Tag Archives: korupce
Brazilská poslankyně: „Ať žije Kristus Král!“
1. května 2019 (LifeSiteNews.com) — Brazilská poslankyně zvolená do dolní komory brazilského parlamentu v zahajovacím projevu prohlásila, že jako katolička je věrná „Kristu, Králi vesmíru“, a skončila zvoláním „¡Viva Cristo Rey!” (Ať žije Kristus Král!).
Christine Nogueira do Reis Tonietto, lidově nazývaná „Chris Toniettová”, je sedmadvacetiletá právnička a členka hnutí Dom Bosco Centrer (Centrum dona Boska), které se snaží katolíkům vštěpovat znalosti katolické nauky a vést je ke katolické zbožnosti, zejména k pravidelnému přijímání svátostí. Do brazilské Poslanecké sněmovny byla zvolena za konzervativní Sociálně liberální stranu, která nominovala i současného brazilského prezidenta Jaira Bolsonara.
„Chci toto funkční období, naše funkční období, zasvětit Kristu, Králi vesmíru, Panně Marii z Aparecidy, patronce Brazílie, země, která se původně nazývala Země svatého Kříže,“ řekla Toniettová svým kolegům. „Chci zde potvrdit svůj morální závazek k obraně života od početí, k obraně rodiny a křesťanských hodnot, k boji proti potratu, genderové ideologii, korupci a zločinnosti.“
„Naléhavě vyzývám brazilskou mládež, aby neztrácela naději v náš národ. Chci sloužit své zemi s veškerou láskou, s veškerým etickým a mravním nasazením a silou, jak mě inspiruje moje katolická víra. Přeji vám všem skvělé a požehnané funkční období a ať Bůh žehná našim činům v tomto zákonodárném sboru. Ať žije Kristus Král!“
Zvolání „Viva Cristo Rey” se v Latinské Americe a zejména v Mexiku stalo populárním ve 20. a 30. letech minulého století za pronásledování katolíků mexickou vládou a po zavedení svátku Krista Krále papežem Piem XI. v roce 1925. Účastníci „Cristiady” neboli povstání Cristeros, které na obranu katolické víry propuklo v Mexiku v roce 1926, ho užívali jako bojové heslo.
Bludný kruh „boje“ bezmravné společnosti proti korupci
V září loňského roku (2011) se konala v aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity debata mezi senátory Petrem Pithartem a Jaromírem Štětinou. Tématem byl problém zákazu komunistické strany v České republice. Vydal jsem se na akademickou půdu poslechnout si argumenty obou zastupitelů, zvědav na to jaké argumenty předloží budoucí elitě právnického stavu.
Petr Pithart, premiér „sametové revoluční“ české vlády v úvodním slově prohlásil: „… nemohli jsme komunistickou stranu zakázat, protože to nikdo nechtěl – veřejnost to nežádala…“ Jaromír Štětina odpověděl, „…v iniciativě předložené vládě žádáme, na podkladě činnosti a programu Komunistické strany Čech a Moravy, pozastavení činnosti této strany…“
V takovém tónu se nesla celá debata obou pánů. Ani slovo o podstatě problému, že Strana – organizace s touto značkou, půl století ovládala náš stát a zemi, sloužila cizí mocnosti, že je ta strana odpovědná za stovky politických vražd, statisíce vězněných, okradených, za rozvrat hospodářství, morálky, za likvidaci mravní a intelektuální elity země.
Jaká pravicová vláda? Jaké reformy?
Jsou chvíle, kdy se musím ptát, jestli to magické heslo „pravice“ neleze tak trochu některým katolíkům na mozek. Je prý třeba podržet pravicovou vládu. Je prý třeba podpořit nutné reformy, byť nedotažené. Nevycházím z úžasu. Ptám se: Jakou pravicovou vládu? A jaké reformy? Vždyť u nás nic takového není!
Pokud někdo hodlá podporovat pravicovost jako „hodnotovou pozici“, pak by si měl ujasnit, co to vlastně pravice je, a to v absolutní rovině, ne jako nějaké pofidérní místo někde napravo od něčeho (v ČR nejspíš i od výtahu). V České republice vládnou tři strany, z nichž jedna se, pokud vím, za pravici nikdy ani neprohlašovala. Druhé dvě pak sice ano, ale tak nějak pořád nemohu pochopit, na základě čeho.
Kořeny korupce české postkomunistické demokratury
Motto: Otcové komunismu postavili svůj ideální společenský pořádek na principu násilí. Strana měla vždy pravdu. Kdo projevil i jen náznak pochybnosti, toho systém vyřadil. Negativní výběr uplatňovaný po několik generací vytřídil elitu, smyslem jejíž existence se stalo udržení moci a výhod z ní vyplývajících. Tuto novou elitu v rozletu využívání výhod omezoval asketický princip násilí. Platil i pro ně. Pohodlnější a změkčilejší vůdcové předvoje pracujících hledali nový, modernější princip, kterým by nahradili i pro ně samotné nepohodlné a nebezpečné násilí. Géniové moci při tom výběru neměli problém, měli své zkušenosti. Přímé násilí nahradila korupce a demoralisace.
