Tag Archives: modlitby

Navedení k životu zbožnému: II. Povaha a výbornost zbožnosti

Sv. František Saleský

Lidé, kteří strašili Izraelské, aby nechodili do země zaslíbené, pravili jim, že země ta požírá své obyvatele, že totiž jest tak nezdravá, že v ní není zle dlouho žíti, a že tam viděli  „jakési nestvůry z pokolení obrů, k nimžto přirovnáni, zdáli jsme se jako kobylky“ (4 Mojž. 13). Tak svět, milá Filotheo, pomlouvá svatou zbožnost jak dovede, líče zbožné osoby jako lidi obličejů mrzutých, truchlivých a utrápených, a hlásaje, že zbožnost dělá člověka zádumčivým a nesnesitelným. Ale jako Josue a Kaleb netoliko vydávali zaslíbené zemi svědectví, že jest dobrá a krásná, nýbrž také tvrdili, že bude příjemno a milo vládnouti jí, stejně Duch svatý ústy všech svých svatých, a náš Spasitel svými vlastními nás ujišťují, že zbožný život jest život příjemný a šťastný.

Mláďátka betlémská

Vraždění neviňátek

Dnes slavíme svátek Mláďátek betlémských, malých dětí z Betléma a blízkého okolí, které nechal král Herodes povraždit, aby zlikvidoval prorokovaného židovského krále (Ježíše Krista), o jehož narození ho informovali tři králové.

Tento svátek má velký význam pro hnutí pro-life, jehož členové vidí v povražděných dětičkách nejen první lidi zavražděné pro Krista, ale i symbol milionů soudobých nenarozených dětí povražděných každý rok „lékaři“ a andělíčkářkami. Proto bychom dnes (minimálně) věnovat své modlitby matkám tlačeným k potratu a nenarozeným dětem ohroženým potratem.

Podzimní

Jak miluji ten melancholický listopad! Listy z buků dávno kryjí promrzávající zem, růžence jeřabin krášlí své nositele. Jako by i sama příroda se připojila k měsíci, kdy zbožné duše prosí za zemřelé a touží jim ukrátit tresty, které musí zakoušet v plamenech očistcových. Vše před zimou oslavuje svého Stvořitele. Avšak běda! Procházíme se městy hluchých a slepých, kteří nevidí za letícím dravcem Boží ruku, která mu dala křídla, nevidí za stébly trávy serafy pějící k chvále Nejvyššího. Ubohé, prázdné duše nekřtěných toužící jen po naplnění tělesnosti, vybírající si z koláčů duchovních nauk jen takové, které rezonují s proměnlivou letorou. Jak prázdný je život bez Boha!

Hřbitůvky nejposlednější vesničky Vysočiny zaplaví chvojí, ty prodloužené ruce prastarých velikánů šepotajících svou modlitbu za větru prohánějícího se temnou nocí. Lucerničky svíček jako by vlastní křehkostí připomínaly každému z příchozích vlastní pomíjivost a nicotu. „Prach jsi, červíčku Jakubův, a v prach se brzy obrátíš. Jak jsi připraven na své setkání se Spravedlností a Milosrdenstvím?“ Jen nemnozí totiž vcházejí úzkou branou do věčné blaženosti, dalekého zeleného kraje Božích věrných. Duše hříšníků padají do pekelných muk stejně snadno, jako list z javoru.