Tag Archives: Mše svatá

Padesát let postupné ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, aneb Cesta k poznámce pod čarou č. 351

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. (1) Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopáván pocit posvátné úcty a velebnosti Nejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. (2)

Animované mše svaté

Často se můžeme setkat s názvem animovaná mše. Jak už vyplývá z názvu, požadavek na takovéto liturgické slavení vychází ze snahy o jakési oživení. Tedy předpokládá – ať už to zní jakkoli smutně, že lidé, kteří o něco takového usilují, dosud nepoznali tu plnost života, dokonce božského života, který v každé(!) mši svaté vždycky je. Aniž bychom předbíhali, co kdyby bylo lepší místo pokusů o vložení nějakého nedokonale oživujícího prvku raději docenit tu dokonalou božskou živoucnost, která tam již je, a to v plnosti? Aniž bychom předbíhali, je snad vhodné, aby prvek mající oživit něco byl cizorodý vůči tomuto „něco“ (tzn. aby prvky mající oživit mši neodpovídaly podstatě mše svaté a byly jí vzdálené jako nebe dudám, byť dudám velmi dobře připraveným, s láskou provedeným a pomalovaným nebeskými symboly)?

Proč je liturgie opravdu klíčem ke všemu

Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.

Sv. Jan Maria Vianney

Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.

Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ (Jak 1,17).

Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?

Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.

Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej (Gn 4,2-8).

„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila.

Návštěva kardinála Burkea – závěrečné shrnutí

Zde, jak jsem slíbil, předkládám čtenářům závěrečný souhrn návštěvy kardinála Burkea v České republice. Pokud v přehledu něco chybí, prosím, dejte mi vědět, rád to sem doplním.

Kardinál Burke dorazil na území České republiky 11. října 2016 večer. Přespal ve vyšebrodském klášteře a další den přišel na řadu jihočeský program:

Pontifikální Mše svatá v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Cisterciáckém opatství Naší Paní ve Vyšším Brodě

Přepis kázání: http://www.duseahvezdy.cz/2016/10/24/vysebrodske-kazani-kardinala-burkea/

Fotky: https://photos.google.com/share/AF1QipMSQT8D1RA9tmid6tkBIupYi_zrSaDM75e0XDaIwbdt5lggth8NozH2CVLOalEQWg?key=WW51Vy1pTDFxN0JPWnFqWEVLWGlPd0NheFN1Zmhn

Videozáznamy:

Kardinál Sarah prolomil mlčení a vydává novou knihu „Síla ticha“

Kardinál Robert Sarah, prefekt vatikánské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, nepřestává volat po prohloubení posvátna v liturgii. Nově přichází s kritikou slabiny moderních kněží – hluku. Abychom se s Bohem skutečně setkali, musíme podle kardinála volit docela jinou cestu.

Velmi krátce : Kdo je kardinál Sarah?

Letos 71letý kardinál je nepřehlédnutelnou postavou soudobé Církve. V roce 2014 jej povolal do Kongregace papež František. Podle pozorovatelů zvolil František konzervativního Saraha pro určité vyvážení svého překvapivého odvolání dosavadního prefekta a rovněž „konzervativce“ – Španěla Antonia Canizarese. Předtím působil kardinál Robert Sarah jako papežský zvláštní vyslanec na Blízkém Východě a jako prezident Papežské Rady „Cor unum“, která mimo jiné organizovala pomoc Svatého stolce do katastrofami postižených oblastí. Papež Benedikt XVI. přijal Raberta Saraha do Kolegia kardinálů coby kardinála diakona v roce 2010.

„Papež z černé Afriky“, tituloval kardinála vatikanolog Sandro Magister v dubnu 2015. Svým vystupováním Robert Sarah skutečně potvrzuje názory, že by se mohl stát nositelem naděje v postbergogliánské Církvi.

Proti kardinálu Sarahovi: hořké a jedovaté plody ideologie

Žijeme v pozoruhodné době, kdy je možné veřejně odporovat kardinálovi Římskokatolické církve a ponižovat ho. Neznám kardinála Saraha osobně, ale z jeho spisů mám dojem, že dát se ponižovat považuje za užitečný prostředek duchovního života. Musím však žasnout nad absencí jakéhokoli smyslu pro otcovský zájem a milosrdenství v Roce milosrdenství.

Zdá se, že nesmysly, které P. Lombardi chrlí ve snaze obhajovat neobhajitelné, jsou bez hranic.1 Doufejme, že až se tohoto břemene zbaví, což bude už brzy, bude se moci vrátit k duchovně prospěšnějším činnostem. Z jeho objasnění jasně zaznívá ideologie, která je základem odmítnutí výzvy kardinála Saraha, aby se kněží při celebraci Mše sv. vrátili k tradičnímu postoji. Jde o ideologii, která už dlouhá léta brání Církvi v návratu k liturgickému životu nezbytnému k tomu, aby mohla plnit své poslání ve světě, ideologii, která nemá žádnou oporu v Tradici a de facto je rozchodem s ní. Každý, kdo dosud věří, že Mše Pavla VI. představuje kontinuitu s římským ritem katolické Tradice, by se měl rychle probrat.

Kardinál Sarah a biskup Schneider reagují na papežovy výroky ke svatému přijímání nekatolíků…

Nejde o věc svědomí

Papež František v listopadu při návštěvě luteránského shromáždění v Římě rozvířil spory svými výroky ke svatému přijímání nekatolíků.

Na otázku neitalské luteránky, která vyjádřila lítost nad tím, že nemůže přistupovat ke svatému přijímání se svým katolickým manželem, papež odpověděl, že přestože by se nikdy neodvážil dovolit jí, aby přijímala Eucharistii, protože to není v jeho pravomoci, měla by, jak řekl, „mluvit s Pánem a potom postoupit dál“.

Vzhledem ke zmatku, který papežova slova vyvolala, jsme se zeptali kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a biskupa Athanasia Schneidera z kazašské Astany na jejich názor na tuto otázku.

Kardinál Sarah v úvodním vyjádření řekl: „Intercommunio mezi katolíky a nekatolíky není dovoleno. Je třeba vyznávat katolickou víru. Nekatolíkovi nelze podat svaté přijímání. To je velice, velice jasné. Nejde o věc svědomí.“

Jeho Eminence kardinál Sarah rovněž odpověděl na několik otázek:

Vykupitel a Spasitel

Michal Kretschmer

Ježíš Kristus je nazýván Vykupitelem a Spasitelem. Nejsou to však synonyma. Vykoupení se vztahuje k jeho oběti na kříži, spása k přivlastnění ovoce jeho výkupné oběti. Ve stávajícím nadpřirozeném řádu není spásy člověka bez vykoupení. Zdá se mi také, že kněží nevyváženě více hovoří o spáse než o výkupné oběti Ježíše Krista. Proto v dalším textu bude věnována pozornost především Ježíši Kristu jako Vykupiteli.

Také se málo hovoří o oběti mše svaté, nevhodně se užívá obratu „slavení eucharistie“ nebo „slavení tajemství naší spásy“, byť Kristova eucharistická přítomnost výsledkem mešní oběti a spása je Božím darem, a dostává se nám skrze spolupráci s milostmi, které nám Kristus zasloužil svou obětí na kříži. Přijetí Těla a Krve Páně (svátost eucharistie) patří k celistvosti mše svaté pouze ze strany celebrujícího kněze[i], nikoliv ostatních přítomných věřících; svaté přijímání je sice potřebné ke spáse, je to milost, kterou nám dává náš Spasitel, ale to neznamená, že musíme přijímat při každé naší účasti na mši svaté.

Účelem vtělení Syna Božího byla předně oslava Boží a také smíření lidstva s Bohem, jeho záchrana z hříchu a věčného zatracení z Boží milosti zasloužené jeho smrtí na kříži. Bůh ve svém věčném úradku stanovil, že se lidem nedostane milosti bez dokonalého smíření s ohledem na jeho hříchy. Tak ve svém milosrdenství určil, že sám jednorozený Syn Boží za nás uskuteční toto smíření. Bohočlověk je naším prostředníkem.

Setkání katolických dětí 2014

Hromadné foto. Chybí jen pomocná vedoucí Míša.

Hromadné foto. Chybí jen pomocná vedoucí Míša, která ten den musela odjet na otočku domů.

23. července až 1. srpna 2014 proběhlo ve Vyšším Brodě již druhé Setkání katolických dětí, tentokráte přímo v areálu vyšebrodského kláštera (zprávu o tom loňském, které proběhlo na Kozinci, naleznete ZDE). I letos si je troufáme hodnotit jako úspěšné a s radostí oznamujeme, že plánujeme v tomto projektu pokračovat i nadále…

Tábor jako opora malých osamělých katolíků

Kozinec 2013: Nástěnka celotáborové hry

Letní tábor či setkání dětí (mládeže) je pro mnoho rodin především dobrou odpovědí na otázku, co s dětmi přes prázdniny. Na táboře se o děti postarají, pohlídají je, poskytnou jim přiměřený zdravotně prospěšný pobyt v přírodě a s trochou stěstí i nějaké ty pozitivní zážitky, na které pak budou děti přes rok vzpomínat. To jsou taková ta základní očekávání, které má od letního tábora většina rodičů.

Nicméně tábor má mnohem větší potenciál a může dětem poskytnout mnohem více, budou-li rodiče dobře vybírat. Neocenitelný je zejména pro příslušníky rozptýlených menšin.¹ Jak dobře vědí např. čeští emigranti, kteří pamatují na skautské tábory vedené Velenem Fandrlíkem, které jim pomáhaly udržovat v dětech povědomí o jejich češství, znalost českého jazyka a kontakty napříč českou emigrantskou komunitou. A jelikož i my katolíci (či mnozí z nás) jsme už v ČR rozptýlenou menšinou, neměli bychom tyto zkušenosti a možnosti ignorovat.