Tag Archives: Kánon
Písmo svaté (3): Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve
Konstituce II. vatikánského sněmu Dei Verbum uvádí (kap. 10): „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi. … Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“
Po proměňování (O tridentské mši svaté X)
Anamnese
Jak už jsme poznamenali v předchozí části, vlastní text proměňování je jádrem rozsáhlejšího textu, který začíná slovy Quam oblationem a má – zejména viděn v doslovném českém překladu – formu blízkou jediné souvislé, i když složitě strukturované větě. A tato „věta“ pokračuje po proměňování vína dále následujícím textem:
Unde et mémores, Dómine, nos servi tui sed et plebs tua sancta, ejúsdem Christi Fílii tui, Dómini nostri, tam beátæ passiónis, nec non et ab ínferis resurrectiónis, sed et in cælos gloriósæ ascensiónis: offérimus præcláræ majestáti tuæ de tuis donis ac datis, hóstiam puram, hóstiam sanctam, hóstiam immaculátam, Panem sanctum vitæ ætérnæ, et Cálicem salútis perpétuæ.
Unde je latinská spojka odpovídající našim výrazům „z čehož“, „odkud“, „odtud“, „proto“, „a tedy“, „a tak“ a „pročež“. Tento text tedy přímo navazuje na předchozí slova: „Toto kolikrátkoliv budete činit, na mou památku budete činit“, vyslovená těsně před pozdvižením kalicha, a nazývá se anamnesí, což je řecky „vzpomínka“, resp. „připomínka“. Jeho doslovný překlad je následující (jako v předešlých částech i nyní zachováváme kvůli lepší čtenářově orientaci v překladu interpunkční znaménka):
„Proto i pamětlivi, Pane, my služebníci tvoji a lid tvůj svatý, téhož Krista Syna tvého, Pána našeho, jak blahého umučení, i zajisté z podsvětí zmrtvýchvstání, ale i na nebe slavného vystoupení: obětujeme přeslavné velebnosti tvé z tvých věnování a darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, Chléb svatý života věčného a Kalich spásy věčné.“
Kánon (O tridentské mši svaté VIII)
Přistoupíme nyní k části mše svaté nazvané kánon. Zvláště té by se mohla týkat fráze, kterou vyslovují propagátoři pokoncilového ritu: „Při tom starém ritu si kněz furt něco pro sebe mumlal, a jen občas se k lidem otočil, aby řekl dóminusvóbiskum“ (sám jsem tato slova slyšel přímo z kněžských úst). Nebudeme zde diskutovat o tom, do jaké míry je toto pozorování alespoň na povrchu (z hlediska zrakového a sluchového vnímání) pravdivé. Všimněme si fenoménu nazvaného „mumlání“ z jiného pohledu. Obhájci tridentského ritu někdy argumentují tvrzením, že to neslyšitelné vyslovování vyjadřuje tajemství. S tímto odůvodněním lze sice v zásadě souhlasit, avšak je příliš slabé: znázornit tajemství – zvláště to hluboké, existující při přepodstatnění – prostě tím, že se „tutlá“, to je příliš primitivní prostředek. Je však vhodné si uvědomit, že při kánonu to, co se dnes s oblibou vyjadřuje slovem předsedat, mizí jako kapka v moři ve skutečnosti, jejíž důležitost převyšuje vše na zemi, totiž v té skutečnosti, že celebrant jedná jako „alter Christus“ (druhý Kristus), že v centru kánonu pronáší Kristova slova s celou jejich obrovskou a tajemnou mocí, jako by byl sám Kristem, a že v tomto kontextu stojí před Bohem. Promyslíme-li si toto, uvědomíme si i to, jak je vhodné, že pravidla tridentského ritu vedou celebranta, aby v tom nejvýš nábožném pozdvižení své mysli k Bohu byl v kontaktu jen s ním, s Bohem, a uvědomíme si i to, jak propastně hloupé, primitivní a arogantní jsou fráze o mumlání.
