Tag Archives: modernismus

Nová syntéza všech herezí aneb O nietzscheovském katolicismu

Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

Ne klerikalismus, ale levandulová mafie!

Papež František, jak známo a jak bylo vícekrát publikováno, označil v souvislosti s aférou homosexuálního zneužívání kněžími a jeho zametání pod koberec vysokými církevními hodnostáři, za viníka k l e r i k a l i s m u s . Neomarxistická a liberální média skloňují teď toto slovo ve všech pádech, aniž rozumí, co znamená.

Je odvozeno od termínu „klérus“, čili katolické duchovenstvo. Od 19. století bylo mediálně používáno jednak proti politickému katolicismu, proti údajnému zneužívání katolického náboženství k politickým účelům, potažmo proti snaze o vybudování katolického státu, jednak proti domnělé „nadvládě“ kléru nad laiky uvnitř Církve.

Objasněme si tento termín nejprve z pohledu vnitrocírkevního. Pokud znamená, že duchovní uvnitř Církve jsou představenými laiků, pak nejde o nic jiného než o aplikaci života a nauky Církve. Ve všech předkoncilních katechismech najdeme rozlišení na „církev učící“ a „církev slyšící“. Církví učící je duchovenstvo, které vysluhuje věřícím svátostmi, vyučuje je zjeveným pravdám a řídí jejich komunity, v našich podmínkách především farnosti. Tak tomu bylo už v dobách sv. Pavla, jak dokazují jeho listy.

Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?

 II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.

 

Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?

Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.

Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.

Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.

Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.

Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.

I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.

LifeNews Slovakia odstřihnuto

S lítostí oznamuji, že jsem byl nucen z přihrádky  Odjinud odstranit odkazy na novinky na stránkách LifeNews Slovakia. Mrzí mne to, protože jazykem srozumitelným i lingvisticky nenadaným čtenářům zprostředkovávaly spoustu užitečných informací a článků z oblastí pro-life témat a života Katolické církve, ovšem modernistická infekce se na nich stále šíří a podíl neakceptovatelných článků roste.

Jelikož není možné operativně ovlivňovat, které články z těchto stránek se v automaticky generované rubrice Odjinud objeví, a poslední dobou se tam opakovaně producírovaly i vyložené modernistické „skvosty“ typu „Prečo Cirkev nenávidí homosexuálov?“ Bostonský biskup sa snaží počúvať mladých ľudí, zbylo mi už jen to nejradikálnější řešení.

Ignác Pospíšil, šéfredaktor

Padesát let postupné ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, aneb Cesta k poznámce pod čarou č. 351

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. (1) Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopáván pocit posvátné úcty a velebnosti Nejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. (2)

Rozhovor s otcem Jozefem Huttou

Nice, 3.12. 2017

Dominica Prima Adventus

Když sledujete život Církve, co Vás nejvíc bolí?

LICH!

Pozorujem, ako aj mnohí ďalší, že akoby nám ukradli vieru, ktorú sme zdedili. Keď na to pozeráme celosvetovo, zmenilo sa katolícke náboženstvo. Počínajúc poznaním (skôr nepoznaním) pravej viery a jej vyučovaním. Hlavne, čo sa týka budúcich kňazov (v mnohých seminároch na Západe sa už dávno neučí kánonické právo, pravé cirkevné dejiny, katolícka exegéza, Božie a cirkevné prikázania, sviatostná disciplína..) a ďalej všetkých veriacich, a končiac malými deťmi na náboženstve. Kňazi sa stali nevedomejšími (čo nie je prvý krát v dejinách) ako ti, ktorých majú vyučovať. V poslednom storočí sa buď vyučuje iná viera, hlavne na Západe, alebo sa mlčí o tradičnej viere a liturgii, lebo sa to zanedbáva, v tradičných krajinách napríklad. Už minimálne 50 rokov sa relativizmus a modernizmus usadil v Cirkvi, lebo v jej vnútri sa to organizuje. Vlastne, sme ako stádo bez pastiera. Vo väčšine štátov sa sv. omše zmenili na zhromaždenia, ktoré zneucťujú posvätné, lebo sa zrušila spoveď, ignoruje sa hriech, desatoro… sú vlastne dve cirkvi (…čo je nemožné, lebo iba jedna môže byť Kristova). Ti, ktorí neveria v eucharistickú disciplínu Cirkvi, ako tu väčšina, je mimo Nej a treba sa od nich dištancovať, ako od tých, čo páchajú svätokrádeže. Na Západe zradili hlavne biskupi, ktorí sú hlavami miestnych Cirkvi, preto ich tu praví veriaci prestávajú podporovať, aj finančne, čo je minimum.

Takže čo je asi najbolestivejšie, že pastieri opustili svoje stádo, lebo sa stali vlkmi.

Correctio filialis de haeresibus propagatis

Dne 11. srpna 2017 byl papeži Františkovi doručen pětadvacetistránkový list podepsaný čtyřiceti katolickými duchovními a laickými akademiky. Protože od Svatého otce nepřišla žádná odpověď, byl text dnes, tj. 24. září na svátek blahoslavené Panny Marie de Mercede a Panny Marie Walsinghamské, zveřejněn. Pod listem, k němuž se mohou připojit další signatáři, je nyní 62 podpisů duchovních i laiků z 20 zemí, kteří zastupují i další, jimž se nedostává nezbytné svobody projevu. [1] V latině se dokument nazývá Correctio filialis de haeresibus propagatis („Synovské napomenutí z důvodu šíření bludů“). Konstatuje, že papež svou apoštolskou exhortací Amoris laetita a dalšími souvisejícími slovy, skutky a nečinností prakticky prosazoval 7 heretických postojů týkajících se manželství, mravního života a přijímání svátostí a způsobil šíření těchto heretických názorů v Katolické církvi. Signatáři těchto sedm bludů popisují v latině, oficiálním jazyce Církve.

Dopis s napomenutím má tři hlavní části. V první části signatáři vysvětlují, že jako věřící a praktikující katolíci mají právo a povinnost takové napomenutí nejvyššímu pontifikovi vydat. I církevní právo žádá, aby kompetentní osoby nemlčely, jestliže pastýři Církve vedou stádo na scestí. Není v tom žádný konflikt s katolickou naukou o papežské neomylnosti, neboť Církev učí, že aby mohly být papežské výroky pokládány za neomylné, musí papež splnit přísná kritéria. Papež František je nesplnil. Neprohlásil, že tyto heretické názory jsou definitivní naukou Církve, ani neřekl, že je katolíci musejí přijímat se souhlasem víry. Církev učí, že žádný papež nemůže tvrdit, že mu Bůh zjevil nějakou novou pravdu, jíž by katolíci byli povinni věřit.

Téma modernismu

Prosba pro některé z těch, kteří toto slovo často používají. Prosím, zjistěte si jeho význam, jaký v teologii má. Občas (ne vždycky) to vypadá, že když nějaký skanzenista zjistí, že někdo jiný není skanzenistou, dá mu nálepku „modernista“. Ne, toto žádný modernismus ve skutečnosti není.

O modernismu mluvíme v případě souhrnu či proudu mnoha různých věroučných(!!!) bludů, které byly v jisté době moderní a mnohde jsou moderní dodnes. Další charakteristickou známkou těchto bludů je to, že se nejedná o klasické bludy, ale prakticky úplné popření těch pravd víry, o které se v konkrétním případě jednalo. Často to souvisí s výkladem: Modernistický výklad je takový, že ve skutečnosti popírá to, o čem tvrdí, že to jen jinak (nově) vykládá.

Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)

V římském hotelu Columbus, pouhý blok od Vatikánu, se 22. dubna sešlo šest laických akademiků, aby „rok po vydání Amoris laetitia“, papežovy apoštolské exhortace o lásce a manželství, „udělali jasno“ (“fare chiarezza a un anno da AL”), zejména vzhledem k dovolení přistupovat ke svatému přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané, jakož i pro páry žijící v jiných neregulérních situací, které v ní je nepřímo uvedeno. Konferenci organizovala dvě katolická apologetická periodika, La Nuova Bussola Quotidiana a Il Timone.

Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.

Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí

Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.

31. října před 500 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.

24. června před 300 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luhera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier,  Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.

7. listopadu před 100 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.