Tag Archives: Marcel Lefebvre
Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí
[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.
Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.
Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.
Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled
Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.
Masochismus dnešních katolíků
Před cca 20 lety belgický historik Léon Moulin, agnostik, napsal na adresu současných katolíků tato silná slova:
„Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné povědomí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste odpovědni za téměř všechno zlo na světě. Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo…. A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás…. Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektivní, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž většina obvinění je nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny. Proč tedy nepožadujete odpovědnost od těch, kteří ji žádají výlučně od vás? Cožpak výsledky jejich práce jsou lepší než vaše?“ (cit. Vittorio Messori: Czarne karty Kościola, Katowice 1998, str. 11-12)
Nekatolického církevního historika právem pohoršuje typicky katolický masochismus, tj. zvrhlá záliba katolíků ve vyhledávání špatností a hříchů v dávných i současných dějinách Církve. Ten se v posledních letech prohlubuje. A nejedná se jenom o modernisty, nýbrž bohužel i o ty, kteří se řadí mezi konzervativce nebo dokonce tradicionalisty.
Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve
Mons. Schneider
Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.
Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.
Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.
Biskup Williamson prý vysvětí další biskupy
Biskup Williamson
Blog Rorate Caeli oznámil, že biskup Richard Williamson 19. března (na sv. Josefa) vysvětí v klášteře Svatého Kříže v brazilském Nova Friburgo na biskupa minimálně jednoho z „kněží Odporu„, P. Jeana-Michela Faureho. Zároveň ale zmiňuje možnost, že vysvěcených bude vícero, jmenovitě je jako další možný adept uveden otec Innocent Maria, zakladatel tradičně dominikánského konventu v Avrillé.
Zdá se tedy, že se bude opakovat situace po svěcení v Econe. Williamsonova svěcení pochopitelně nezískají svolení Říma a on i svěcenci budou jistě prohlášeni za automaticky exkomunikované. Nepochybně to odmítnou s odkazem na stav nouze, což bude minimálně v očích jim nakloněných věřících hodnoceno jako přesvědčivá argumentace, protože od econských svěcení se situace Církve rozhodně nezlepšila, naopak došlo k významnému zhoršení (i když na druhé straně někdo může tvrdit, že se pozice Tradice vlastně zlepšila).
Před 110 lety se narodil biskup Castro Mayer
Mons. Antônio de Castro Mayer
Dnes by oslavil 110. narozeniny Mons. Antônio de Castro Mayer (1904-1991), biskup brazilské diecéze Campos (1949-1981), zakladatel Kněžské společnosti sv. Jana Marii Vianneye a velký bojovník proti pokoncilním deformacím.
Odmítl zavést ve své diecézi NOM a po svém odchodu do důchodu založil Kněžskou společnost sv. Jana Marii Vianneye, s níž zajišťoval obřady a duchovní služby pro věřící své diecéze věrné Tradici.
Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje
PhDr. Radomír Malý
Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.
Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.
A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.
Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!
Otec František Kozár
„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“ Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.
Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.
