Tag Archives: láska

Lež, která nás zahubí?

Mohamedovi muslimové vyvražďují židovský kmen Banú Kurajzá

Ze všech hloupostí, které může člověk udělat, je lhát sám sobě, lhát svým, aby sebe i je upokojil. Je šílené tvářit se, že se nic neděje, když se něco děje, je neskutečně hloupé zavírat oči před smrtelným nebezpečím a popírat je, je sebevražedné tvrdit o zavilém a zlém nepříteli, že je to neškodný mírumilovný dobrák.

Mír nevytvoříme tím, že ve válce prostě zavřeme oči. Zavilý nepřítel zůstane nepřítelem, i když mu budeme říkat kámo, zvát si ho domů a točit se k němu zády. Jediné, čeho touto cestou dosáhneme, je rychlý konec. Náš konec. V osobním, komunitním i civilizačním záběru. Je to tak jednoduché, tak proč to tolik čelních politiků a duchovních odmítá pochopit?!

Je naprosto očekávatelné, že prostí lidé s nižším vzděláním, zaměstnaní živením svých rodin a splácením hypoték, nemohou mít úplnou představu o tom, co je to islám. Navzdory tomu si většina z nich paradoxně udržuje mnohem realističtější představu o islámu než špičkoví politici či duchovní, kteří mají v tomto směru mnohem lepší možnosti vzdělat se a být informováni.

Ježíš Kristus: Spasitel nebo mučedník svobody svědomí?

„Ježíš nebude nikdy překonán!“ Hádejte, milí čtenáři, kdo pronesl tento patetický výrok. Katolický biskup? Misionář? Teolog? Mučedník pro Krista? Nikoliv, byl to Ernest Renan, bojovný francouzský antiklerikál 19. století, který se netajil svým záměrem zlikvidovat Katolickou církev. Nepředstavoval mezi svými souputníky žádnou výjimku. I náš T. G. Masaryk, velký nepřítel katolicismu, umísťuje na konci svého spisu „Světová revoluce“ nadšený výkřik: „Ježíš, ne Caesar!“

Málokdo z odpůrců křesťanství na Ježíše plive (to se dá těžko, byl bez jakéhokoliv osobního hříchu), všichni osvícenci, marxisté i současní genderističtí neomarxisté, existencionalisté, liberálové, zednáři a další esa protikatolického boje – pokud přímo nepopírají Kristovu historickou existenci (tím by se dnes ale z vědeckého hlediska znemožnili), tak ho vychvalují jako velkého filozofa, lidového proroka a náboženského reformátora, kterého pro jeho odvážnou kritiku tehdejšího náboženského establishmentu poslal židovský sanhedrin na smrt.

Má to však jeden háček. Takový Ježíš nikdy neexistoval, Ježíš-pouhý člověk není historickou osobností. Tou je Ježíš-Bohočlověk, Vykupitel a Spasitel světa. Toho ovšem odpůrci zjevené pravdy odmítají stejně hněvivě jako tenkrát židovský sanhedrin v čele s Kaifášem, tento Ježíš jim dnes překáží stejně jako tenkrát. Ježíš filozof a náboženský reformátor jim nevadí, takových zná historie víc, on je pouze jedním z nich. Ježíš tohoto typu je k ničemu nezavazuje, je to člověk podrobený omylům tak jako všichni. Ale Ježíš Kristus, ten, který o sobě prohlásil, že pouze On je Cesta, Pravda a Život, a nikoli jenom jeden z myslitelů a zakladatelů světových náboženství, se pro ně stal „úhelným kamenem“, který zuřivě odhazují.

S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2)

Kardinál Burke

Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.

Počátek rozhovoru naleznete ZDE.

Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?

Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.

Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13).
To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou.

S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (1)

Kardinál Burke

Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.

+ + +

Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?

Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.

Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.

V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí.

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny

Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy


V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.

V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).

Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].

Navedení k životu zbožnému: II. Povaha a výbornost zbožnosti

Sv. František Saleský

Lidé, kteří strašili Izraelské, aby nechodili do země zaslíbené, pravili jim, že země ta požírá své obyvatele, že totiž jest tak nezdravá, že v ní není zle dlouho žíti, a že tam viděli  „jakési nestvůry z pokolení obrů, k nimžto přirovnáni, zdáli jsme se jako kobylky“ (4 Mojž. 13). Tak svět, milá Filotheo, pomlouvá svatou zbožnost jak dovede, líče zbožné osoby jako lidi obličejů mrzutých, truchlivých a utrápených, a hlásaje, že zbožnost dělá člověka zádumčivým a nesnesitelným. Ale jako Josue a Kaleb netoliko vydávali zaslíbené zemi svědectví, že jest dobrá a krásná, nýbrž také tvrdili, že bude příjemno a milo vládnouti jí, stejně Duch svatý ústy všech svých svatých, a náš Spasitel svými vlastními nás ujišťují, že zbožný život jest život příjemný a šťastný.

Navedení k životu zbožnému: V čem pravá zbožnost záleží

Sv. František Saleský

První část Navedení, obsahující naučení a cvičení, jimiž duše má býti vedena od první žádosti zbožného života až k dokonalému rozhodnutí, že se chce takovému životu věnovati.

I. V čem pravá zbožnost záleží

Zatoužila jsi po zbožnosti, milá Filotheo¹, protože jakožto křesťanka víš, že jest to cnost svrchovaně příjemná Boží Velebnosti. Ale poněvadž malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku některého podniknutí, potom rostou více a více, a posléze již téměř není lze je napraviti, jest nejprve potřebí, abys věděla, v čem ctnost zbožnosti záleží. Jest totiž pouze jedna zbožnost pravá, a mnoho marných a nepravých, takže kdybys nevěděla, která jest pravá, mohla by ses mýliti a dáti se na některou zbožnost nenáležitou a pověrečnou.

Arelius maloval na svých obrazech všechny osoby tak, že byly podobny osobám, které miloval; a každý si maluje zbožnost podle svých představ a zálib. Kdo se rád postívá, bude se pokládati za zbožného, když se bude postívati, ačkoliv jeho srdce je plné záští; a netroufaje si pro velikou střídmost svlažiti svého jazyka vínem a snad ani vodou, nebude se příliš rozpakovati týž jazyk pomluvou a utrháním potápěti do krve svého bližního. Jiný se bude domnívati, že jest zbožný, protože každý den odříkává spoustu modliteb, ačkoliv potom jeho ústa oplývají slovy příkrými, urážlivými, mrzutými vůči domácím a sousedům. Zase jiný ochotně otvírává peněženku a dává štědrou almužnu; ale aby otevřel své srdce citům smířlivosti a odpustil svým nepřátelům, to nedovede; jiný bude odpouštěti, ale nebude platiti svým věřitelům, leč když ho soud konečně donutí. Všichni tací lidé budou považováni za zbožné, a zatím není při nich žádné zbožnosti. Saul poslal své služebníky, aby hledali Davida v jeho domě; manželka Davidova, Michol, položila na lože dřevěnou sochu a přikryla ji šaty Davidovými, poslům pak Saulovým namluvila, že tam spí David, jsa nemocen. Podobně mnoho lidí se přikrývá některými zevnějšími úkony, které náležejí ke zbožnosti, a lidé se pak domnívají, že to jsou osoby skutečně zbožné a duchovní; ale vskutku jsou to jen sochy a přeludy zbožnosti.

Poslancům a poslankyním

Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.

Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:

Preambule

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky

 

V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“
a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“

Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání?

Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec

Mons. Franz Lackner

Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. (Luk 16,18)

Salzburský arcibiskup Lackner se nedávno postavil na stranu liberálních pseudokatolíků a pseudokatolických teologů a podpořil jejich snahy o relativizaci nerozlučnosti manželství. Jeho (ale nejen jeho) naprosto pomýlený pohled na věc krásně charakterizuje následující klíčová otázka: „Jakou naději můžeme a chceme dávat rozvedeným lidem, kteří žijí v novém manželství?“

Problém je v tom, že takováto otázka nutně předpokládá, že takovým lidem je možno (v rámci jejich situace) dát nějakou naději, že jim nějakou naději dát chceme. Arcibiskup Lackner to dokonce dále stupňuje s tím, že jim dát naději musíme, jinak jako křesťané selžeme. Ale takový předpoklad je zcela mylný, neslučitelný s katolickou vírou, neslučitelný s výslovným učením Ježíše Krista…

Připomínáme si sv. Alžbětu Portugalskou

Sv. Alžběta Portugalská

Dnes si připomínáme sv. Alžbětu Portugalskou († 1336), aragonskou princeznu, portugalskou královnu-manželku a řeholnici.

Tato světice proslula zbožností, skutky křesťanské lásky a milosrdenství k chudým a trpícím i jako mírotvůrkyně a svatá manželka dosti špatného manžela.

Je patronkou nejen Portugalska (a několika portugalských měst), její přímluvy a podpory se dovolávají i ženy, jejichž manželství trpí mužovou nevěrou,  a oběti válečných útrap a běsů.