Tag Archives: křesťanská výchova

To nejdůležitější v roce 2014

Jiří Dienstbier ml.

Stojíme na začátku nového roku a přihlížíme formování nové vlády. Vyhlídky jsou neradostné – navrhovaná podoba vlády vypadá příšerně, nás katolíky v ní (a vlastně ani v Parlamentu) fakticky nikdo nezastupuje a ty nejdůležitější posty obsazují ti nejhorší možní lidé…

Má-li tento rok přinést vůbec něco dobrého, je zapotřebí, aby křesťanští voliči konečně začali věnovat pozornost tomu, co politici dělají (a především ti, co se tváří, že zastupují křesťanské hodnoty). Aby si ujasnili, co je důležité, aby aktivně tlačili politiky a média, aby v těch důležitých věcech podporovali a prosazovali ta správná rozhodnutí. A aby už nikdy a za žádných okolností nevolili ty zákonodárce, co je zklamou.

Hovoříme s dětmi o Bohu (Společně k Bohu IV)

 Z předcházejících úvah už víme, že první náboženská výuka dětí se děje beze slov. V pocitu bezpečí, jistoty, sytosti, v maminčině náručí, tam už v kojeneckém věku prožívá dítě skrytost v náručí Božím. Je až s podivem, jak péče rodičů o dítě zobrazuje Boží otcovskou péči o člověka: Velcí i mocní se sklánějí k malému bezmocnému tvoru, ujímají se ho, pečují o něj, chrání ho. Jako dítě je zcela závislé na rodičích, tak je člověk závislý na Bohu. Rodiče svou láskyplnou péčí ukazují dítěti, jak hodný je Bůh Otec.

A pak přijde čas, kdy je třeba povídat dítěti o Bohu i slovem. Každá maminka, když o to má zájem, vycítí, kdy je ta nejvhodnější chvilka, prvně dítěti o Bohu povědět. Třeba si malý Tomáš hraje na koberci s odstřižky látky, kterou maminka stříhá na nové, větší gatě. Tomášek najednou vyskočí a úprkem se rozběhne mamince do náručí. Vyškrábe se jí na klín a chytí ji kolem krku. A v téhle tiché láskyplné blízkosti poví maminka Tomáškovi: „Jak je krásné, že se máme rádi?“ Tomáš teď prvně uslyší o Bohu: To je ten, kdo mu dal maminku. Jindy se doví, že i to krásné jablko, které dostane, nechal dobrý Bůh vyrůst pro něj na stromě. 

Je možné výchovou vštípit víru? (Společně k Bohu III)

Jako student jsem přiučoval francouzštině mladšího spolužáka, který byl předtím na církevní škole, kde francouzština nebyla. Oslňoval mne zato znamenitými vědomostmi z náboženství: ať se jednalo o životopisy svatých, data z církevních dějin, katechizmové otázky nebo citáty z Bible, sypal to ze sebe jedna radost. Ale vždy s jakýmsi posměšným, ironickým přídechem. Až jsem se ho jednou zeptal, jak je to s jeho vírou. Řekl mi: „Já mám za sebou tolik vyučování náboženství, tolik modlení, tolik hodin v kostele, že má potřeba po této stránce je už asi na celý život vyčerpána.“

Čemu se v prvním roce naučíš… (Společně k Bohu II)

Když si dítě v patnácti letech volí zaměstnání, obvykle se říká, že v této době se rozhoduje celá jeho budoucnost. Je to pravda jen částečně, protože důležitější než povolání je jeho charakter – osobnost, – a tu si dítě s pomocí rodičů vytváří už od narození. A nejen od narození – už před narozením se tvoří hluboké základy osobnosti.

O tom, jaký je život dítěte pod srdcem matky, se ještě donedávna nevědělo nic. Teď víme, že matka už v těhotenství ovlivňuje budoucí osobnost dítěte. Maminky slyší v poradně, že nesmějí brát zbytečně žádné prášky, že nesmějí kouřit. A kněz jim k tomu může povědět, že základní charakter dítěte roste už pod jejich srdcem z toho, jestli na dítě myslí s láskou nebo se zlostí, jestli žije klidně nebo v hádkách a pláči. Že si proto nemají připouštět žádné starosti a mít oči otevřené pro všechno pěkné a radostné, aby i jejich dítě bylo radostným, veselým, pokojným člověkem.

Víme také, že nejsou pravdivé názory, že s výchovou je čas začít, až dítě dostane rozum a začne chápat. Že se musí naopak začít hned po narození, aby dítě dostalo rozum a začalo vůbec chápat.

Škola za školou aneb Půvaby domácího vzdělávání II

V první části tohoto dvoudílného článku o domácí škole jsem se zaměřil na politicko-právní aspekty domácího vzdělávání v České republice. Dnes se chci věnovat podstatnější otázce – proč je dobré zodpovědně zvážit, zda nemáme učit svoje děti svépomocí? Jaké jsou přednosti domácího vzdělávání oproti klasické školní docházce? A jsou s domácí školou spojena také některá rizika?