Tag Archives: Izrael
Odvody žen jsou zhůvěřilost
Jsem nanejvýš znechucen návrhem novely branného zákona, který včera prošel vládou. Nejenže zavádí spoustu zásadně nepraktických a zbytečných opatření (některé zásadní námitky zmiňuje poslankyně za ODS Jana Černochová – vizte ZDE), ale především přichází s jednou nebetyčnou zhůvěřilostí: odvody se mají týkat i žen.
A to je velmi zlé. V civilizovaných společnostech se za normální situace povinné odvody žen týkat nemají, jedinou přijatelnou výjimkou jsou svobodné bezdětné ženy pracující ve zdravotnictví. Samozřejmě, pokud ta která žena chce pomoci při obraně státu, může se přihlásit jako dobrovolnice. To je ale něco jiného. (Další věc je, že ženy nepatří do bojových jednotek.)
Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb
Jakob žehná synům Josefovým
Kapitola 48 především popisuje požehnání, které udělil Jakob Josefovým synům. Když bylo pak Josefovi „oznámeno, že jest otec nemocen“ (48,1), vydal se za ním se svými syny. „Když bylo starci řečeno: ‚Hle, syn tvůj Josef přichází k tobě,‘ vzpřímil se a posadil se na lůžku“ (48,2). Vzpomenul příslib, který dostal od Boha v Luze (28,10-19), že Bůh jeho potomstvo rozmnoží a že požehnána budou v něm a v jeho potomstvu všecka pokolení země. Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, Efraim a Manasses budou v jeho „očích rovni Rubenovi a Simeonovi“ (48,5). Tak je adoptoval. Při dělení zaslíbené země pak oba představují samostatný kmen a dostává se jim podílu na dobyté zemi (Joz kap. 16 a 17). Pak Josef na jeho přání přivedl k němu své syny. Svého staršího Manasse postavil tak, aby mu jeho otec mohl žehnat pravicí. To proto, že pravice má význam něčeho správného, každopádně je přednější než levice. Otec ale překřížil ruce a pravicí požehnal Efraimovi. Josef „chopiv se otcovy ruky snažil se zvednouti ji s hlavy Efraimovy a přenésti na hlavu Manassovu“ (48,17). Otec mu však řekl, že ví, co dělá, že Josefův mladší syn bude větší než starší, i když i z něho vzejdou národy (48,19), což se pak prokázalo v dalších dějinách Izraele.
Celá návštěva Josefa a jeho synů u Jakoba končí pak jeho proroctvím: „Bůh bude s vámi a přivede vás zase do země vašich otců“ (48,21).
Otcova nemoc byla zřejmě vážná a tak Josef tuší, že se s ním setká naposled. Bere sebou i své syny, neboť tyto své vnuky ještě neviděl, jak plyne z jeho dotazu v 48,8. Nejde tu o nějakou zdvořilostní návštěvu ani ji nelze zcela vysvětlit synovskou úctou. Josef ví, že otec chce před smrtí uspořádat nejen své pozemské záležitosti, ale udělit jako hlava rodiny i zvláštní požehnání. Vždyť Jakob byl požehnán nejen od Isáka (kap. 27 a 28), ale i od anděla, který s ním zápasil (32,30). Josef své syny „vzal z klína otcova“ (48,12). Nejde tu o ritus přijetí za vlastní (jako v 30,3; 50,23), ale spíše o projev dědečkovy lásky k synům toho, jehož měl za ztraceného. Ostatně přijetí Josefových synů za své Jakob oznámil už předtím (48,5). Jakobovu radost z tohoto rodinného setkání vyjadřují jeho slova: „Není mi odepřeno spatřiti tebe; nad to ukázal mi Bůh tvé potomstvo“ (48,11). „Poklonil se až k zemi“ (48,12); on druhý nejvyšší muž zemi před svým otcem pastýřem. Snad tím také chtěl dát najevo, že zastáváním svého vysokého úřadu nezpychl.
Příběhy Josefovy (6): Otec a Josefovi bratři se usazují v Egyptě
Znovushledání Jákoba a Josefa
Kapitola 46 líčí, jak Izrael vzal všechno, co měl, a vydal se s celým svým rodem na cestu do Egypta. Vypočítává též, kdo všechno s ním putoval, především syny jeho synů; celkem šedesát šest duší kromě žen jeho synů (46,26).
U Studny přísahy „přinesl oběti Bohu otce svého Isáka“ (46,1). Bůh se mu pak ukázal v nočním vidění a řekl mu: „Neboj se, vydej se dolů do Egypta, neboť učiním tam z tebe veliký národ“ (46,3). Pak pokračoval v cestě do Egypta „s celým svým potomstvem, se syny, vnuky a s celým rodem“ (46,6-7). Celkem přišlo do Egypta s Jakobem šedesát šest jeho potomků a k tomu ženy jeho synů (46,26).
Když se již přibližovali, poslal Jakob k Josefovi Judu, aby mu to oznámil. Josef dal „zapřáhnouti do svého vozu a jel tam otci naproti; uzřev ho, padl mu kolem šíje a objímaje ho plakal“ (46,29). Pak řekl, že oznámí faraonovi, že přišel jeho otec a bratři, kteří jsou „pastýři ovcí a zabývají se chovem dobytka; brav svůj a skot a všecek svůj majetek přivedli s sebou“ (46,32). To také mají říci faraonovi, až se jich bude ptát na jejich zaměstnání, aby směli přebývat v Gessenu, neboť Egypťané se štítí pastýřů ovcí.
Víra (1): Víra ve Starém zákoně
Eleazar odmítá vepřové
(2 Mak, 6,18-31)
Protože sněm tridentský (Decretum de iustificatione, cpt. 8) nás učí, že „víra je počátek lidské spásy, základ a kořen všeho ospravedlnění; bez víry je nemožné líbit se Bohu a dojít ke společenství jeho dětí“[i], je třeba se zabývat tím, co je víra, co o ní víme z Božího zjevení i úsudku učenců, její nezbytností, jejím vztahem k rozumovému poznání, nesprávnými názory o ní a životem z ní. Víra je „základem duchovního života“ (STh III q. 73 a. 3 ad 3), je předpokladem k tomu, abychom Boha milovali a jednali podle jeho vůle. Omyl ve víře mnohdy znamená omyl ve způsobu života.
Od doby tzv. reformace a zejména s nástupem modernismu až po dnešní dobu dochází nejen k nesprávnostem a bludům ohledně toho, co třeba věřit, ale i k omylům v tom, co je vlastně víra. Víra bývá někdy zaměňována s důvěrou v Boha a jednostranně se zdůrazňuje samotný akt víry na úkor obsahu víry, tedy zjevených pravd, které je třeba věřit. Následující výklad o víře bude se velkou mírou opírat o výroky Písma svatého, učitelského úřadu církve a sv. Tomáše Aq.[ii]
Válečná horečka podruhé: Řinčení zbraní nebo vrtění psem?
Možné způsoby izraelského útoku
K napsání tohoto rozboru možností dalšího vývoje situace na Blízkém a Středním východě mne “ponoukl“ jeden katolický přítel, který při diskusi na blozích a sociálních sítích různého charakteru upozornil na nutnost zvážení všech možných okolností, které z vývoje napjaté situace okolo tzv. „íránského jaderného programu“ mohou nastat.
Byl jsem též upozorněn, že jako uznávaný “war nerd“ bych se měl pokusit nezabřednout příliš do technických či strategických detailů a pokusit se výklad pokud možno zjednodušit na úroveň srozumitelnou i pro laika v moderní militarii.
Válečná horečka a lži maskované jako pravda
Írán
Poté, co jsem si přečetl vcelku fundovaný článek Ignáce Pospíšila o situaci v Sýrii, kde ale v diskusi již čtenáři prokazovali poněkud velké neznalosti moderního ozbrojeného střetu, včetně nekonvenčních strategií a tzv. „asymetrické válečné doktríny“, rozhodl jsem uvést na pravou míru několik mýtů a obecně oblíbených omylů, které se v diskusi pod článkem objevily…
Omyl č. 1
„Írán je nebezpečná země ovládaná maniaky a fanatiky.“
Samozřejmě že iránský teokratický režim není nic světoborného, prostí Peršané i příslušníci národů a národností žijící v Iránu nejsou nadšeni svým vládním režimem. Což ovšem nevypovídá vůbec nic o tom, zda opravdu touží po změně režimu a zda jsou opravdu plni nadšení a touhy zopakovat si například lybijský či momentálně aktuální syrský scénář tzv. „regime change“, za pomocí bojůvek ozbrojenců, jejichž násilné činy se v tzv. „nezávislých“ západních sdělovacích prostředcích nikdy neobjeví. Neobjeví se tam ani mrtvá těla vojáků, policistů, či příslušníků jiných naboženství, která jsou jejich obětmi při tzv. „nenásilných protestech“.
