Tag Archives: Magisterium

Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí

[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.

Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.

Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.

Paolo  Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled

Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI  secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.

Útok na rodinu

Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.

Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.

POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY

Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.

Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu.

Co se tu chystá?

Papežský dokument Episcopalis communio, který fakticky rekonstituoval biskupskou synodu, doprovázelo nespokojené reptání. Vysocí preláti si stěžovali na „manipulaci“ a dosáhli toho, že sekretariát [synody] mírně ustoupil.

Co však komentátoři analyzují velice pomalu, je konečný cíl a záměr nedávno zavedených změn. Jednotlivosti jsou sice složité, ale cíl je prostý. Je jasné, že synoda se má stát nástrojem cudně skrývané revize katolické sexuální etiky.

Prozatím se ukázalo, že synodální cesta k liberálním reformám není až taková brnkačka. Amoris laetitia, papežský produkt poslední synody, jak známo vyústil v dubia, na něž František nutně musel reagovat tichým pohrdáním (jako každý absolutní monarcha). Nová synodní pravidla mají této eventualitě zabránit. Závěrečný dokument synody o mládeži – koncipovaný skupinou, v níž dominují lidé jmenovaní Františkem, vyhotovený dlouho dopředu a synodním otcům předložený jen k letmému nahlédnutí – dostane papežské imprimatur a tím se okamžitě stane součástí řádného magisteria.

Je třeba všechny kanonizace přijímat jako neomylné?

Kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. a oznámení nadcházející kanonizace Pavla VI. vyvolaly v tradičních kruzích jisté kontroverze. Na jedné straně byly vznášeny námitky proti tomu, jak byly tyto procesy vedeny, i proti tvrzení, že tito papežové projevovali hrdinské ctnosti. Na druhé straně existuje sklon k názoru, že tradicionalisté by měli akceptovat všechny kanonizace jako neomylné, protože se to pokládá za tradiční teologické stanovisko. Zdá se, že posledně uvedená tendence získává převahu, a výsledkem je, že katolíci do značné míry dospěli k závěru, že jakmile je někdo prohlášen za svatého, je jejich povinností jeho svatost akceptovat a přestat jeho kanonizaci zpochybňovat. Cílem tohoto eseje je tento závěr odmítnout a představit alternativní pohled na povinnost katolíků ve vztahu ke kanonizacím.

Názor, který zde předkládáme, je třeba hned na počátku pečlivě vysvětlit. Netvrdíme, že katolíci mohou pravdivost kanonizací vyhlášených papežem svobodně přijmout nebo odmítnout, jak se jim zlíbí. Rovněž nejde o názor, že kanonizace nejsou autoritativní v tom smyslu, že jejich nárok na to, aby byly akceptovány, vyplývá čistě z předložených důkazů o svatosti kanonizované osoby a vůbec ne ze samotné skutečnosti oficiálního vyhlášení. Toto vyhlášení samo o sobě zakládá u katolíků povinnost víry. Ani nejde o názor, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsou mylné, protože tyto osoby nedosáhly blaženého patření v nebi. Svatostí těchto dvou papežů se zde nezabýváme. Tvrdíme zde jen to, že ne všechny kanonizace musejí katolíci akceptovat jako neomylné úkony magisteria Církve.

De Mattei o Humanae vitae, teologii těla a prorockých hlasech na koncilu

Profesor Roberto de Mattei, známý církevní historik a předseda organizace Lepanto Foundation, poskytl portálu LifeSiteNews rozhovor k 50. výročí encykliky Humanae vitae, které jsme si připomněli 25. července. Nedávno vyšel jeho článek, v němž se zabývá novými skutečnostmi souvisejícími se vznikem encykliky a knihou La nascita di un’Enciclica. Humanae Vitae alla luce degli Archivi Vaticani (Zrod encykliky. Humanae vitae ve světle vatikánských archívů), kterou napsal Mons. Gilfredo Marengo, koordinátor komise pro zkoumání encykliky Humanae vitae jmenované papežem Františkem. [1]

LifeSite: Pane profesore, Pavel VI. promulgoval encykliku Humanae vitae 25. července 1968. Co o této události soudíte jako historik po padesáti letech?

De Mattei: Humanae Vitae je encyklika historicky velmi důležitá, protože připomněla existenci neměnného přirozeného zákona v době, kdy kritériem kultury i životního stylu bylo popření trvalých hodnot v situaci probíhajících historických změn. Dokument Pavla VI. byl rovněž reakcí na církevní revoluci, která po skončení Druhého vatikánského koncilu útočila na Církev zevnitř. Musíme být papeži vděčni za to, že se nepodvolil extrémně silnému nátlaku médií i lobby uvnitř Církve, které chtěly nauku Církve v tomto ohledu změnit.

Na rozdíl od mnoha dnešních lidé tvrdíte, že Humanae vitae nebyla prorockým dokumentem. Proč?

Obecně je slovo „prorocký“ definováno jako schopnost předvídat budoucí události ve světle rozumu osvíceného milostí. V tomto smyslu bylo pět set koncilních otců, kteří během Druhého vatikánského koncilu požadovali odsouzení komunismu, „proroky“, protože předpovídali, že se toto „zlo z podstaty“ brzy zhroutí. Naopak ti, kteří byli proti odsouzení – v přesvědčení, že na komunismu je něco dobrého a že bude trvat po staletí – „proroky“ nebyli.

Ve stejné době se šířil mýtus o demografické explozi a kdekdo mluvil o nutnosti omezit počet narozených. Lidé jako kardinál Suenens, kteří žádali, aby byla za účelem snížení porodnosti dovolena antikoncepce, proroky nebyli, zatímco konciloví otcové jako kardinálové Ottaviani a Browne, kteří se proti těmto požadavkům stavěli a připomínali slova knihy Genesis: „Ploďte a množte se” (Gen 1,28), jimi byli.

Problémem, před nímž dnes stojí křesťanský Západ, určitě není přelidnění, nýbrž demografický kolaps. Humanae vitae nebyla prorockou encyklikou, protože akceptovala princip kontroly porodnosti ve formě „zodpovědného rodičovství“. Byl to však odvážný dokument, který odvážně zopakoval odsouzení antikoncepce a potratu Církví. V tomto smyslu si zaslouží oslavovat.

Pokus pochopit papeže Františka

Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat. (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí. (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).

Biskup Schneider a nový „sylabus omylů“

S velkou vděčností dnes čtenářům přinášíme dlouhý originální rozhovor s Mons. Athanasiem Schneiderem, pomocným biskupem arcidiecéze Panny Marie v kazachstánské Astaně. Následující otázky jsme mu poslali ještě před jednáním německých biskupů ve Vatikánu v rámci probíhajícího sporu o svaté přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích, i před skandálním zahájením výstavy Heavenly Bodies (Nebeská těla) v New Yorku. [1] Měli jsme v úmyslu položit mu otázky, které by mohly inspirovat jakýsi nový „sylabus omylů“ (náš termín, nikoli jeho) pro moderní Církev, a tak poskytnout correctio filialis některých vážných pokřivení víry, jež dnes kolují v církevních kruzích i mezi veřejností, aniž by byly korigovány.

Biskup Schneider se proto vyjadřuje k takovým otázkám, jako je žehnání homosexuálním párům, kněžské svěcení žen, zednářská symbolika ve Vatikánu, ženatí kněží, skutečnost, že Vatikán na newyorskou módní výstavu zapůjčil posvátné předměty a v neposlední řadě případ malého Alfieho Evanse.

Pan biskup v otázkách víry a mravů bez váhání zaujímá jasná a principiální stanoviska a my jsme mu – opakuji – velmi vděčni za jeho katolické svědectví. Kéž by zářilo široko daleko a katolíky po celém světě utvrzovalo ve víře. [2]

Papež je papežem pouze tehdy, když hlásá o Kristu pravdu

Přetrvávající krize v Církvi s sebou přináší otázky katolíků ohledně neomylnosti nástupců sv. Petra. K tématu se vyjádřil i polský kněz z řádu paulánů o. Augustyn Pelanowski OSPPE.

 O. Augustyn Pelanowski se v jednom svém kázání zamýšlí nad pravým poznáním Boha. „Je mé poznání v souladu s Jeho učením, nebo jde čistě jen o můj subjektivní úsudek?“ ptá se a dodává, že před započetím kázání prosil Boha o to, aby se stal Jeho nástrojem a aby hlásal to, co je v souladu s Jeho vůlí. „Máme si Boha představovat, jak se nám zlíbí, anebo tak, jak On sám v nás touží přebývat?“ pokládá další řečnickou otázku.

Pán Ježíš hovoří v jednom podobenství o vlcích v rouších beránčích. Vlk je skutečnost, je to pravda o něm, kdežto roucho beránčí je představa, jakou o sobě vlk má. Může ovšem dojít k tomu, že zloděj převlečený za pastýře uvěří tomu, že pastýřem doopravdy je, nicméně opak je pravdou. Vzpomeňme jen na farizeje, na jejichž adresu už toho bylo řečeno tolik nepěkného. Jejich pověst je dosti špatná, ačkoli byli neobyčejně zbožnými lidmi, náboženstvím formovanými askety, kteří opravdu věřili. […] Tito farizejové však ve své náboženské praxi tak zakrněli, že komentáře k Písmu a jeho interpretace kladli nad Písmo samotné. Právní předpisy stály v jejich představách nad vnuknutími Ducha Svatého. Omezovali se pouze na prázdná slova a ztratili tak spojení s vůlí Ducha Svatého, s Jeho působením. Stavěli se nad samotného Boha, což jim Ježíš nesčetněkrát vytkl. Všichni se shodneme na tom, že je zavádějící klást lidské výroky nad učení Boží. Šlo by o modloslužbu prokazovanou osobě či instituci, kdyby si jakákoli autorita nárokovala právo k měnění Božího učení, kdyby někdo prohlásil: ,Já to vím lépe než Bůh‘ nebo ,Ono je to jinak‘,“ říká o. Pelanowski a poté přechází k objasnění otázky fungování papežské autority.

Připomíná Ježíšův rozhovor se sv. Petrem, v němž se Syn Boží tázal apoštolů, za koho Ho lidé pokládají: „Žijeme v době, kdy tento rozhovor probíhá přímo před našima očima. Ježíš položil otázku a apoštolové Mu dávali různé odpovědi. Jenom Petr vyřkl plnou pravdu, pravdu shodnou s Ježíšovým očekáváním. Pověděl, kým Ježíš doopravdy byl, ne to, co si mysleli lidé. Petr odpovídal v souladu se zjevením: ,Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha‘,“ říká paulán s dovětkem, že i Ježíš pověděl Petrovi plnou pravdu o něm – pravdu o skále, na které je vybudována Církev. Tím se započal Petrův primát, avšak, jak podotýká o. Pelanowski, „Petr je skálou jen a pouze tehdy, když hlásá pravdu o tom, kým je Ježíš, neboť v jiné scéně, když Kristus předpovídá svůj kříž, se Petr bouřil a chtěl provádět jakousi cenzuru a nehovořit o utrpení. V odpověď na svá slova uslyšel: ,Jdi mi z očí, satane‘!“

„Věrohodný učitelský úřad“ papeže Františka

Acta Apostolicae Sedis (AAS), orgán Vatikánu, v němž se promulgují oficiální akty Apoštolského stolce, tento týden zveřejnil vydání z října 2016 obsahující nechvalně známý dopis papeže Františka argentinským biskupům, v němž uvádí, že „neexistují jiné interpretace“ („No hay otras interpretaciones“) Amoris laetitia než výklad biskupů z Buenos Aires. AAS rovněž publikovala plné znění pokynů z Buenos Aires, jež v některých případech dovolují svaté přijímání párům žijícím ve stavu trvalého a veřejného cizoložství, které se nezavázaly k životu v naprosté zdrženlivosti.

Ještě významnější je to, že AAS povyšuje soukromý dopis papeže Františka argentinským biskupům na oficiální magisteriální úroveň „apoštolského listu“ (epistola apostolica) a zároveň obsahuje zvláštní reskript v podobě dodatku státního sekretáře kardinála Pietra Parolina. Prohlašuje se v něm, že je výslovným úmyslem papeže Františka, aby oba dokumenty – papežův dopis a samotné pokyny z Buenos Aires – měly charakter jeho „věrohodného učitelského úřadu“, a že papež osobně nařídil jejich zveřejnění v AAS a na webových stránkách Vatikánu.

Reskript zní v latině takto:
RESCRIPTUM «EX AUDIENTIA SS.MI»
Summus Pontifex decernit ut duo Documenta quae praecedunt edantur per publicationem in situ electronico Vaticano et in Actis Apostolicae Sedis, velut Magisterium authenticum.
Ex Aedibus Vaticanis, die V mensis Iunii anno MMXVII
Petrus Card. Parolin
Secretarius Status

Překlad:
Reskript „z audience u Jeho Svatosti“
Nejvyšší pontifik nařídil, aby byly oba předcházející dokumenty promulgovány jako věrohodný učitelský úřad zveřejněním na webových stránkách Vatikánu a v Acta Apostolicae Sedis.
Ve Vatikánu 5. června 2017
Pietro Card. Parolin
Státní sekretář

Katolická encyklopedie definuje papežský reskript takto: „Reskript je písemná odpověď papeže nebo některé posvátné kongregace na dotazy či žádosti jednotlivců. Některými reskripty se uděluje nějaké povolení, jiné se týkají výkonu spravedlnosti, např. výkladu zákona nebo jmenování soudce.“ Reskripty obecně mají sílu partikulárního zákona, avšak „pokud vykládají nebo promulgují obecný zákon, mají univerzální platnost“, jako je tomu i v tomto případě. Jestliže papežské reskripty odpovídají na otázky, mohl by tento být přímou odpovědí na dubia čtyř kardinálů?

Katolický akademik: V Církvi oficiálně začalo pronásledování pravověrných

V německém akademickém časopisu AEMAT vyšel 11. září článek Claudia Pierantoniho, italského církevního historika a filosofa vyučujícího na Chilské univerzitě a známého obránce katolické ortodoxie. Již jeho titulek naznačuje jeho význam: „Josef Seifert, čistá logika a začátek oficiálního pronásledování pravověří v Církvi.“ Výňatky z článku zveřejnil na svém blogu také respektovaný italský vatikanista Sandro Magister, který svůj příspěvek nadepsal těmito mrazivými slovy: „Jediný důvod vyhazovu profesora Seiferta: byl příliš věrný Církvi.“ [zdůraznění 1P5]

Portál OnePeterFive přinesl svým čtenářům hlavní myšlenky z desetistránkové eseje profesora Pierantoniho, které by se měly šířit a diskutovat.

Připomeňme nejprve základní skutečnosti. Profesora Seiferta [1] propustil arcibiskup Javier Martínez z Mezinárodní filosofické akademie (IAP) ve španělské Granadě 31. srpna 2017, poté co profesor Seifert zveřejnil článek, v němž poukázal na potenciálně nebezpečnou nauku v odstavci 303 apoštolské exhortace papeže Františka Amoris laetitia. Podle profesora Seiferta by tento odstavec – v němž se tvrdí, že objektivně nemorální situace může být za určitých okolností „s určitou morální jistotou“ tím, co „požaduje sám Bůh“, třebaže „dosud plně nejde o objektivní ideál“ [podle „všeobecné nabídky evangelia“] – mohl snadno vést k mravnímu relativismu, který by podkopal celou mravní nauku Církve.