Tag Archives: Humanae vitae

Mentální kolonizace Církve a apostaze národů

V Polsku vychází kniha „Poplach pro Církev“ (Alarm dla Kościola),  vydaná nakladatelstvím Demart. Portál PCh24.pl publikuje úryvek z této knihy, v němž redaktor Pawel Milczarek vede otřásající rozhovor s filmovým režisérem a publicistou Grzegorzem Górnym. Psal jste nejednou o mentální kolonizaci Církve, zejména na Západě. Jak máme tomuto pojmu rozumět?Grzegorz Górny: Jde o to, že katolíci si zvykli smýšlet o sobě a své víře v kategoriích, které jsou křesťanství cizí… V principu přijali hodnoty vládnoucí kultury – liberální, sekulární, laické a postosvícenské, za své vlastní. Církev přestala pro ně být tím, kdo definuje jejich realitu, stala se naopak v jejich mysli jedním z elementů, který oni sami definují ze zcela jiného zorného úhlu. Stále méně potkáváme křesťany, kteří chápou Církev jako mystické Tělo Kristovo, stále více však ty, kteří v ní vidí instituci podobnou vojsku nebo poštovnímu úřadu, i když snad projevují vůči Církvi přece jen poněkud větší důvěru.V Polsku dokonce i ateisté se domnívají, že „na křest mají právo“. Jeden známý mi vykládal o nevěřících, kteří se jej zeptali: „Cožpak křest je pouze pro křesťany?“

G.G.: To mne vůbec nepřekvapuje. Vezměte si třeba, že eucharistie, svaté přijímání, se chápe výlučně v rozměru horizontálním, společenském – jako slavnost. Proto těžko lze někoho z toho vylučovat, je to považováno za diskriminaci a pomalu i za porušování lidských práv. Eucharistie má ale vertikální rozměr – není to pouhá večeře, ale především zpřítomnění umučení Krista. Povědomí tohoto svátostného rozměru eucharistie mizí – a postupně to prorůstá i do chápání dalších svátostí, například křtu, jak jste vzpomenul. Jenže právě svátostmi, které jsou viditelnými znameními neviditelné milosti Boží, se Církev liší od jiných institucí.

Není tomu tak, že Církev v Evropě a v Americe si sama „zadělala“ na takovou situaci? Nevyvolala náhodou pocit, že neexistují žádná pravidla pro přístup ke svátostem?

G.G.: Samozřejmě, je to krize autoidentity Církve, něco, co jí nebylo vnuceno zvenčí, ale vyrostlo zevnitř v rámci falešné strategie přizpůsobení se tomuto světu. To duchovní, hierarchové a teologové položili intelektuální základ k tomuto procesu, trvajícímu už několik desetiletí. Historicky bychom mohli poukázat na modernistickou krizi jako jeden z pramenů tohoto problému.

Katolický modernismus je právě specifickým intelektuálním hnutím v Církvi, které na počátku 20. století vystoupilo s požadavkem přizpůsobit katolicismus současné době, přírodovědeckým, historickým a sociologickým poznatkům. Tehdy se říkalo, že nutno změnit formu náboženství, nástroje její prezentace, aby prý se obsah víry stal přístupnější pro lidi. Z teorie komunikace Marshalla McLuhana ale víme, že forma je také obsahem, že obsah a forma jsou se sebou velmi úzce propojené. Není tomu tak, že otevřeme krabici, vyjmeme obsah a přemístíme ho do nové krabice. Změna formy je velice subtilní operace na živém organismu a tady je velmi snadné dopustit se omylu. V teologii inspirované modernismem se potom už otevřeně říkalo, že neběží jenom o formu, ale také o obsah víry Církve, která byla označena za anachronismus a za neadekvátní dnešní době, protože prý například dogmata jsou ve světle přírodovědných nauk nesrozumitelná.

Útok na rodinu

Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.

Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.

POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY

Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.

Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu.

K výročí úmrtí Pavla VI. (6. srpna 1978)

Letos v srpnu jsme si připomněli čtyřicáté výročí úmrtí Giovanniho Battisty Montiniho, od roku 1963 do roku 1978 papeže Pavla VI. Jeho pontifikát změnil život Církve ve 20. století.

Giovanni Battista Montini se narodil v Concesiu v italské provincii Brescia 26. září 1897. Jeho rodinné prostředí bylo poznamenáno silným sklonem k liberalismu a stopou jansenismu, což se projevovalo především v liturgické oblasti. Jeho ranou formaci nadto ovlivnily promodernistické liturgické tendence oratoriána P. Giulia Bevilaquy (který byl jeho duchovním vůdcem a jehož v roce 1965 jmenoval kardinálem). Dne 19. května 1920 byl mladý Montini v sotva dvaadvaceti letech vysvěcen na kněze, a to aniž by se kvůli chatrnému zdraví teologicky vzdělával v semináři. Jakmile přišel do Říma, byl povolán na Státní sekretariát a jmenován církevním asistentem sdružení „Fuci“ (Federazione Cattolici Italiani). Tato činnost ho intenzivně zaměstnávala, nakonec však z ní byl odvolán kvůli svým inovativním liturgickým představám a výrazné tendenci k politizaci mládeže. Jeho otec Giorgio býval poslancem za Italskou lidovou stranu, a proto politika spolu s liturgií zůstala jednou z jeho velkých vášní.

V prosinci 1937 byl monsignor Montini jmenován substitutem Státního sekretariátu, kde nahradil Mons. Amleta Tardiniho. Kromě několika měsíců strávených na nunciatuře ve Varšavě neměl žádné diplomatické zkušenosti, ale na Státním sekretariátu pracoval bez přerušení až do roku 1954, kdy ho Pius XII. jmenoval milánským arcibiskupem, aniž by mu však udělil kardinálský klobouk. Povýšení bylo ve skutečnosti odstraněním, jehož příčiny zůstávají dosud nejasné. Podle kardinála Siriho byl poslán do Milána po negativním posudku tajné komise zřízené Piem XII., který v něj ztratil důvěru kvůli tomu, že Montini chránil předsedu Katolické akce mladých Maria Rossiho, jenž tehdy bojoval za to, aby se Církev otevřela sociálkomunismu.

Ani svatý, ani otec

Mělo by nás překvapovat podrobné svědectví arcibiskupa Carla Maria Vigana o tom, že papež František kryl zneužívání, jež páchal exkardinál McCarrick? Prolhanost a zkaženost tohoto kalibru přece vidíme přicházet už léta. Papež František dával od první chvíle svého pontifikátu najevo pohrdání papežskými tradicemi, což je známka neúcty k povinnostem a limitům jeho úřadu. Minimalistický a nedbalý způsob, jak slouží mši svatou, naznačil, že pro něj liturgie není „zdrojem a vrcholem křesťanského života“.

Jeho trýznivá a často věroučně podezřelá kázání odhalila nekatolické smýšlení. Chaotické rozhovory s novináři a na palubách letadel rozsévala zmatek o základních křesťanských naukách. „Kdo jsem, abych soudil?“ se objevilo ve všech novinách a postupně i v tisícovkách článků internetového marketingu jako zpráva o osvobození od Božích přikázání. Sladké jméno „milosrdenství“ bylo převzato pro agendu sekularizace. Slovo „farizej“ se stalo oblíbenou nálepkou pro každého, kdo stále ještě věří v Bibli či jakoukoli identifikovatelnou verzi křesťanství.

Papežem zmanipulované synody o rodině a jejich plod, Amoris laetitia – autoritativně vysvětlená směrnicemi z Buenos Aires – udělily papežské uznání normalizaci cizoložných svazků. Změny v procesu prohlášení manželství za neplatné urychlily dosažení „katolického rozvodu“. Interní reorganizace a iniciativy ve Vatikánu oslabily protipotratové poselství a zkalily vody Humanae vitae dokonce v roce jejího výročí. Nechvalně proslulí odpůrci Církve byli zváni do Vatikánu, mohli tam vystupovat a tleskalo se jim.

De Mattei o Humanae vitae, teologii těla a prorockých hlasech na koncilu

Profesor Roberto de Mattei, známý církevní historik a předseda organizace Lepanto Foundation, poskytl portálu LifeSiteNews rozhovor k 50. výročí encykliky Humanae vitae, které jsme si připomněli 25. července. Nedávno vyšel jeho článek, v němž se zabývá novými skutečnostmi souvisejícími se vznikem encykliky a knihou La nascita di un’Enciclica. Humanae Vitae alla luce degli Archivi Vaticani (Zrod encykliky. Humanae vitae ve světle vatikánských archívů), kterou napsal Mons. Gilfredo Marengo, koordinátor komise pro zkoumání encykliky Humanae vitae jmenované papežem Františkem. [1]

LifeSite: Pane profesore, Pavel VI. promulgoval encykliku Humanae vitae 25. července 1968. Co o této události soudíte jako historik po padesáti letech?

De Mattei: Humanae Vitae je encyklika historicky velmi důležitá, protože připomněla existenci neměnného přirozeného zákona v době, kdy kritériem kultury i životního stylu bylo popření trvalých hodnot v situaci probíhajících historických změn. Dokument Pavla VI. byl rovněž reakcí na církevní revoluci, která po skončení Druhého vatikánského koncilu útočila na Církev zevnitř. Musíme být papeži vděčni za to, že se nepodvolil extrémně silnému nátlaku médií i lobby uvnitř Církve, které chtěly nauku Církve v tomto ohledu změnit.

Na rozdíl od mnoha dnešních lidé tvrdíte, že Humanae vitae nebyla prorockým dokumentem. Proč?

Obecně je slovo „prorocký“ definováno jako schopnost předvídat budoucí události ve světle rozumu osvíceného milostí. V tomto smyslu bylo pět set koncilních otců, kteří během Druhého vatikánského koncilu požadovali odsouzení komunismu, „proroky“, protože předpovídali, že se toto „zlo z podstaty“ brzy zhroutí. Naopak ti, kteří byli proti odsouzení – v přesvědčení, že na komunismu je něco dobrého a že bude trvat po staletí – „proroky“ nebyli.

Ve stejné době se šířil mýtus o demografické explozi a kdekdo mluvil o nutnosti omezit počet narozených. Lidé jako kardinál Suenens, kteří žádali, aby byla za účelem snížení porodnosti dovolena antikoncepce, proroky nebyli, zatímco konciloví otcové jako kardinálové Ottaviani a Browne, kteří se proti těmto požadavkům stavěli a připomínali slova knihy Genesis: „Ploďte a množte se” (Gen 1,28), jimi byli.

Problémem, před nímž dnes stojí křesťanský Západ, určitě není přelidnění, nýbrž demografický kolaps. Humanae vitae nebyla prorockou encyklikou, protože akceptovala princip kontroly porodnosti ve formě „zodpovědného rodičovství“. Byl to však odvážný dokument, který odvážně zopakoval odsouzení antikoncepce a potratu Církví. V tomto smyslu si zaslouží oslavovat.

Paměti kardinála Lehmanna: o odporu proti Humanae vitae a chování papežů

Karl kardinál Lehmann

Kardinál Karl Lehmann – který byl dvacet let předsedou německé biskupské konference, a tedy do značné míry ovlivnil Katolickou církev v Německu – zemřel 11. března 2018 ve svém domě v Mohuči ve věku 81 let. V autobiografii z roku 2017 hovoří o svém odporu proti encyklice Pavla VI. Humanae vitae a o tom, jak si ho považoval papež Jan Pavel II. Zmiňuje se i o „nejednoznačném“ postoji Pavla VI. a o změnách názorů kardinála Josepha Ratzingera na mravní otázky.

O kardinálu Lehmannovi je známo nejen to, že tento progresivní prelát v roce 1994 propagoval podávání svatého přijímání „znovusezdaným“ rozvedeným, ale také že energicky podporoval ekumenismus a argumentoval ve prospěch zmírnění postoje Církve a příhodné shovívavosti ve věci užívání antikoncepce. Rovněž aktivně prosazoval ženaté kněze a jáhenské svěcení žen.

V autobiografickém knižním rozhovoru s novinářem Markusem Schächterem Mit langem Atem (Na dlouhou trať), který vydalo německé nakladatelství Herder, se kardinál Lehmann ohlíží za svým životem.

Jedním z témat knihy je jeho nesouhlas s encyklikou Humanae vitae a s odmítnutím užívání antikoncepce, které je v ní obsaženo. I když o papeži Pavlu VI. a jeho silné a energické podpoře Druhého vatikánského koncilu hovoří pozitivně, dodává, že lituje toho, že si ho většina lidí bude pamatovat jako „papeže, který šlápl na brzdu, pokud jde o [antikoncepční] pilulku“. Dále vzpomíná na „Königsteinskou deklaraci“ (Königsteiner Erklärung), kterou v té době vydali němečtí biskupové, jako na „velice vyváženou a moudrou reakci“ na Humanae vitae. „Pavel VI. na ni také odpověděl, ale jen zdráhavě. Jeho dílo se občas opravdu mohlo jevit poněkud nejednoznačně. To je to, co o Montinim jednou řekl Jan XXIII.: [že je] jako Hamlet.“

Na otázku týkající se přímo Jana Pavla II. Lehmann odpovídá: „Je mi osobně obzvlášť blízký, protože – jak jsem se již zmínil – právě on mě v roce 1983 jmenoval mohučským biskupem a potom v roce 2001 i členem kolegia kardinálů.“ Dodává, že v častých osobních rozhovorech spolu v některých důležitých věcech nesouhlasili, například pokud šlo o Königsteinskou deklaraci nebo o německou praxi, kdy Církví provozované poradny poskytovaly těhotným ženám potvrzení o návštěvě poradny, na jehož základě potom mohly jít legálně na potrat. Lehmann nicméně tvrdí, že je vděčný za to, že mu tento papež dal kardinálský klobouk „i přes velký odpor ze strany římské kurie“, a dokonce přestože byl vyzýván, aby to nedělal.

Bývalí členové Papežské akademie pro život založili novou akademii

Prof. Josef Maria Seifert

Z konference laické organizace Voice of the Family o encyklice Humanae vitae, která se koná na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského v Římě, přišla 28. října povzbudivá zpráva. Profesor Josef Seifert, bývalý člen nedávno zreformované Papežské akademie pro život, oznámil vznik nové Akademie Jana Pavla II. pro lidský život a rodinu. Předsedou nového laického institutu, který je na církevních strukturách nezávislý, je sám Seifert. Nová akademie hodlá pokračovat v dobrých stránkách činnosti, kterou kdysi vykonávala Papežská akademie pro život, nyní změněná, a rovněž přednedávnem zreformovaný Institut Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny.

Nová akademie se bude zabývat obranou a důkladným studiem tradiční mravní nauky Církve v tak důležitých otázkách, jako je antikoncepce, potrat, rodina a manželství. Přichází k nám jako nový hlas v době, kdy – slovy sestry Lucie – „konečná bitva mezi Pánem a královstvím Satana bude o manželství a rodinu“.

Nový směr Papežské akademie pro život

Vincenzo Paglia

Předseda Papežské akademie pro život arcibiskup Paglia v nedávném rozhovoru odmítl zvěsti, že renovovaná Akademie chce reinterpretovat encykliku Humanae vitae.

„To je naprosto falešný názor,“ řekl Paglia P. Mirosławu Tykferovi z polského katolického časopisu Przewodnik katolicki, který rozhovor vedl. „Každý, kdo to opakuje, by se měl omluvit, protože lže.“

Kontroverzní kardinál nicméně v Papežské akademii pro život zavedl několik inovací, včetně přinejmenším jednoho propotratového člena a nového zaměření na životní prostředí, masovou imigraci, hospodářský útlak, otroctví a hrozbu jaderné války. Když P. Tykfer vyjádřil pochybnosti nad tím, zda toto „rozšíření“ pomůže lépe chránit život od početí do přirozené smrti, Paglia argumentoval, že tomu tak bude. „Jak můžeme například podporovat život, jestliže staří lidé zůstávají osamělí? Nebo jestliže necháváme děti umírat ve Středozemním moři a nic s tím neděláme? Nebo jestliže stále existuje trest smrti a válka se pokládá za spravedlivou?“

Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)

Prof. Anna Silvasová: Pravověrná interpretace neexistuje

V posledním díle seriálu se budeme zabývat příspěvkem profesorky Anny Silvasové, která v ostrém shrnutí neúprosně demaskovala tragickou situaci Církve. Nejprve stručně zmínila „ducha modernity“ a kritickou situaci Církve bezprostředně po 2. vatikánském koncilu. Dále uvedla:

„Za Jana Pavla II. se zdálo, že jsme na chvíli ,zařadili zpátečkuʻ, alespoň v některých oblastech, zejména vzhledem k tomu, jak důkladně se zabýval tajemstvím manželství od počátku stvoření a podpoře Humanae vitae. Za Benedikta XVI. to pokračovalo pokusy o řešení úpadku liturgie a mravní zvrácenosti v podobě sexuálního zneužívání mladistvých kněžími. Doufali jsme, že se bude jednat alespoň o částečnou nápravu. Avšak za pouhých několik let pontifikátu papeže Františka vyčpělý a zatuchlý duch sedmdesátých let opět ožil a přivedl s sebou sedm dalších démonů. A jestli jsme o tom snad dříve pochybovali, Amoris laetitia a to, co v minulém roce následovalo po ní, dokonale objasnilo, že toto je naše krize. Jak se zdá, tento cizí duch nakonec zachvátil i Petrův stolec a do svých sítí zaplétá stále početnější kohorty poddajných vysoce postavených mužů Církve, což pro mnohé z nás, katolických laiků, představuje nejděsivější a vskutku šokující aspekt této věci.“

Profesorka Silvasová se dále věnovala srovnání různých interpretací [Amoris laetitia], a to zejména snahám interpretovat její text pravověrně. To pokládá za „velice podivné“:

„Existuje však jedna skupina, jejíž přístup považuji za velmi podivný, a to jsou cíleně pravověrní vysocí preláti a teologové, kteří s pozdvižením vyvolaným exhortací Amoris laetitia jednají, jako by šlo o ,dezinterpretaciʻ. Zaměřují se jen na text jako takový a odhlížejí od veškerých známých dřívějších slov a činů samotného papeže Františka i od historického kontextu. Kladou tím jakoby nepřekročitelnou propast mezi osobu papeže na jedné straně a ,zněníʻ dokumentu na straně druhé. Jakmile je Svatý otec spolehlivě mimo veškeré úvahy, mohou se bez obav zabývat problémem, jenž nazývají ,zneužitímʻ textu. Poté vyjádří zbožné přání, aby Svatý otec tyto omyly ,napravilʻ.

Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)

Prof. Thibaud Collin: Svědomí nad Krista

Ve třetím pokračování se budeme zabývat příspěvkem prof. Thibauda Collina, který se soustředil na problém svědomí a jeho mylného výkladu v Amoris laetitia. Také prof. Collin klade AL do historické perspektivy, tentokrát v souvislosti s odporem proti encyklice Humanae vitae papeže Pavla VI., která potvrdila absolutní nesouhlas Církve s antikoncepcí.

U Amoris laetitia se ve srovnání s Humanae vitae úlohy obrátily: prof. Collin pozoruje nápadnou podobnost mezi kritiky HV a současným papežským dokumentem. V obou případech jde ve skutečnosti o snahu zacházet s objektivními požadavky mravního zákona jako s ideálem, „dobrovolným rozhodnutím“, které může být vhodné pro některé omilostněné lidi v ideálních situacích, ale není závazné pro všechny katolíky. Zmiňuje pastýřský list francouzských biskupů o HV z listopadu 1968, který dodržování HV prakticky ponechal subjektivnímu a situačnímu úsudku věřících s odkazem na „konflikt povinností“, což je argument velmi podobný tomu, jenž se uvádí v AL.