Tag Archives: modlitba
Pokání jako trest a zdroj milostí
„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?
Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.
Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou:
Duchovní smysl tělesného půstu
Půst a jiné druhy odříkání spojujeme mj. s kajícností. Kajícnost souvisí s obrácením, se zřeknutím se hříchu, s napravováním jeho následků. Tím se dostáváme k prvním dvěma bodům.
1. V důsledku hříchu došlo k nabourání harmonie nejen mezi lidstvem a Bohem (lze-li to takto vyjadřovat); nejen mezi lidmi mezi sebou, ale také v člověku samotném. Mluví se pak o nezřízené žádostivosti. Při půstu naopak se člověk snaží o to, aby měl své chutě pod kontrolou, aby tělesná žádost nezmítala duchem, ale aby člověk byl bytostí uspořádanou, kdy to nižší je podřízeno a v dobrém smyslu pod kontrolou toho vyššího a člověk jako takový podřízen Bohu. „Kdo je věrný v maličkosti, bude věrný i ve velké věci.“
2. Druhým bodem je to, kdy půst chápeme jako součást pokání. O pokání se už téměř nemluví a téměř se vytratilo z života dnešních křesťanů. Zmiňuje se pouze jeden jediný projev pokání, a sice ony tři zdrávasy po sv. zpovědi. Ale pokání je pojmem mnohem širším, výzvy k němu patří k hlavním tématům Ježíšova učení a připomínky např. z Lurd opět ukazují jeho důležitost a potřebnost. Jsem hříšný, a i když je mi hřích odpuštěn, dělám různé skutky dobrovolného pokání. A též se zřetelem na hříchy jiných lidí. Projevy mohou být rozmanité: Dobré skutky (např. tzv. skutky tělesného či duchovního milosrdenství) s úmyslem „na pokání“, trpělivé snášení těžkostí, které přicházejí, nebo i dobrovolný sebezápor. A sem patří také půst.
Svatá Kateřina Alexandrijská, drcená kolem Consilia
Sv. Kateřina Alexandrijská
Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali:
Svatá Kateřina se narodila v Alexandrii a vytrpěla mučednictví kolem roku 310 za císaře Maximima. Stará vyprávění líčí, že jako osmnáctiletá byla tak vzdělaná ve filosofii i v náboženství, že císař svolal skupinu filosofů, která ji měla přesvědčit, aby odmítla Krista a obětovala modlám. Místo toho je však ona přesvědčila o jejich omylu a obrátila na křesťanství. Byla bičována a připoutána ke kolům opatřeným hřeby, ale mučicí nástroj se rozpadl. Nakonec byla sťata. Tento příběh byl velkým zdrojem inspirace pro středověkou ikonografii. Svatá Kateřina je uctívána jako patronka křesťanských filosofů a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi.
Její kolekta v tradičním římském misálu je nádhernou modlitbou, která odkazuje na zázračné přenesení jejího těla do kláštera na hoře Sinaj:
„Bože, jenž jsi dal zákon Mojžíšovi na vrcholu hory Sinaj a na témže místě svatými anděly svými zázračně umístil tělo svaté Kateřiny, panny a své mučednice, uděl, prosíme, abychom pro její zásluhy a na její přímluvu byli schopni dojíti k hoře, která jest Kristus: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků. Amen.“ [Překlad Schallerův misál.]
Navedení k životu zbožnému XXX.: O závěrku a duchovní kytičce
Sv. František Saleský
Rozjímání sluší zakončiti trojím úkonem a všecky tři musíš učiniti s pokorou co možná největší.
První úkon záleží v tom, že poděkuješ Pánu Bohu za city a dobrá předsevzetí, jež ti dal do srdce, a za dobrotu jeho a milosrdenství, jež se ti objevily v tajemství, o němž jsi rozjímala.
Druhý úkon záleží v tom, že přineseš Bohu oběť, při níž mu budeš obětovati jeho vlastní dobrotu a milosrdenství, smrt, krev a ctnosti syna jeho, spolu s nimi pak budeš obětovati své city a svá rozhodnutí.
Navedení k životu zbožnému XXVII.: Kterak je si třeba představiti tajemství, o němž chceme rozjímati – třetí bod přípravný
Sv. František Saleský
Po těchto dvou bodech přípravné části rozjímání, kterými se vždy počíná, je třetí bod, který nebývá při každém druhu rozjímavé modlitby, a kterému někteří říkají „upravení místa“, jiní jinak. Záleží pak zkrátka v tom, že si představíme výjev, o kterém chceme rozjímati, tak, jako by vskutku stál před našima očima. Na př. chceš-li rozjímati o našem Spasiteli ukřižovaném, musíš si představiti, že jsi na Kalvárii a že vidíš a pozoruješ všechno, co se tam děje a mluví v den utrpení Páně; nebo chceš-li (a vlastně je to totéž), můžeš i mysliti, že na témže místě, kde právě jsi, je Pán Ježíš přibíjen na kříž a visí na něm tak, jak to líčí evangelisté. Stejně jest si počínati, když budeš rozjímati o smrti, jak jsem naznačil v rozjímání o tom předmětu, jakož i v rozjímání o pekle a při všech podobných tajemstvích, kde jde o věci viditelné a přístupné smyslům.
Navedení k životu zbožnému XXVI.: O vzývání jakožto druhém bodu přípravném
Sv. František Saleský
Vzývání o pomoc boží koná se takto: Když si tvá duše živě uvědomí přítomnost boží, poklekneš před Bohem s největší uctivostí, uznávajíc, že jsi svrchovaně nehodna prodlévati před jeho nevýslovnou Velebností; ale vědouc zároveň, že jeho dobrota to chce, budeš ho prositi za milost, abys mu mohla v tomto rozjímání dobře sloužiti a jemu se klaněti.
Chceš-li, můžeš užívati několika krátkých a vroucných slov, jako například Davidových: „Nezamítej mne, Bože, od tváři své, a ducha svatého svého neodjímej ode mne.“ (Žalm 50, 13.) „Tvář svou osvěť nad služebníkem svým a spatřovati budu divné věci za zákona tvého.“ (Ž. 118, 135, 18.) „Dej mi rozum, a zkoumati budu zákon tvůj: a ostříhati ho budu celým srdcem svým.“ (Ž. 118, 34.) „Jsem služebnice tvá, dejž mi osvícení,“ neb jiná podobná slova.
Navedení k životu zbožnému XXV.: Jak nutna jest modlitba
Druhá část Navedení, obsahující rozmanitá naučení, aby se duše modlitbou a svátostmi pozdvihovala k Bohu.
Sv. František Saleský
Jak nutna jest modlitba
1. Modlitba staví náš rozum na světlo božské a do jasnosti nebeské a otvírá naši vůli teplu lásky boží. Proto nic nedovede tolik jako modlitba očišťovati rozum náš od nevědomosti a vůli naši od jejích zvrácených náklonností. Modlitba jest jako déšť božího požehnání, a když vláha jeho orosuje naši duši, zazelenávají se a rozkvétají v ní stromky dobrých žádostí, duše bývá obmývána od svých nedokonalostí a srdce očišťováno od svých náruživostí.
2. Ale přede vší jinou modlitbou doporučím ti modlitbu vnitřní a rozjímavou, zvláště pak tu, která se zabývá životem a utrpením našeho Spasitele. Když tvá duše bude v rozjímání často naň pohlížeti, všecka se jím naplní, ty poznáš pravý způsob, kterým Pán Ježíš všecko činil a uzpůsobíš všecko své konání podle vzoru, který on ti ukáže. Onť jest „světlo světa“ (Jan 8, 12); v něm tedy, skrze něj a pro něj musíme hledati světlo a osvícení; on jest strom žádoucí, v jehož stínu se musíme občerstvovati, on jest živá studnice Jakubova, která nás má obmývati od veškeré nečistoty naší.
Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně
Výchova katolíků dnes?!
Mohl byste se, prosím, krátce představit?
Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.
Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?
Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.
A byli jste zklamáni?
To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve.
Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!
Otec František Kozár
„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“ Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.
Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.
Ráno o neděli svatodušní
Je ráno, neděle svatodušní. Klášter se koupe v paprscích raního slunce. Uprostřed lesů, na kraji města, které není pro stromy téměř vidět, září jak drahokam na zelené sametové podložce.
Nebe je blankytně modré, jen tu a tam při okrajích zkrášleno jemnými krajkami cirrů, které se pomalu rozpouštějí. A aby vše bylo dokonalé a uši nemusely očím závidět, nese se nad tím vším ptačí zpěv, velkolepý koncert k poctě Boha Stvořitele.
