Tag Archives: Liturgie

Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí

[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.

Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.

Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.

Paolo  Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled

Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI  secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.

Souvislost mezi liturgickými excesy a zneužíváním mladistvých

Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.

My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?

Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivosti, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.

Nová syntéza všech herezí aneb O nietzscheovském katolicismu

Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

Přijde další skandální výměna v Římě?

Kardinál Cañizares Llovera

Postupně a nenápadně provádí papež František I. obměnu klíčových osob v Římské kurii. A bohužel, katolíci, co svoji víru berou vážně, musí na mnohé z nich pohlížet s neklidem. Na konci minulého roku jsme v Duších a hvězdách věnovali pozornost zatím asi nejskandálnější a nejsmutnější výměně, když z řad Kongregace pro biskupy vypadl kardinál Burke, aby „místo něj“ nastoupil kardinál Wuerl. Jak to tak ale vypadá, čeká nás v brzké době dost možná ještě mnohem smutnější a skandálnější výměna.

Dnes papež František obsadil dva důležité arcibiskupské stolce ve Španělsku. Svatý otec jmenoval nové arcibiskupy Madridu a Valencie – hlásí nadpis zprávy na stránkách České sekce Radia Vatikán. Zní to až nenápadně a pro mimošpanělské čtenáře nudně. Bohužel, nudného na této zprávě není nic pro žádného katolíka. Arcibiskupem Valencie byl totiž jmenován Mons. Antonio kardinál Cañizares Llovera, dosavadní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.

Tábor jako opora malých osamělých katolíků

Kozinec 2013: Nástěnka celotáborové hry

Letní tábor či setkání dětí (mládeže) je pro mnoho rodin především dobrou odpovědí na otázku, co s dětmi přes prázdniny. Na táboře se o děti postarají, pohlídají je, poskytnou jim přiměřený zdravotně prospěšný pobyt v přírodě a s trochou stěstí i nějaké ty pozitivní zážitky, na které pak budou děti přes rok vzpomínat. To jsou taková ta základní očekávání, které má od letního tábora většina rodičů.

Nicméně tábor má mnohem větší potenciál a může dětem poskytnout mnohem více, budou-li rodiče dobře vybírat. Neocenitelný je zejména pro příslušníky rozptýlených menšin.¹ Jak dobře vědí např. čeští emigranti, kteří pamatují na skautské tábory vedené Velenem Fandrlíkem, které jim pomáhaly udržovat v dětech povědomí o jejich češství, znalost českého jazyka a kontakty napříč českou emigrantskou komunitou. A jelikož i my katolíci (či mnozí z nás) jsme už v ČR rozptýlenou menšinou, neměli bychom tyto zkušenosti a možnosti ignorovat.

Jeďte podpořit právo na život!

Pochod pro život 2009

V sobotu 29. března 2014 se v Praze uskuteční XIV. národní Pochod pro život (ofic. stránky ZDE, facebooková stránka ZDE). Počasí má být narozdíl od studenovětrného loňského dějství příznivé, takže prosím neváhejte a přijďte podpořit právo na život v celé jeho šíři, přijďte vyjádřit svůj nesouhlas s vražděním uměle vyvolanými potraty a euthanasií.

Vlastnímu pochodu bude předcházet panelová diskuse na téma „Perspektivy obnovy kultury života v naší zemi“, která začne v 9:00 v dominikánském klášteře. Diskuse se mají zúčastnit psychoterapeutka  Ilona Burdová, poslankyně Nina Nováková, překladatelka Alena Povolná, filosof Jiří Fuchs, minoritský provinciál Bogdan Sikora, Radim Ucháč, prezident Hnutí Pro život ČR, a politický komentátor Matyáš Zrno. Moderovat bude Zdeňka Rybová. K účasti na diskusi je třeba se předem přihlásit (info@prolife.cz).

Času již nezbývá

Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.

Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.

Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“

Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?

„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje…

Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!

Otec Kozar

Otec František Kozár

„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“  Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.

Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.

Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice

Proti katolické nauce se lze proviňovat jednak odmítáním její existence, jejím zlehčováním, nepřiměřeným vyzvedáváním Písma svatého na úkor tradice, prohlašováním ji za natolik kulturně podmíněnou, že to vede fakticky k tomu, že není na ni brán ohled, jednak malicherným lpěním na nevýznamných zvyklostech, zaměňováním čistě církevních tradic za apoštolskou tradici nebo popíráním možného pokroku v chápání víry při zachování smyslu dřívějších výpovědí.

Mnohé bludy týkající se tradice jsou již přímo nebo nepřímo uvedeny v předchozích částech tohoto pojednaní. Pokrok a reagování na potřeby doby je možný též v oblasti liturgie a církevní disciplíny a práva. Encyklika Pia XII. Mediator Dei (body 61 až 63) se proto obrací proti „nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským“ a konstatuje, že „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“ a kárá proto snahy dát oltáři starý tvar stolu, vyloučit z liturgie černou barvu či vrátit se k předpisům starých pramenů kanonického práva.

Protestanti hlásají princip Sola Scriptura, tedy že pouze Písmo svaté je pramenem vší víry pro křesťany a že Boží zjevení je obsaženo pouze v Písmu, což má za následek odmítnutí jak tradice, tak učitelského úřadu církve. Luther napsal (v De abroganda missa privata): „Vše, co není v Písmu svatém, je přídavek satana“. Kontroverze proti Sola Scriptura je důležitá, protože, kdyby protestanti měli v tom pravdu, měli by další argument proti řadě katolických nauk, které odmítají jako nebiblické, neboť nejsou v Písmu obsaženy buď vůbec, nebo alespoň ne výslovně.

Svatý stolec zahájil otevřený útok na tradiční katolíky

František I.

Rozličné tradičně katolické servery zveřejnily zprávu, že Svatý stolec vydal dokument, který explicitně zakazuje františkánům Neposkvrněné sloužit tradiční liturgii: podle dokumentu musí všichni jejich kněží sloužit NOM, tradiční liturgii mohou sloužit pouze výjimečně a s explicitním souhlasem příslušného ordináře. Tímto dokument defakto zbavuje kněží františkánů Neposkvrněné práv, které dává katolickým kněžím i laikům Summorum pontificum (více informací anglicky ZDE a polsky ZDE).

Rychle rostoucí františkáni Neposkvrněné s asi 130 kněžími až dosud jsou/byli druhým největším kanonicky regulérním společenstvím (hned po Kněžském bratrstvu sv. Petra) poskytujícím katolíkům tradiční liturgii. Ta u nich sice nebyla jedinou liturgií, byla však liturgií preferovanou.  Pokud nebudou moci tradiční liturgii dále sloužit, bude to znamenat obrovskou ztrátu pro tisíce tradičních katolíků a desítky řeholních komunit – obojí budou muset hledat tuto liturgii u jiných kněží. Pokud ovšem nějaké najdou.