Tag Archives: milost
Navedení k životu zbožnému: V čem pravá zbožnost záleží
Sv. František Saleský
První část Navedení, obsahující naučení a cvičení, jimiž duše má býti vedena od první žádosti zbožného života až k dokonalému rozhodnutí, že se chce takovému životu věnovati.
I. V čem pravá zbožnost záleží
Zatoužila jsi po zbožnosti, milá Filotheo¹, protože jakožto křesťanka víš, že jest to cnost svrchovaně příjemná Boží Velebnosti. Ale poněvadž malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku některého podniknutí, potom rostou více a více, a posléze již téměř není lze je napraviti, jest nejprve potřebí, abys věděla, v čem ctnost zbožnosti záleží. Jest totiž pouze jedna zbožnost pravá, a mnoho marných a nepravých, takže kdybys nevěděla, která jest pravá, mohla by ses mýliti a dáti se na některou zbožnost nenáležitou a pověrečnou.
Arelius maloval na svých obrazech všechny osoby tak, že byly podobny osobám, které miloval; a každý si maluje zbožnost podle svých představ a zálib. Kdo se rád postívá, bude se pokládati za zbožného, když se bude postívati, ačkoliv jeho srdce je plné záští; a netroufaje si pro velikou střídmost svlažiti svého jazyka vínem a snad ani vodou, nebude se příliš rozpakovati týž jazyk pomluvou a utrháním potápěti do krve svého bližního. Jiný se bude domnívati, že jest zbožný, protože každý den odříkává spoustu modliteb, ačkoliv potom jeho ústa oplývají slovy příkrými, urážlivými, mrzutými vůči domácím a sousedům. Zase jiný ochotně otvírává peněženku a dává štědrou almužnu; ale aby otevřel své srdce citům smířlivosti a odpustil svým nepřátelům, to nedovede; jiný bude odpouštěti, ale nebude platiti svým věřitelům, leč když ho soud konečně donutí. Všichni tací lidé budou považováni za zbožné, a zatím není při nich žádné zbožnosti. Saul poslal své služebníky, aby hledali Davida v jeho domě; manželka Davidova, Michol, položila na lože dřevěnou sochu a přikryla ji šaty Davidovými, poslům pak Saulovým namluvila, že tam spí David, jsa nemocen. Podobně mnoho lidí se přikrývá některými zevnějšími úkony, které náležejí ke zbožnosti, a lidé se pak domnívají, že to jsou osoby skutečně zbožné a duchovní; ale vskutku jsou to jen sochy a přeludy zbožnosti.
Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)
Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád
Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).
Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).
Podobně sv. Tomáš v STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.
Víra (4): Víra jako milost Boží a svobodný lidský úkon
Dle Ef 2,8 víra je milost Boží. Podobně „nikdo nemůže říci: ´Ježíš je Pán´, leda v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). A Petrovi praví Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích“ (Mat 16,17). Že předchozí milost Boží je zapotřebí, plyne ze slov Písma: „Obrať nás, Hospodine, k sobě, ať se obrátíme“ (Pláč 5,21).
To, že víra je svobodný čin člověka, dosvědčuje na mnoha místech Písmo. Vyzývá: „Obraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, i obrátím se také já k vám“ (Zach 1,3). Příčina nevěry je v srdci člověka, které je chápáno nejen jako sídlo citů, ale také jako sílo rozumového života, vůle a jako střed lidského života. Tak se praví v Žalmu 13,1: „Říká si pošetilec v duchu: ´Není Boha´“ (některé překlady mají „v srdci“[i]). Srdce faraónovo přes opakovaná trestající znamení zůstává zatvrzelé. Rovněž Ježíš se střetává s nevěrou; „ačkoliv učinil tak veliké zázraky před nimi, nevěřili v něho“ (Jan 12,37). Přestože před nimi činil zázraky, obyvatelé Korozain, Bethsaidy a Kafarnaum nepřijímají Ježíše a tak v den soudu lehčeji bude Týru, Sidonu a Sodomě než jim (viz Mat 11,21-24).
