Tag Archives: křesťanství

Papež se mýlí. Komunisté nemyslí jako křesťané

Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.

Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí.

Heslo dne

V týdnech bezprostředně před [britským] referendem znalci soudili, že výsledek bude tak těsný, že se nedá předvídat. Většina vysoce postavených a vlivných církevních představitelů – jak anglikánských, tak katolických – se však veřejně vyslovovala pro setrvání [Velké Británie v Evropské unii]. Někteří z nich dokonce bez bližšího vysvětlení naznačovali, že tento názor je jaksi „křesťanštější“. Proč?

Po výmluvné reakci papeže Benedikta XVI. na vypuštění jakékoli zmínky o křesťanském původu evropské civilizace z návrhu evropské ústavy nemohou nezaznamenat do očí bijící absenci víry v myšlení předních eurokratů. Jak může každý vidět, je evropský projekt poslední zoufalou křečí radikálního osvícenství. Přesto však hlasovali pro.

Co je špatně na papežově interview pro La Croix

Radomír Malý


Rozhovor, který papež František poskytl 9. května pro La Croix, vyvolal – jako už mnohokrát – vlnu kritiky ze strany autentických katolíků. Jde především o 3 pasáže. Pokusím se o jejich rozbor:

La Croix: Ve svých promluvách o Evropě mluvíte o kořenech kontinentu, avšak bez toho, že byste je označil za křesťanské. Evropskou identitu nazýváte spíše multikulturní a dynamickou. Je snad podle Vás výraz křesťanské kořeny pro Evropu nepatřičný?

Papež: „Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože je jich víc. V tomto smyslu, když slyším mluvit o křesťanských kořenech Evropy, se tohoto tónu někdy obávám, protože může znít triumfalisticky nebo nevraživě. Zavání potom kolonialismem.“

František se tady bohužel staví otevřeně na stranu neomarxistické levice, která již dříve odmítla zmínku o křesťanských kořenech v evropské ústavě. Přitom právě křesťanství vytvořilo vše hodnotné, co v Evropě existuje, evropská civilizace se začala rozvíjet teprve poté, co nově příchozí národy po zániku Západořímské říše r. 476 jeden po druhém začaly přijímat křest. Bez epochálního civilizačního díla benediktinských mnichů a katolické Christianitas (křesťanský charakter státu) si nelze představit Evropu v pozitivním slova smyslu jako kulturní a civilizační velmoc.

Fatwa nebo koncentrák? Co to bude, pane profesore?

PhDr. Radomír Malý

Alexander Solženicyn ve své knize „Souostroví Gulag“ píše, jak se Voloďa Iljič Lenin ve svém vyhnanství na Sibiři uprostřed krásné přírody, kde „bzučeli čmeláci“, zamýšlel nad tím, jakou podobu budou mít koncentráky v budoucím „nejspravedlivějším“ státě světa. Na dalších stránkách tohoto úžasného svědectví se dozvídáme o hrůzostrašných hekatombách obětí.

Mám obavu, že mons. prof. dr. Tomáš Halík, nositel Tempeltonovy ceny a viceprezident celosvětově působící Rady pro výzkum hodnot a filozofie se sídlem ve Washingtonu, se ve své „poustevně“ v Německu, kam každoročně v létě dle svých vlastních slov jezdí, aby „meditoval“, zamýšlí nad něčím podobným. Vede mne k tomu jeho článek v Perspektivách, příloze 50. čísla Katolického týdeníku pod názvem „Máme s muslimy stejného Boha?

Pominu jeho absurdní synkretistické nesmysly, že „kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání…“ Před II. vatikánským koncilem na tuto otázku odpovídali negativně všichni papežové a pravověrní teologové. Rád bych se pana profesora zeptal, jestli i oni prokazovali jím uvedenou „naprostou neznalost“, ale to není na jeho článku to podstatné a nejnebezpečnější.

Morales, papež a „komunistický kříž“

„Jelikož komunismus je zevnitř zvrácený, opravdu mu nemůže pomáhat nikdo, kdo má v úmyslu uchránit před zkázou křesťanský a slušný způsob života. Kdyby však někdo tak pobloudil, že by mu pomáhal uchytit se v jeho zemi, pak on první by byl potrestán za svůj omyl.“Pius XI., Divini redemptoris (58)

Prezident Evo Morales vyvolal rozruch, když papeži během návštěvy daroval sošku Ježíše Krista ukřižovaného na srpu a kladivu. Tento poněkud svérázný a vysoce kontroverzní dárek nutí k zamyšlení. Člověk si musí v prvé řadě položit otázku: „Co tím chtěl básník říct?“ Odpověď nemusí být jednoduchá…

Takovéto sošce lze jistě snadno přičíst i významy přijatelné a navýsost pozitivní. Třeba může být chápána jako nanejvýš správný poukaz na uplynulé století – těžko bychom v něm hledali vražednější a zvrácenější ideologii, než je komunismus. Nikdo – ani nacisté – nedokázal povraždit tolik křesťanů jako komunisté, nikdo v něm nedokázal způsobit tak strašné a dodnes nenapravené škody na společnostech, kde komunismus dominoval. Kříž v podobě srpu a kladiva je z tohoto pohledu velmi výmluvným a dobrým symbolem komunistického zla a zločinů (byť tedy do kostela se rozhodně nehodí). Zde je ovšem třeba vznést námitku, že by bylo poněkud naivní předpokládat, že by se nám radikálně levicový prezident Bolívie pokoušel sdělit právě toto…

Dnes si připomínáme sv. Justina Mučedníka

http://www.katopedia.cz/index.php?title=Soubor:Justin_mu%C4%8Dedn%C3%ADk.jpg

Sv. Justin Mučedník

Pokusil jsem se studovat všechny dostupné filosofie, což mne nakonec přesvědčilo, že jen jediné učení je pravé. To, které vyznávají křesťané, že Bůh je Stvořitel a Pán veškerého tvorstva, že Ježíš Kristus podle proroctví přišel na svět, aby spasil člověka a naučil ho celé pravdě.

Dnes (14. 4.) si připomínáme církevního otce sv. Justina Mučedníka († 165), řeckého filosofa, teologa a mučedníka zavražděného před 1850 lety.

Nejvýznamnější apologeta 2. století se narodil v Palestině v pohanské rodině a od mládí se zabýval studiem soudobé filosofie. Žádný z pohanských filosofických systémů jej ale plně neuspokojoval, byť nějakou dobu setrvával v rámci platonismu.

Někdy ve 30. letech dospěl jeho život k prudkému obratu setkáním s neznámým starcem, který lehce vyvrátil jeho platónské přesvědčení, seznámil jej s křesťanstvím a daroval mu Bibli. Justin poté přijal křesťanskou víru a stal se křesťanským filosofem a apologetou. Založil v Římě křesťanskou filosofickou školu a stal se vyhledávaným duchovním otcem a reprezentantem křesťanské vzdělanosti.

Svatý Otče, proč mne urážíte?

PhDr. Radomír Malý

Papež František na palubě letadla při svém návratu z Turecka prohlásil na narychlo uspořádané tiskové konferenci:

„Chtěl bych něco říci o těchto třech věcech: mezináboženském dialogu, islamofobii a christianofobii. Začněme islamofobií – je pravda, že teroristické akce, nejenom v blízkovýchodní oblasti, ale také v Africe, vyvolávají reakci typu: ´Je-li toto islám, tak se rozzlobím´. Mnohé a mnohé muslimy to uráží a tvrdí: ´Ne, my nejsme takoví. Korán je knihou pokoje, prorockou knihou pokoje. Islám není takový´. Chápu to a upřímně si myslím, že nemůžeme o všech muslimech mluvit jako o teroristech. Stejně jako nelze říci, že by všichni křesťané byli fundamentalisté, ačkoli takovéto skupinky také mezi sebou máme, jako ve všech náboženstvích….“ (znění přesně podle radiovaticana.cz)

Papež František řekl, že v křesťanství, tedy i v Katolické církvi, jsou „fundamentalisté“. Tímto termínem označují protikatolická mainstreamová média jednak stoupence tradiční liturgie, jednak ochránce nenarozeného života a rodinných hodnot, tzv. „homofoby“ apod. K nim ke všem se hlásím a patřím. Jestliže mne kvůli tomu nazývají „fundamentalistou“, nevadí mi to, nechápu toto slovo jako nadávku, ale jsem na toto označení náležitě hrdý. „Fundamentum“ znamená latinsky „základ“. Každý katolík by měl „jít k základům“, k tomu vybízí na řadě míst evangelií sám Ježíš Kristus, např. když říká v závěru sv. Matouše: „Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal!“ V horském kázání potom praví: „Buďte tedy dokonalí, jak dokonalý jest i váš nebeský Otec…“ (Mat 5,48). Být katolickým „fundamentalistou“ proto znamená brát Písmo sv. a Tradici nadmíru vážně a důsledně a usilovat na prvém místě o život podle evangelia a katolické nauky. Z toho plyne i výše zmíněná orientace na tradiční liturgii, obranu rodiny a zvláště nenarozeného života.

O hidžábech poněkud netradičně

Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.

Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.

Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky.

Jak papež opět zklamal

František I.

Papež František I. bohužel už dlouhodobě působí věřícím hrozná zklamání svými vystoupeními v médiích. O některých můžeme mluvit jako o nešikovných ( např. dodnes liberály a liberálními pseudokatolíky hojně zneužívaný výrok „kdo jsem já, abych je soudil?“ či opakované rozhovory s ateistou Eugeniem Scalfarim), u dalších už je ale už velice obtížné zůstat jen u otázky šikovnosti a nešikovnosti – klasickým příkladem je poslední papežovo vyjádření o situaci v Iráku…

Přiznám se, že mne příjemně překvapilo, když světský tisk v posledních dnech psal o tom, že i mírumilovnému papeži Františkovi došla trpělivost a vyzval k zastavení vrahů z ISIL, kteří v Iráku a Sýrii systematicky vyvražďují a zotročují nesunitské menšiny (především křesťany, jezídy a šíity). To překvapení se ale změnilo ve zděšení, když jsem si na stránkách České redakce Radia Vatikán přečetl, co papež skutečně řekl…

Poselství bl. Marka z Aviana dnešním křesťanům

Bl. Marek z Aviana

Jedním ze zástupu světců a blahoslavených, které si připomínáme tento den, je i bl. Marek z Aviana (1631-1699), kapucínský kazatel a dlouholetý hlavní polní kaplan a kazatel habsburských vojsk ve válkách mezi Habsburky a osmanskou říší, který tolik přispěl k záchraně Vídně před Turky.

Uvážíme-li současné dění ve světě, pak je třeba přiznat, že právě toto je typ světce, na kterého bychom v těchto dnech měli obzvlášť vzpomínat. Aby nám připomněl, že existuje něco jako spravedlivá válka, aby nám připomněl, že někdy nestačí pouze výzvy k odsouzení toho či onoho, že někdy nestačí pouze modlitby a pokojné protesty, že někdy je třeba jednat a sáhnout i ke zbraním…