Tag Archives: kolektivní vina
Zas jednou tleskám Bělobrádkovi
_(cropped).jpg)
Vicepremiér Pavel Bělobrádek
Stráže i úředníci na Stadionu mi sami řekli, že malé děti umíraly stoprocentně. Také v Raisově škole, neboť matky je s nedostatečné výživy nemohly kojit. (Přemysl Pitter)
Tak zas jednou tleskám vicepremiérovi Pavlu Bělobrádkovi. Nestává se to často a mezi tím mu poměrně často i laju, leč dnes ho budu hájit. Za svou návštěvu Sudetského domu a projev úcty obětem tzv. Odsunu (má čest mi velí používat pravdivější termíny vyhnání či etnická čistka) si zaslouží pochvalu. Kéž bychom měli více politiků schopných se takto jasně postavit na stranu spravedlnosti…
Nikdy jsem se netajil tím, že považuji už i jen samotné poválečné vyhnání Němců za zločin, za naprosto neospravedlnitelnou etnickou čistku a ukázkový příklad ze samé své podstaty vždy nespravedlivé aplikace kolektivní viny. Ovšem i kdybychom otázku oprávněnosti hlavní idee tohoto aktu nechali stranou, dokonce i kdybychom přijali myšlenku, že etnická čistka může být ospravedlnitelná, že kolektivní vina může mít v tomto případě svoji logiku a oprávněnost (za sebe mohu čtenáře ujistit, že si nic takového nemyslím), nic to nezmění na tom, že zacházení s Němci po válce bylo neospravedlnitelné a barbarské, že jejich internace a vyhánění doprovázeli strašné zločiny zcela srovnatelné se zločiny nacistů – a nemluvím jen o zločinech jednotlivců, ale i o nepopsatelných zvěrstvech a donebevolajících nespravedlnostech, které páchaly a na nichž se přímo podílely československé ozbrojené síly, úřady a soudy…
Doba zkoušek a naděje
Deníky hrají při odhalování tajemství historie velice důležitou a specifickou roli jako pramen, který bezprostředně zaznamenává a zprostředkovává dojmy autora. Jako bezprostřední dobové svědectví, které konzervuje konkrétní dojmy a úvahy. V ideálním případě se dovídáme, jak skutečně autor v dané chvíli vnímal svět a události a uvažoval o nich (v reálu ovšem musíme počítat s tím, že ne vždy je autor tak sdílný a pravdomluvný, jak bychom potřebovali).
Deníky manětínského děkana Františka Wonky nás zavádí na česko-německé pomezí v dnešním Plzeňském kraji a provázejí nás lety 1938-1945 očima a ušima českého kněze působícího na národnostně rozštěpeném území pod nadvládou nacismu. Seznamujeme se s tím, jak nadprůměrně vzdělaný autor s rozhledem vnímal dění v protektorátě, všedním životem počínaje a zásadními událostmi konče. Někdy nám i zprostředkovává dojmy jiných. To je první velký přínos.
