Tag Archives: Magisterium
„Věrohodný učitelský úřad“ papeže Františka
Acta Apostolicae Sedis (AAS), orgán Vatikánu, v němž se promulgují oficiální akty Apoštolského stolce, tento týden zveřejnil vydání z října 2016 obsahující nechvalně známý dopis papeže Františka argentinským biskupům, v němž uvádí, že „neexistují jiné interpretace“ („No hay otras interpretaciones“) Amoris laetitia než výklad biskupů z Buenos Aires. AAS rovněž publikovala plné znění pokynů z Buenos Aires, jež v některých případech dovolují svaté přijímání párům žijícím ve stavu trvalého a veřejného cizoložství, které se nezavázaly k životu v naprosté zdrženlivosti.
Ještě významnější je to, že AAS povyšuje soukromý dopis papeže Františka argentinským biskupům na oficiální magisteriální úroveň „apoštolského listu“ (epistola apostolica) a zároveň obsahuje zvláštní reskript v podobě dodatku státního sekretáře kardinála Pietra Parolina. Prohlašuje se v něm, že je výslovným úmyslem papeže Františka, aby oba dokumenty – papežův dopis a samotné pokyny z Buenos Aires – měly charakter jeho „věrohodného učitelského úřadu“, a že papež osobně nařídil jejich zveřejnění v AAS a na webových stránkách Vatikánu.
Reskript zní v latině takto:
RESCRIPTUM «EX AUDIENTIA SS.MI»
Summus Pontifex decernit ut duo Documenta quae praecedunt edantur per publicationem in situ electronico Vaticano et in Actis Apostolicae Sedis, velut Magisterium authenticum.
Ex Aedibus Vaticanis, die V mensis Iunii anno MMXVII
Petrus Card. Parolin
Secretarius Status
Překlad:
Reskript „z audience u Jeho Svatosti“
Nejvyšší pontifik nařídil, aby byly oba předcházející dokumenty promulgovány jako věrohodný učitelský úřad zveřejněním na webových stránkách Vatikánu a v Acta Apostolicae Sedis.
Ve Vatikánu 5. června 2017
Pietro Card. Parolin
Státní sekretář
Katolická encyklopedie definuje papežský reskript takto: „Reskript je písemná odpověď papeže nebo některé posvátné kongregace na dotazy či žádosti jednotlivců. Některými reskripty se uděluje nějaké povolení, jiné se týkají výkonu spravedlnosti, např. výkladu zákona nebo jmenování soudce.“ Reskripty obecně mají sílu partikulárního zákona, avšak „pokud vykládají nebo promulgují obecný zákon, mají univerzální platnost“, jako je tomu i v tomto případě. Jestliže papežské reskripty odpovídají na otázky, mohl by tento být přímou odpovědí na dubia čtyř kardinálů?
Katolický akademik: V Církvi oficiálně začalo pronásledování pravověrných
V německém akademickém časopisu AEMAT vyšel 11. září článek Claudia Pierantoniho, italského církevního historika a filosofa vyučujícího na Chilské univerzitě a známého obránce katolické ortodoxie. Již jeho titulek naznačuje jeho význam: „Josef Seifert, čistá logika a začátek oficiálního pronásledování pravověří v Církvi.“ Výňatky z článku zveřejnil na svém blogu také respektovaný italský vatikanista Sandro Magister, který svůj příspěvek nadepsal těmito mrazivými slovy: „Jediný důvod vyhazovu profesora Seiferta: byl příliš věrný Církvi.“ [zdůraznění 1P5]
Portál OnePeterFive přinesl svým čtenářům hlavní myšlenky z desetistránkové eseje profesora Pierantoniho, které by se měly šířit a diskutovat.
Připomeňme nejprve základní skutečnosti. Profesora Seiferta [1] propustil arcibiskup Javier Martínez z Mezinárodní filosofické akademie (IAP) ve španělské Granadě 31. srpna 2017, poté co profesor Seifert zveřejnil článek, v němž poukázal na potenciálně nebezpečnou nauku v odstavci 303 apoštolské exhortace papeže Františka Amoris laetitia. Podle profesora Seiferta by tento odstavec – v němž se tvrdí, že objektivně nemorální situace může být za určitých okolností „s určitou morální jistotou“ tím, co „požaduje sám Bůh“, třebaže „dosud plně nejde o objektivní ideál“ [podle „všeobecné nabídky evangelia“] – mohl snadno vést k mravnímu relativismu, který by podkopal celou mravní nauku Církve.
Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)
Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí
Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.
Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:
„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“
Jak dlouho ještě…?
PhDr. Radomír Malý
Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.
„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“.
„Jde o pravdu Kristovu, již je třeba učit“
Kardinál Burke v rozhovoru pro americkou televizí EWTN
Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.
Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?
Tři věci, které papež nemůže
Phil Lawler
7. prosince 2016 (CatholicCulture) – Autorita papeže v Katolické církvi je značná. I papežská pravomoc – a zejména papežská neomylnost – však má své meze. Papež mluví autoritativně, když vykládá „poklad víry“, tj. v jednotě s biskupským sborem vysvětluje, čemu Církev vždy a všude věřila. Každý, kdo chápe povahu pravomoci Petrova nástupce, by měl uznat, že i když papež mluví o otázkách víry a mravů, jsou věci, které říkat nemůže. Například:
Papež nemůže tvrdit, že 2+2=5, ani nemůže zrušit zákony logiky. Jestliže tedy pronese dva vzájemně si odporující výroky, nemohou být oba pravdivé. A protože všichni papežové mají stejnou učitelskou autoritu, když jeden papež protiřečí druhému, je něco špatně. Jestliže tedy Amoris laetitia odporuje Veritatis splendor a Casti connubii – dřívějším papežským encyklikám, které mají vyšší učitelskou autoritu – nemohou být věřící nuceni tento rozpor jen tak spolknout.
Papežské odmítnutí odpovědět čtyřem kardinálům degraduje Magisterium
Prof. Robert Spaemann
5. prosince 2016 (LifeSiteNews) — Přední německý katolický filosof Robert Spaemann podpořil čtyři kardinály, kteří požádali papeže Františka, aby vysvětlil dvojznačnosti v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, zejména pokud jde o přístup rozvedených a znovusezdaných katolíků ke svátostem.
„Je politováníhodné, že iniciativy v této věci se ujali jen čtyři kardinálové,“ řekl Robert Spaemann na obranu dubií, která kardinálové formulovali. V rozhovoru pro italský list Nuova Bussola Quotidiana ze 4. prosince zdůraznil, že mají pravdu, když hovoří o celosvětovém zmatku, který Amoris laetitia vyvolala mezi biskupy.
Spaemann je znám svými filosofickými prácemi o křesťanské etice, bioetice a lidských právech. Je osobním přítelem Benedikta XVI. a emeritním profesorem mnichovské Univerzity Ludvíka Maxmiliána. Také on již dříve vyjádřil znepokojení nad exhortací Amoris letitia, kterou nazval „rozchodem s katolickou tradicí“.
Rozvrací papež František úmyslně papežský učitelský úřad?
Phil Lawler
Největší hrozbou pro učitelský úřad papeže je dnes papež sám.
Specialitou papeže Františka jsou zneklidňující výroky – jak se zdá, nejčastěji při rozhovorech s novináři v letadle. Povinností římského pontifika však je uklidňovat: něco, co papež František evidentně odmítá dělat. Nejnovější neformální prohlášení – zabývající se naléhavou otázkou, leč neposkytující autoritativní odpověď – mě nutí se ptát, zda Svatý otec svůj vlastní učitelský úřad nerozvrací úmyslně.
Robert Royal v článku na portálu The Catholic Thing [1] přesvědčivě vysvětlil, proč poslední překvapení z Vatikánu považuje za „bizarní krok papeže“ (slovenský překlad ZDE). Katolický svět už více než dva roky diskutuje o tzv. „Kasperově návrhu“, aby znovusezdaní rozvedení katolíci mohli být připuštěni ke svatému přijímání, a až do minulého týdne na tuto otázku nebyla žádná jasná, definitivní odpověď papeže. Ta se teď konečně objevila: nikoli v oficiálním dokumentu nebo veřejném prohlášení, ale v soukromém dopise, který unikl do médií a jehož pravost byla později potvrzena.
Podstata současného rozdělení v Církvi
Prof. Roberto de Mattei
Informace, dezinformace, pravda, polopravda i lež jsou v komunikační strategii Svatého stolce dokonale promíchány. Dějiny dnešní církve se píší různými interview, improvizovanými promluvami, články na polooficiálních blozích a mediálními indiskrecemi, kdy se přenechává pole všem myslitelným interpretacím, takže vzniká podezření, že jde o plánovaný zmatek.
Dva nejnovější příklady:
Ten první se týká propuštění prezidenta vatikánské banky IOR Ettore Gotti Tedeschiho v roce 2012. V nejnovějším vydání knihy rozhovorů Petra Seewalda s Benediktem XVI. bere „emeritní“ papež odpovědnost za propuštění Tedeschiho zcela na sebe. Šlo – dle jeho slov – o nutnost „obměnit“ vedení vatikánské banky.
Sekretář odstoupivšího papeže mons. Georg Gänswein však prohlásil, že Benedikt XVI. o tomto sesazení Tedeschiho nic nevěděl a „byl velmi překvapen nedůvěrou, která byla tomuto profesorovi vyslovena.“ Andrea Tornielli o tom pojednává ve svém článku 22. října 2013 pod názvem „Benedikt XVI. byl velmi překvapen odvoláním Tedeschiho“.
