Tag Archives: Mše svatá
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
První pochod „Odvahu k životu“ v Českých Budějovicích
V sobotu 15. března 2014 se v Českých Budějovicích uskutečnil první pochod „Odvahu k životu“. Ten je, společně s dalšími lokálními pro-life pochody, které se pravidelně vícekrát za rok konají i v dalších městech (Praha, Brno, Jihlava, Plzeň a Olomouc), doplňkem celonárodního „Pochodu pro život“, jenž se od roku 2001 pravidelně koná v Praze. Hlavní organizátorem českobudějovické akce byl Lukáš Krutský z Vyššího Brodu. Cílem bylo upozornit na zlo potratů, které jsou rozšířené a zákony legalizované v české (a ve většině evropské) společnosti, ovlivněné hédonismem a relativismem. Ve skutečnosti jde o zabíjení nenarozených dětí.
Papež Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae z roku 1995 mimo jiné jednoznačně konstatoval, že „potrat a eutanázie jsou zločiny, které žádný lidský zákon nemůže ospravedlnit“. Největší počet potratů byl v České (tehdy federativní) republice zaznamenán roku 1990, za tento rok jich bylo napočteno celkem 110.000. V roce 2013 to bylo 23.000 interrupcí. Jen v Českých Budějovicích je každým rokem v nemocnici zabito téměř 500 nenarozených. Učení katolické církve říká, že katolíci nemohou a nesmí souhlasit s nespravedlivými zákony a nejsou ani povinni takové zákony poslouchat. Toto vyjádřil v jednom ze svých nedávných kázání i emeritní českobudějovický biskup Jiří Paďour.
Vlci v ovčinci
Včera jsem na jedné pochybné ekumenické stránce na Facebooku zaregistroval odkaz na článek polského jezuity otce Jacka Prusaka Tradycjonaliści przeciwko, a Franciszek górą! (Nesouhlas tradicionalistů a Františkův úspěch). Zaujalo mne, že odkaz a následně i pracovní překlad článku tam předvedl liberální evangelický „duchovní,“ který si jej nemohl vynachválit. To mne samozřejmě varovalo, ovšem po přečtení článku musím říci, že žádné varování mne nemohlo připravit na ryzí antiteze katolické víry a zdravého rozumu, které jsem v článku našel…
Připojme se k XIII. Pochodu pro život
V sobotu 23. března se v Praze odehraje XIII. národní Pochod pro život, jehož účastníci si připomínají desetitisíce nenarozených dětí, které jsou v České republice každoročně zavražděny, a protestují proti zákonům, které toto vraždění dovolují.
Jelikož odpor proti potratům je nedílnou součástí katolické víry a povinností každého katolíka, vyzývám všechny naše čtenáře, aby (mohou-li) do Prahy vyrazili a podpořili akci svojí přítomností. Program naleznete ZDE.
Všichni svatí a věrní zemřelí
Prvního a druhého listopadu slavíme dva svátky, které se skvěle doplňují: slavnost Všech svatých a památku Všech věrných zemřelých (tzv. Dušičky).
Na slavnost Všech svatých 1. listopadu slavíme svátek všech světců, známých i neznámých, a prosíme je o přímluvu. A o den později vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, kteří ještě nejsou připraveni vstoupit do Nebe, a modlíme se za zkrácení časných trestů, které si jejich duše odpykávají v očistci.
Promluva o oběti mše svaté
Všechny dobré skutky dohromady se svou cenou nevyrovnají oběti mše svaté, protože jsou to skutky lidí, mše svatá je však dílem Božím. Mučednictví je ničím ve srovnání s ní. Je to oběť, kterou člověk svým životem odevzdává Bohu. Mše svatá je oběť, kterou Bůh přináší člověku svým Tělem a svou Krví.
Ach, jak důležitou osobou je kněz! Kdyby toto své poslání pochopil, umřel by. Bůh ho poslouchá. On řekne dvě věty a náš Pán přichází na jeho pokyn z nebe a vstupuje do malé hostie. Bůh upírá svůj pohled na oltář. „To je můj milovaný Syn,“ říká, „v něm mám zalíbení.“ Bůh nám nemůže nic odepřít kvůli zásluhám, které vyplývají z obětování tohoto Beránka. Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha v knězi, který je ukrytý jako světlo za sklem, jako víno smíchané s vodou.
Introit a „Gloria“ (O tridentské mši svaté II)
Vstup celebranta k oltáři
Tridentská liturgie nepovoluje těm, kdo jsou u oltáře, aby vyvíjeli nějakou „lidovou tvořivost“. Naopak stanoví pevná pravidla, kdy a kde jak stát či klečet, uklánět se a případně činit další gesta. Tak konec stupňových modliteb se pozná podle toho, že celebrant vystupuje po stupních k oltáři. Při tom potichu recituje modlitbu „Orémus, aufer a nobis…“, jejíž první slovo začne ještě nahlas dole pod stupni. Modlitba zní:
„Orémus. Aufer a nobis, quaésumus, Domine, iniquitátes nostras; ut ad Sancta sanctórum puris mereámur méntibus introíre. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.“
Pro informaci uvádíme překlad slovo za slovem:
Modleme se. Sejmi z nás, prosíme, Pane, nepravosti naše; abychom si k Svatyni svatých čistými zasloužili myslemi vstoupit. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.