Tag Archives: marxismus

K Palachovu výročí – katolicky

Patřím nejen k pamětníkům těchto událostí, ale jako v té době student brněnské filozofické fakulty i k účastníkům tehdejších aktivit. Říkat, že jsme byli mladí a nezkušení, by bylo lacinou frází. Nikoli, tak nestál problém. Ten spočíval v něčem úplně jiném.

Vření let 1968-9 nebylo pouze českým (československým) fenoménem. Na Západě probíhala v plném proudu neomarxistická studentská rebelie proti stávajícímu prý „buržoaznímu“ pořádku a prý pokrytecké morálce. Naše kontakty se Západem byly tenkrát kvůli „železné oponě“ nedostatečné. Mnoho mých tehdejších kolegů včetně přesvědčených antikomunistů a antimarxistů mělo o studentských bouřích v západních metropolích zcela idealistické představy v totálním rozporu se skutečností. Mysleli si, že oni bojují, když ne za totéž co my, tak za něco podobného: za svobodu od útlaku a diktatury, kterou u nás reprezentoval totalitní komunistický režim, u nich zase kapitalistický společenský řád spojený s pokryteckými konvencemi a jim odpovídající morálkou.

Mnozí mí tehdejší kolegové z fakulty tleskali západním studentům, aniž si uvědomovali, že jejich pozice jsou stejně marxistické a komunistické, jako našich a sovětských papalášů, ne-li ještě horší. I když tito západní studentští revolucionáři á la známý německý Rudi Dutschke odsuzovali potlačení tzv. „Pražského jara“ v Československu a od vládnoucího establishmentu v komunistických zemích se distancovali, tak jen proto, poněvadž opustili klasickou komunistickou ideologii „třídního boje“ zastávanou právě komunistickými vládci východní Evropy, a v duchu neomarxistické Frankfurtské školy akceptovali novou strategii tzv. „pochodu institucemi“, jenž – jak ukazuje dnešní realita – se jim žel povedl do všech důsledků. Naše tehdejší studentstvo si ve své většině vůbec neuvědomovalo toto marxistické a komunistické podhoubí revolucionizujícího západního studentstva, které bylo identické s ideologickým podhoubím komunistických diktátorů á la Brežněv, rozdíl spočíval jen v taktice.

Nebezpečí skryté v genderu

Gender se obvykle chápe jako společenská stránka pohlaví. Člověk se narodí s určitou biologickou výbavou, kterou se zařadí mezi muže nebo ženy, a postupně se učí, jak by se jakožto muž či žena měl či měla chovat. Různé kultury a subkultury pojímají roli muže a ženy různě, přičemž některé představy a požadavky jsou pochybné, ačkoli příslušníci dané kultury to často nejsou schopní rozpoznat nebo ochotní uznat. Takové stereotypy jsou omezující a je třeba se z nich vymanit. Můžou se týkat oblečení, hraček, chování, studijních oborů, povolání, ale třeba i způsobů trávení volného času nebo rodinných povinností, které jsou považovány za vhodné pro ženy či muže nebo jimi preferované. Toto pojetí genderu se na první pohled jeví jako smysluplné a obhajují ho i mnozí křesťané.

Kde však leží hranice toho, co se dá označit za (škodlivý) stereotyp? Zdálo by se, že nepřekročitelnou hranici představuje oblast sexuality či reprodukce – především to, že pouze žena je schopná rodit děti a pouze muž a žena spolu můžou mít dítě. Už na konci minulého století se však objevila teze, kterou zastává například vlivná americká autorka Judith Butlerová (jak by se asi tvářila na přechylování svého příjmení v češtině?), že kulturně zkonstruovaná je nejen společenská role ženy či muže, tj. gender, ale i samotné biologické pohlaví řadící lidi mezi muže nebo ženy. Nejspíš vám toto tvrzení připadá nesmyslné, ale tak to právě má být. Binární pohlaví musí působit jako něco předem daného a nezměnitelného, protože jedině tak je možné zakrývat a legitimizovat vztahy dominance a podřízenosti, které ve společnosti existují. Myšlenka útlaku je inspirována marxismem, který v manželství nachází obdobu vykořisťování a třídního boje a „tradiční“ rodinu spojuje se soukromým vlastnictvím, které je třeba zrušit. Genderový útlak je však sofistikovanější než útlak dělníků ze strany kapitalistů, ačkoli jeho důsledky nejsou o nic méně drastické. Každá kultura se chce reprodukovat a k tomu potřebuje omezit, lépe řečeno určitým způsobem konstruovat či produkovat sexualitu. Některé vlastnosti, sklony či způsoby chování a prožívání se označí za přirozené, ontologicky dané, případně stvořené; ostatní se označí za úchylku nebo se jednoduše popře jejich možnost či existence; vyloučí se ti, kteří pravidla odmítají přijmout. Binarita pohlaví se prezentuje jako nezpochybnitelná, ve skutečnosti se však jedná o konstrukt, který slouží k upevnění řádu.

Liberálové ničí společnost… a každého, kdo s nimi nesouhlasí

Nedávno se mě někdo ptal, proč ve svých článcích věnuji tolik času podrobnému líčení rizik progresivismu, ačkoli jsem víc tradicionalista než konzervativec. Když jsem uvažoval o odpovědi, uvědomil jsem si, že pokud by měla být aspoň trochu dostatečná, musel bych na toto téma napsat knihu. Namísto projektu podobných rozměrů (aspoň prozatím) nabízím sedm důvodů, proč jsem přesvědčen o tom, že progresisté jsou na nejlepší cestě ke zničení západní civilizace – tedy pokud se jim to ještě nepodařilo.

Nevěří ve svobodu projevu.

Každému, kdo čte zprávy, to musí být zřejmé. Když se progresisté setkají s řečí, která se jim nelíbí, použijí každého dostupného nástroje, aby ji umlčeli, včetně použití násilí – a obvykle si při tom navíc ještě hrají na oběť. Konzervativní přednášející na univerzitách na svou ochranu pravidelně potřebují tým bodyguardů. Protipotratové výstavky jsou často terčem útoků a ničení. Takzvaní kontroverzní řečníci se v současné době setkávají s protesty, vandalismem a násilím ještě dříve, než se vůbec někam dostavili a něco řekli; útočí se dokonce i na veřejná vystoupení feministických ikon, jako je Germaine Greerová, za to, že odmítla podpořit soudobé transgenderové šílenství. Jeden průzkum Pew Research Center v roce 2015 informoval, že 40 procent mileniálů (lidí, kteří dospívali na přelomu tisíciletí) podporuje omezení svobody projevu, pokud uráží menšiny, přičemž kategorie těch, kdo spadají mezi „menšiny“, samozřejmě s každým týdnem narůstá.

Papež se mýlí. Komunisté nemyslí jako křesťané

Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.

Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí.

Jak šířící se sexuální revoluce ničí svobodu

Gabriele Kuby

8. července 2016 (Mercatornet) — Když německá spisovatelka a aktivistka Gabriele Kuby popisuje dopady studentské revoluce na Západě v r. 1968, ví velmi dobře, o čem mluví. Jako studentka sociologie na berlínské Svobodné univerzitě byla u toho, bez sebe nadšením z antiautoritářského ducha doby.

Od té doby se odehrála revoluce i v jejím životě. Svým veřejným působením teď upozorňuje na kulturní devastaci vyvolanou pokračující sexuální revolucí. V tomto rozhovoru mluví o své knize na toto téma, která v prosinci 2015 vyšla v angličtině a jejíž český překlad vydalo Kartuziánské nakladatelství Jiřího Braunera v Brně už v roce 2013.

* * * * *

Otázka: Ve své knize Globální sexuální revoluce – Ztráta svobody ve jménu svobody popisujete ničení svobody a kultury sexuální revolucí a varujete před ním. Proč k tomu dochází?

Otázka: Jak funguje sex, tak funguje rodina. Jak funguje rodina, tak funguje společnost. Sexuální normy mají rozhodující vliv na celý systém kultury. Antropolog J. D. Unwin z Oxfordské univerzity už ve 30. letech ve své knize Sex and Culture (Sex a kultura) dokázal, že vysoká úroveň kultury může existovat jen tam, kde existují přísné sexuální normy. Evropská křesťanská kultura se opírá o ideál monogamie. Nyní jsme uprostřed kulturní revoluce, která sexuální morálku ničí. Vážné důsledky jsou evidentní – ničení rodiny a demografická krize. Síly tohoto světa však sexuální revoluci stále vnucují všem národům.

Otázka: Vede odstranění mravních norem k sexuálnímu osvobození?

Odpověď: Odhazování všech mravních omezení sexuální aktivity se maskuje jako „sexuální osvobození“. Každý ze zkušenosti ví, že tělesné pudy a touhy je třeba ovládat, ať jde o sex, jídlo nebo pití. Jinak začnou ony ovládat nás. Proto je umírněnost jednou z kardinálních ctností. Exploze pornografie na internetu vytváří milióny lidí závislých na sexu, a je tragické, že mezi nimi stále přibývá mladých. Manželství a rodiny se rozpadají, protože sexuální touhy přivádějí k nevěře manžely a manželky, kteří se nenaučili, jak je dát do služeb vyjadřování lásky.

Co je špatně na papežově interview pro La Croix

Radomír Malý


Rozhovor, který papež František poskytl 9. května pro La Croix, vyvolal – jako už mnohokrát – vlnu kritiky ze strany autentických katolíků. Jde především o 3 pasáže. Pokusím se o jejich rozbor:

La Croix: Ve svých promluvách o Evropě mluvíte o kořenech kontinentu, avšak bez toho, že byste je označil za křesťanské. Evropskou identitu nazýváte spíše multikulturní a dynamickou. Je snad podle Vás výraz křesťanské kořeny pro Evropu nepatřičný?

Papež: „Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože je jich víc. V tomto smyslu, když slyším mluvit o křesťanských kořenech Evropy, se tohoto tónu někdy obávám, protože může znít triumfalisticky nebo nevraživě. Zavání potom kolonialismem.“

František se tady bohužel staví otevřeně na stranu neomarxistické levice, která již dříve odmítla zmínku o křesťanských kořenech v evropské ústavě. Přitom právě křesťanství vytvořilo vše hodnotné, co v Evropě existuje, evropská civilizace se začala rozvíjet teprve poté, co nově příchozí národy po zániku Západořímské říše r. 476 jeden po druhém začaly přijímat křest. Bez epochálního civilizačního díla benediktinských mnichů a katolické Christianitas (křesťanský charakter státu) si nelze představit Evropu v pozitivním slova smyslu jako kulturní a civilizační velmoc.

Pár poznámek k rozhovoru s paterem Petráčkem

Tento příspěvek je reakcí na rozhovor otce Petráčka pro ChristNet.

Jiří J. Stodola

1) Aristotelsko-tomistická filosofie je philosophia perennis. Lepší nemáme. S jakou dnešní filosofií by se křesťanství mělo spojit? S postmodernismem, který hlásá, že všechno je relativní? S marxismem, podle kterého je náboženství opium lidstva? Či snad s analytickou filosofií, podle níž neexistuje empiricky nedostupná realita?

2) Na základě jaké autority máme přijmout, že tradice je diskontinuitní a založená na střídání paradigmat? Je takovou autoritou Thomas Samuel Kuhn či snad pater Petráček? Joseph Ratzinger může pojetí kontinuální tradice opřít o svůj úřad sv. Petra, Kristova náměstka.

3) Pater Petráček jistě ví, že teze, které hájí, představují tzv. modernismus odsouzený papežem sv. Piem X. Proč máme věřit spíše pateru Petráčkovi než sv. Piu X., Kristovu náměstku?

Západ nenávidí svoji kulturu a civilizaci

Prof. Roberto de Mattei

Západ dnes nenávidí sebe samého tou samou nenávistí, jakou živí vůči němu islámští teroristé. Islám kráčí cestou šílených vražd, Západ cestou nihilismu a sebevraždy. „Hvězdy nových mučedníků září na obloze Církve,“ píše Roberto de Mattei na stránkách Corrispondenza Romana. „Nelze litovat těch 148 mladých studentů, kteří padli za oběť na Květnou neděli islamistům v Keni, je třeba jim závidět, protože se jim dostalo mučednické palmy,“ pokračuje historik.

De Mattei vysvětluje, že tito lidé se stali mučedníky, protože zemřeli jako křesťané z rukou vojáků Mohameda. „Mučedníka nedělá krutá smrt sama o sobě, ale fakt, že byla důsledkem nenávisti ke křesťanské víře. To nikoli samotná smrt vytváří mučedníka, píše sv. Augustin, ale to, že jeho utrpení a smrt byly podřízeny pravdě. Ne všechny oběti pronásledování lze nazvat mučedníky, ale pouze ty, které potkala smrt z rukou vrahů nenávidících jejich víru,“ píše de Mattei.

David a Goliáš aneb Hovory za pravicí

David Hibsch

Můj dojem z Hovorů na pravici, které proběhly v pondělí 2. června 2014 v Praze na Novotného lávce, by se dal popsat jako večer plný rozpaků. Nikoli proto, že bych si snad dělal iluze, že posílením euroskeptických stran v europarlamentu se hroutí marxistická doktrína EU a jejich nevolených orgánů, ale proto, že v sále, zvlášť po příspěvku Petra Hájka, zavládla pochmurná nálada.

První příspěvek pana Laughlanda byl zajímavý. Šlo o pohled vědecky založeného politologa, ale nebyl pro mě žádným překvapením. Dobře popsal situaci, ale vlastně nešlo o nic, co už bych nevěděl. Závěr byl však srozumitelný. Všichni rozumně uvažující lidé totiž vědí, že Evropská unie padne či může být přetvořena v Evropu suverénních národu, jen skrze tvrdý restart. Muselo by jít o kolaps takového druhu, že i ten nejlhostejnější občan kterékoliv evropské země zahlédne pravou a démonickou tvář permanentní revoluce, oné syntézy všech zvráceností a bludů, přičemž snad vystřízliví. Právě z tohoto důvodu nejsou důležité volby do europarlamentu, ale výsledky národních voleb ve Francii, Velké Británii a případně v Německu. Totiž pouze národní volby v těchto páteřních zemích EU mohou něco změnit. Europarlament je totiž demokratickou iluzí, skrze kterou spojeni marxisté všech zemí a všech zabarvení udržují zdání, že se na evropské úrovni o něčem demokraticky rozhoduje. Samozřejmě, že nerozhoduje. Rozhoduje úzký kruh komisařů a tito euromagoři, takové francouzské, německé či britské verze našeho zeleného Lišky, jsou pečlivě vybíráni nadnárodními oligarchiemi.

XII. Hovory na pravici: Kulturní válka, gender a juvenilní justice

V pondělí 3. března 2014 se v Praze odehrály XII. Hovory na pravici, které zorganizovala konzervativní Akce D.O.S.T. Na nesmírně důležité téma Kulturní válka včera a dnes vystoupili panelisté Michal Semín, Alena Povolná a Lucie Boddingtonová, akci moderoval Petr Bahník.

Jako první vystoupil Michal Semín, který na úvod shrnul a popsal kulturní hegemonii marxismu a jeho dlouhodobý masívní útok na rodinu a křesťanské hodnoty, jehož účelem je otevřít cestu k revoluční přeměně světa.