Tag Archives: Honorius I.
K otázce heretického papeže (1.)
Mons. Athanasius Schneider
“Přednedávnem se i na českých webových stránkách objevily reakce na obsáhlý článek Mons. Schneidera o problému heretického papeže (https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pasqualucci-ke-schneiderovi , https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=papez-heretik ), nikoli však text sám. Přinášíme ho proto v plném znění, z praktických důvodů na pokračování. Věříme, že v kontextu vystoupení předních katolických teologů a myslitelů, kteří papeže Františka obvinili z hereze, je tento příspěvek do diskuse o to cennější..
Mons. Athanasius Schneider
Speciálně pro Rorate Caeli
20. března 2019
Otázka, jak se konkrétně vypořádat s heretickým papežem, nebyla dosud v celé katolické tradici řešena způsobem, který by se blížil skutečnému všeobecnému souhlasu. Žádný papež ani ekumenický koncil dosud neformuloval relevantní věroučný výrok ani nevydal závazné kanonické normy týkající se eventuality zacházení s heretickým papežem v době, kdy vykonává úřad.
V dějinách neexistuje případ papeže, který kvůli herezi či údajné herezi o svůj pontifikát přišel. Papeže Honoria I. (625-638) posmrtně exkomunikovaly tři ekumenické koncily (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) kvůli tomu, že podporoval heretickou nauku zastánců monotheletismu, čímž přispěl k šíření této hereze. Papež svatý Lev II. (682/683) potvrdil dekrety Třetího konstantinopolského koncilu, nad papežem Honoriem vyhlásil anathema („anathematizamus Honorium“) a konstatoval, že jeho předchůdce „Honorius, místo aby tuto apoštolskou Církev očistil, dovolil, aby neposkvrněnou víru poskvrnila bezbožná zrada“ (Denzinger-Schönmetzer, č. 563).
Liber Diurnus Romanorum Pontificum, sbírka formulářů používaná v papežské kanceláři do jedenáctého století, obsahuje text papežské přísahy, podle něhož musel každý nový papež, který se ujímal úřadu, odpřisáhnout, že „uznává šestý ekumenický koncil, který věčným anathematem postihl původce hereze (monotheletismu) Sergia, Pyrrha atd. společně s Honoriem“ (PL 105, 40-44).
V některých breviářích až do 16.-18. stol. byl papež Honorius ve čteních matutina na svátek sv. Lva II. 28. června, zmiňován jako heretik: „In synodo Constantinopolitano condemnati sunt Sergius, Cyrus, Honorius, Pyrrhus, Paulus et Petrus, nec non et Macarius, cum discipulo suo Stephano, sed et Polychronius et Simon, qui unam voluntatem et operationem in Domnino Jesu Christo dixerunt vel praedicaverunt.“ To, že toto čtení v breviáři vydrželo řadu století, dokazuje, že mnoho generací katolíků nebylo pohoršeno skutečností, že konkrétní papež byl ve velmi ojedinělém případě shledán vinným herezí nebo podporováním hereze. V těch dobách ještě věřící i církevní hierarchie dokázali jasně rozlišovat mezi nezničitelností katolické víry, kterou Bůh garantuje magisteriu Petrova stolce, a nevěrností a zradou konkrétního papeže při výkonu jeho učitelského úřadu.
Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)
Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí
Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.
Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:
„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“
Omylnost papežů (3.)
Omyly papežů
Protože Církev připouští, že katolíci za jistých okolností mohou legitimně nesouhlasit s výroky 3. kategorie, nemluvě o kategorii 4. a 5., vyplývá tedy z katolické nauky, že je možné, aby se papežové ve výrocích kterékoli z těchto kategorií mýlili. Dokonce je možné, aby se papež mýlil radikálněji, pokud mimo rámec svého mimořádného Magisteria učiní něco, co odporuje některému výroku 1. nebo 2. kategorie. Rovněž je možné, aby papež upadl v omyl jiným způsobem, například uskutečňováním nemoudré politiky nebo nemravností v osobním životě. S výjimkou toho, že by papež zavázal Církev k herezi, je skutečně možné i to, aby papež Církev vážně poškodil. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, když byl dotázán, zda Duch svatý hraje nějakou roli při volbě papeže:
Řekl bych ne v tom smyslu, že by Duch svatý papeže vybral, protože existuje až příliš mnoho opačných případů papežů, které by Duch svatý evidentně nevybral. Řekl bych, že Duch svatý nad touto věcí přesně vzato nepřebírá kontrolu, nýbrž nám jako dobrý vychovatel dává velký prostor, velkou míru svobody, aniž by nás zcela opustil. Roli Ducha je tedy třeba chápat v mnohem pružnějším smyslu, ne jako by nám diktoval kandidáta, pro kterého musí člověk hlasovat. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nabízí, je to, že nedojde k naprosté destrukci. (Citováno v: John Allen, Conclave: The Politics, Personalities, and Process of the Next Papal Election, NewYork: Image, 2013).
Zde je několik příkladů papežů, kteří se mýlili, v některých případech mimořádně závažně:
