych na toto téma napsat knihu. Namísto projektu podobných rozměrů (aspoň prozatím) nabízím sedm důvodů, proč jsem přesvědčen o tom, že progresisté jsou na nejlepší cestě ke zničení západní civilizace – tedy pokud se jim to ještě nepodařilo.

Nevěří ve svobodu projevu.

Každému, kdo čte zprávy, to musí být zřejmé. Když se progresisté setkají s řečí, která se jim nelíbí, použijí každého dostupného nástroje, aby ji umlčeli, včetně použití násilí – a obvykle si při tom navíc ještě hrají na oběť. Konzervativní přednášející na univerzitách na svou ochranu pravidelně potřebují tým bodyguardů. Protipotratové výstavky jsou často terčem útoků a ničení. Takzvaní kontroverzní řečníci se v současné době setkávají s protesty, vandalismem a násilím ještě dříve, než se vůbec někam dostavili a něco řekli; útočí se dokonce i na veřejná vystoupení feministických ikon, jako je Germaine Greerová, za to, že odmítla podpořit soudobé transgenderové šílenství. Jeden průzkum Pew Research Center v roce 2015 informoval, že 40 procent mileniálů (lidí, kteří dospívali na přelomu tisíciletí) podporuje omezení svobody projevu, pokud uráží menšiny, přičemž kategorie těch, kdo spadají mezi „menšiny“, samozřejmě s každým týdnem narůstá.

O hidžábech poněkud netradičně

Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.

Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.

Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky.

Slovenští biskupové k šíření gender-ideologie

Konferencia biskupov Slovenska dnes přijala na svém plenárním zasedání v Donovaloch prohlášení, v němž se vyjadřuje k pokračujícímu šíření gender-ideologie na Slovensku a k procesu přijímání tzv. Celoštátnej stratégie ľudských práv. Zde je její kompletní znění:

Rodová ideológia sa v našej spoločnosti naďalej šíri. Svedčí o tom napríklad nový vzor prihlášky na vysokoškolské štúdium, ktorý namiesto otca a matky hovorí len o rodičovi a rodičovi. Ďalším dôkazom je zákazka Ministerstva práce, sociálnych vecí a rodiny v hodnote viac ako 550 tisíc € na vytvorenie mediálneho priestoru pre publicitu a propagáciu rodovej rovnosti.

Konferencia biskupov Slovenska pozorne sleduje proces prípravy Celoštátnej stratégie ľudských práv, ktorá bola nedávno predložená do pripomienkového konania. S poľutovaním konštatujeme, že tento dokument je neúplný a ideologicky zaťažený.

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

Michal Krestchmer

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.

Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje

PhDr. Radomír Malý

Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.

Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.

A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti  zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.